25 CO 26/2020-146 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 23. 10. 2018 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ohledně částky 38 167 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení, ohledně pohledávky ve výši 29 691,18 Kč a ohledně úroku 102,64 % ročně z částky 85 251,75 Kč od 28. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ustanovení § 588 občanského zákoníku tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky dne 28. 6. 2018, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr 90 000 Kč, je smlouvou absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy vzhledem k výši sjednaných úroků za půjčení částky, když sjednaný úrok neodpovídá obvyklým úrokům požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy a jsou vyšší než trojnásobek maximálních úroků požadovaných bankami. Nárok žalobce je tak pouze nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, a to ve výši rozdílu částky, která byla žalovanému půjčena a která jím byla zaplacena, tj. ve výši rozdílu částky 90 000 Kč a částky 19 950 Kč. S ohledem na tento závěr byl žalovaný zavázán k zaplacení částky 70 050 Kč se zákonným úrokem z prodlení a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci, který byl u obou účastníků přibližně stejný. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným odvoláním, které směřovalo do výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně. Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II bylo podáno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 4 124,75 Kč (kapitalizovaný úrok do dne zesplatněný přepočítaný na 20 % p. a.) se zákonným úrokem ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 85 251,75 Kč od 28. 11. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 215 460 Kč. Odvolání nebylo podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání bylo dále podáváno co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 85 251,75 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 70 050 Kč, tedy v částce ve výši 15 201,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 2. 9. 2019 do zaplacení. Odvolatel namítl, že efektivní úroková sazba sice byla sjednána ve výši 167,75 % p. a., ale to odpovídá nominální úrokové sazbě 102,64 % p. a., jde pouze o matematickou operaci. Žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 36/2018, kdy tento soud hodnotil jako odpovídající úrok ve výši 109,40 %, neboť tento úrok nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Poukazuje, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na svobodné vůli si smlouvu sjednat a určit její obsah. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premise, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, opačný závěr by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být splněny. Podle žalobce je nutné přihlédnout k závěru Ústavního soudu ČR, podle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu svých práv (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. PL.ÚS- St 20/05). Žalobce dále poukazuje na ustanovení § 1813 občanského zákoníku s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním. Žalovaný byl se sazbou seznámen v předsmluvním formuláři a dále ve smlouvě samotné. Výše úrokové sazby tak byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazbě poukazuje žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 46 Icm 2408/2017. Ustanovení § 1813 je řazeno v části 4, díl 4, jako ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebiteli ve znění„ Má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem“. Pokud by soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení dle § 577 občanského zákoníku, které je ustanovením speciálním a které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního časového územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností. 3. Ačkoliv je žalobkyně přesvědčena o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru, v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Namítá dále, že sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, kdy občanský zákoník zná v tomto případě tzv. neúměrné zkrácení dle § 1793 občanského zákoníku a toho se žalovaný nedovolal. Má-li soud zato, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Není tak možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, s tím, že názor obsažený v tomto rozhodnutí se projevil v ustanovení § 1793 občanského zákoníku, které obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného krácení. Je tedy evidentní, že právní řád počítá s existencí platného právního jednání. Je zde souvislost mezi ustanovením § 2395 občanského zákoníku a ustanovením § 1802 občanského zákoníku s tím, že není-li výše úroků ujednána, platí dlužník obvyklé úroky. Není možné úrok zcela zamítnout. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními ve smlouvě, ničeho proti nim nenamítal, poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit. Pokud by neměl zájem o poskytnutí finančních prostředků, nemusel v souladu se zásadou autonomie vůle smlouvu uzavřít. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 625/03, kdy základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, která nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 občanského zákoníku). Žalovaný měl před uzavřením smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil, což také stvrdil svým podpisem pod smlouvou o úvěru. Ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, například zásady právní jistoty či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle kterého může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Rozhodně nelze uzavřít, že by smlouva byla neplatná jako celek s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 29 Cdo 4498/2007 ze dne 10. 12. 2018, kde Nejvyšší soud jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Okresní soud vychází z toho, že ujednání je buď platné, nebo neplatné, a takový přístup za účinnosti nového občanského zákoníku možný není. Občanský zákoník zná princip relativní neplatnosti, kdy se jí musí dovolat druhá strana. Zákon tedy jednoznačně klade za absolutní neplatnost přísnější podmínky než běžný rozpor s dobrými mravy, který musí být zjevný. Neplatnost nezpůsobuje ani neúměrné krácení, přiznání žádných úroků není možné. 4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 212 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k odvolání a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 5. Odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a se závěrem o tom, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je smlouvou absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy, se ztotožňuje. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, jevily by se povětšinou jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikatu