25 CO 258/2022-94 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do zaplacení částky 5 792,49 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14 957,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu co do zákonného úroku z prodlení z částky 14 957,51 Kč od 10. 3. 2019 do 30. 1. 2020 (výrok III) a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši částky 2 294,42 Kč (výrok IV). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 20 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení poukazem na smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným dne [datum], kdy na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, a to na jeho bankovní účet. Žalobce požadoval nárok z titulu bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení vzal žalobu částečně zpět, a to co do částky 5 750 Kč včetně úroku z prodlení. Následně vzal žalobu zpět ještě co do částky 42,49 Kč a soud proto v tomto rozsahu dle ustanovení § 96 o. s. ř. řízení zastavil. Žalovaný uplatnil námitku promlčení a rovněž poukázal, že označený bankovní účet nemusel být ve vlastnictví žalovaného. Soud měl aktivní legitimaci žalobce za ověřenou ze smlouvy o postoupení pohledávek a ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] měl za prokázané, že žalovanému byla půjčena částka ve výši 15 000 Kč, kterou měl vrátit dne 7. 3. 2019 společně s poplatkem ve výši 4 950 Kč. Soud měl za prokázané, že částka 15 000 Kč byla uhrazena na účet č. [bankovní účet] a ze zprávy banky měl za prokázané, že v uvedené době byl majitelem tohoto účtu žalovaný. Účastníky uzavřenou smlouvu hodnotil jako absolutně neplatnou s odkazem na ustanovení § 580 a § 588 NOZ, a to pro nepřiměřenost smluvních ujednání, kdy žalovaný měl platit poplatek, který je de facto skrytým úrokem a činil by 396 % ročně, tedy jde o výši, kterou je namístě považovat za rozpornou s dobrými mravy, když obvyklá výše úroku v tehdejší době nepřekračovala hranici 10 % ročně. Žalovaný na dluh částečně plnil, a to částkou 42,49 Kč, tedy nastala fikce uznání dluhu. Bezdůvodné obohacení bylo splatné dne 6. 2. 2019, a jestliže žalovaný platil po splatnosti, pak platby, které byly takto uskutečněny, jsou uznáním dluhu dle ustanovení § 2054 odst. 2 NOZ. Námitka promlčení žalovaným vznesená tak není důvodná, neboť právo, jež bylo uznáno, se promlčí za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Jestliže tedy žalovaný převzal od předchůdce žalobce částku 15 000 Kč a vrácena byla částka 42,49 Kč, je povinen vrátit rozdíl, tj. částku 14 957,51 Kč. Pokud jde o příslušenství, pak soud vyšel z ustanovení § 1958 odst. 2 NOZ. Podle § 573 NOZ se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Žalobce odeslal žalovanému upomínku 22. 2. 2020. Za doručenou se považuje 27. 1. 2020 a žalovaný byl povinen plnit ve lhůtě tří dnů, jak je ve výzvě uvedeno. Od 31. 1. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, a proto byly částečně zákonné úroky z prodlení zamítnuty, neboť žalovaný se dostal do prodlení až 31. 1. 2020 O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle poměru úspěchu ve věci a žalobci přiznány náklady v rozsahu 44,12 % jejich celkové výše. 2. Proti rozsudku podal žalovaný odvolání, které směřoval proti výrokům II a IV. V odvolání namítá, že pokud smlouva byla shledána absolutně neplatnou, tak nelze uzavřít, že plnění na absolutně neplatnou úvěrovou smlouvu znamená uznání dluhu. Jde o plnění naprosto marginální. V řízení nebylo ani ověřeno, zda částku 42,49 Kč odeslal předchůdci žalobce právě žalovaný. Nelze tak k danému plnění přihlédnout jakožto k plnění, které by mělo znamenat fikci uznání dluhu. Žalovaný dále namítá, že v době částečného plnění nevěděl ani o výši dluhu, když nezbytným předpokladem pro uznání dluhu, respektive jeho zbytku ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., je zásadně vědomost dlužníka o výši dluhu v okamžiku částečného plnění. Nebylo prokázáno, že žalovaný v době, kdy mělo dojít k částečnému plnění, věděl o celkové výši dluhu. Námitka promlčení tedy měla být posouzena jako důvodná a žaloba v plném rozsahu zamítnuta. Navrhuje změnu tak, že žaloba bude zamítnuta. 3. Žalobce se k odvolání vyjádřil podáním ze dne 24. 11. 