25 CO 239/2022-86 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 15 173,53 Kč s příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil žalobci doplacení soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že žalobce se v řízení domáhal žalované částky s poukazem na smlouvu [číslo] uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovanou dne [datum]. Žalované byla poskytnuta hotovost ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku ve výši 8 917 Kč v 60-ti týdenních splátkách po 316 Kč. Žalovaná uhradila toliko částku 11 000 Kč. Žalobce v řízení uplatnil právo na zaplacení dlužné jistiny ve výši 3 871,17 Kč, poplatků ve výši 3 802,36 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč a sankční poplatky ve výši 2 500 Kč. Soud posoudil smlouvu účastníky uzavřenou jako smlouvu absolutně neplatnou, odkázal na ust. § 1810 a § 1813 občanského zákoníku, má za to, že pokud poplatky, jež měly za poskytnutí částky 10 000 Kč činit v součtu 71 % poskytnuté jistiny, pak tuto výši odměn vztažmo k půjčené částce považuje soud za odporující dobrým mravům. Soud považuje za nepřiměřené, aby věřitel navyšoval svoji odměnu za poskytnutí peněžních prostředků prostřednictvím dalších poplatků v takové míře, jak bylo zahrnuto do uvedené smlouvy, kdy celkové částky placené dlužníkem mají fakticky dosáhnout téměř částky zapůjčené. Poplatky sjednané v souvislosti s poskytováním finančních prostředků mohou mít pouze vedlejší charakter, když základní odměnou věřitele má být úrok. Poskytnuté plnění žalované bylo tedy posuzováno jako plnění bez právního důvodu dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaná by byla ta, kdo by se na úkor žalobce, respektive jeho právního předchůdce obohatila, proto by byla povinna částku 10 000 Kč vrátit. Toto již učinila, jak je zřejmé z žalobních tvrzení, když ke dni podání žaloby zaplatila 11 000 Kč. Soud proto žalobu zcela zamítl. Pokud jde o částku 5 000 Kč, která měla představovat smluvní pokutu, pak ujednání o smluvních pokutách jsou závislá na existenci utvrzovaného dluhu, ten však byl soudem shledán neplatným. Ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o zápůjčce tak nebylo soudem shledáno jako platné, když nebyl shledán platným ani utvrzený dluh. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci a o povinnosti zaplatit soudní poplatek dle položky 2, bod 2 sazebníků poplatků a ust. § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. 2. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání namítá, že žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit předem vyčíslené a neměnné poplatky, které byly stanoveny fixní částkou, byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované. Tyto poplatky jsou tvořeny jak úrokem, tak dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Tyto další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly předchůdci žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru. Jsou specifikované ve smluvních podmínkách, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Odkazuje na článek 7.10 smluvních podmínek s tím, že žalovaná souhlasila, že případným neuskutečněním některých z výše uvedených činností není dotčeno právo předchůdce žalobce na úhradu poplatků. Jednotlivá ujednání smlouvy nejsou a ani nemohou být ujednáním nepřiměřeným, když žalovaná byla s těmito seznámena již v rámci předsmluvní kontraktace. Ujednání o úroku, částce za zpracování, doručení, administrativní činnost, flexibilní splácení, zavedení zákaznického účtu a komfortní splácení jsou individuálně sjednané a nejsou předtištěna způsobem, který by vylučoval možnou angažovanost v jejich úpravě ze strany spotřebitele. Obě smluvní strany vstoupily na základě pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu a je jim poskytnuta v mezích právního řádu svobodná vůle ohledně jednotlivých smluvních ujednání. Žalobce dále odkazuje na zásadu, podle které má být na právní jednání pohlíženo spíše jako na platné, než na neplatné. Úrok byl ve smlouvě sjednán ve fixní částce ve výši 1 789 Kč, která odpovídá úrokové sazbě 29 %. Jedná se o běžnou úrokovou sazbu. K poplatku dále uvádí, že smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, tedy žalovaná nemusela vynakládat žádné úsilí ani finance k dopravení se do sídla předchůdce žalobce, kde by musel sjednávat podmínky uzavření smlouvy. Finance byly poskytnuty v hotovosti a byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého týdne předmětný vázaný zástupce navštívil bydliště žalované a vybíral jednotlivé splátky. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ust. § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném v nepřítomnosti řádně obeslané žalované. Odvolání není důvodné. 4. Žalovaná měla žalobcovu předchůdci podle shora citované smlouvy vrátit nejen jistinu 10 000 Kč, ale také poplatek za zápůjčku ve výši 8 917 Kč, který zahrnoval úrok 1 789 Kč a další poplatky, to vše v šedesáti týdenních splátkách. Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr činila 242 %. Žalovaná na dluh uhradila částku 11 000 Kč, která byla započtena na různé smluvní nároky, takže se žalobce nyní domáhal zaplacení jistiny ve výši 3 871,17 Kč, poplatků spojených s poskytnutím a správou úvěru ve výši 3 802,36 Kč, smluvní pokuty 5 000 Kč, sankčních poplatků 2 500 Kč a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení 258,94 Kč. 5. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale svým obsahem odpovídala i smlouvě o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Tyto smluvní vztahy je třeba rozlišovat. V obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu. Smlouva o zápůjčce se od smlouvy o úvěru liší především její reálnou povahou – zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy. Třebaže žalobcův předchůdce poskytl žalovanému sjednanou částku v hotovosti při podpisu smlouvy, tak s přihlédnutím k níže uvedeným okolnostem bylo třeba posuzovanou smlouvu považovat za smlouvu o úvěru. 6. V daném případě šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, pro něhož bylo poskytování spotřebitelských úvěrů jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík). Jím uzavírané smlouvy, byť bývají nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné, alespoň odvolací soud nikdy ve své praxi neposuzoval bezúplatnou smlouvu, kterou by žalobcův předchůdce uzavřel se spotřebitelem. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. 7. Úrok sjednaný ve smlouvě sice nevybočoval z judikaturou nastaveného rámce, ale ve spojení s ostatními složkami odměny, která se ve své celkové výši téměř blížila poskytnuté jistině, a to při pouhých 60 týdnech splácení, tu vznikla zřetelná nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalované jako spotřebitele. Odměna byla v jejích dalších částech v podstatě jinou formou úroku, a bylo třeba ji posuzovat jako celek ve všech jejích složkách včetně úroku, který byl rovněž její součástí, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohla obstát. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, ale i bez nich by se jednalo o smluvní vztah, který byl stižen rozporem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. 8. Závěr soudu prvního stupně o neplatnosti posuzované smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 o. z. byl tedy zcela správný, a správný byl i jeho závěr o zániku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 o. z. Za této situace odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř. 9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k tomu, že úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.