2022, uvedl, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil a dostatečným způsobem vyhodnotil předložené důkazy. Má za to, že je správný závěr o tom, že částečným plněním žalovaný ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 uznal dluh. Tedy námitka promlčení byla správně posouzena jako nedůvodná. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání konaném v nepřítomnosti řádně omluveného žalobce. Odvolání není důvodné. 5. Z obsahu spisu zjistil odvolací soud, že žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a společností [právnická osoba], na základě které byla žalovanému dne [datum] poskytnuta částka celkem ve výši 15 000 Kč, a to na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalobce není schopen doložit uzavřenou smlouvu, a tedy požaduje zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud jde o aktivní legitimaci, odkazuje na smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou mezi společnost [právnická osoba] a žalobcem dne [datum]. Uvádí dále, že předžalobní upomínka byla odeslána dne 22. 1. 2020. Tedy požaduje úrok z prodlení od 10. 3. 2019. Podáním ze dne 17. 5. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do částky 5 750 Kč. Žalovaný uplatnil v řízení námitku promlčení s tím dále, že nebylo prokázáno, že označený bankovní účet byl ve vlastnictví žalovaného. K tomu pak žalobce namítl, že žalovaným bylo na dluh částečně plněno, a to částkou 2,42 Kč a 40,07 Kč dne 7. 9. 2021, čímž došlo k uznání zbytku dluhu. Ohledně bankovního účtu navrhl důkaz dotazem na banku. Vzal částečně zpět žalobu ještě o 42,49 Kč ČSOB pak soudu sdělila, že žalovaný byl vlastníkem uvedeného účtu a na následně nařízeném jednání soud provedl důkaz listinami, které žalobce soudu označil na podporu svých tvrzení. Poté o věci rozhodl, jak shora uvedeno. 6. Rozhodnutí soudu prvního stupně má odvolací soud za věcně správné. K námitce promlčení žalovaným uplatněné se žalobce vyjádřil tak, že žalovaný na svůj dluh částečně plnil, a to konkrétními platbami ze dne 7. 9. 2021. Proti tomuto tvrzení ani proti listině, kterou žalobce na podporu tohoto svého tvrzení soudu předložil, se žalovaný na nařízeném jednání konaném před soudem prvního stupně nikterak nevymezil. Je tak namístě závěr o tom, že na věc je nutno aplikovat ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., podle kterého částečné placení má účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu. V daném případě bylo žalovaným plněno ještě před promlčením dluhu, neboť bylo-li plněno na jeho bankovní účet dne [datum], v době částečného plnění ještě tříletá promlčecí lhůta neuplynula. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaný v souvislosti s částečným plněním nikterak nevymezil proti povinnosti uhradit zbývající část dluhu, nelze z okolností usoudit, že by zbývající část neuznával, a tedy je namístě závěr o tom, že k uznání došlo, a tedy začala plynout nová promlčecí doba. Tato v době podání žalobního návrhu dosud neuplynula, neboť činí ve smyslu ustanovení § 639 o. z. deset let. 7. Vztah účastníků nutno posuzovat dle ustanovení § 2991 a následujících o. z. jako vztah z tzv. bezdůvodného obohacení. K tomu odvolací soud poznamenává, že úvaha soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy je nadbytečná, když žalobce sám v žalobním návrhu uvedl, že není schopen doložit existenci uzavřené smlouvy (pro kterou je předepsaná obligatorně písemná forma), a že tedy žalovanou částku požaduje z titulu bezdůvodného obohacení. 8. Jestliže tedy byla žalovanému poskytnuta na jeho bankovní účet (což bylo v řízení zcela nepochybně prokázáno) částka 15 000 Kč a částečně jím bylo plněno v rozsahu částky 42,49 Kč, pak je povinen vrátit zbývající částku, jež činí 14 957,51 Kč. 9. Odvolací soud nemá za důvodnou ani námitku žalovaného o tom, že v době částečného plnění mu nebyla známa konkrétní výše dluhu. Uvedený argument z ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. nelze vyčíst, tedy takový požadavek zákon nezná a nevyplývá ani z komentářové literatury či judikatury. K tomu ještě odvolací soud podotýká, že pokud jde o úvěrové vztahy, kdy k pohledávkám vždy kontinuálně přibývá příslušenství, prakticky by při takovém výkladu citované ustanovení ztrácelo svůj význam, neboť k uznání by tak nikdy nemohlo dojít vzhledem ke skutečnosti, že se výše takového peněžitého dluhu prakticky neustále mění. 10. Odvolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný dle ustanovení § 219 o.