25 CO 47/2022-111 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 27. 7. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žaloba byla co do zaplacení částky 21 631,52 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 15 000 Kč od 27. 7. 2019 do zaplacení zamítnuta (výrok II) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozhodnutí je odůvodněno s odkazem na ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku tak, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku je smlouvou absolutně neplatnou, neboť se příčí dobrým mravům. Žalovaný měl kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč vrátit za 14 měsíců rovněž i úrok, úplatu za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek ve výši 12 888 Kč, tj. finanční částku, která dosahuje téměř výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná celkově o odměnu za půjčení peněž a tyto náklady netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, když v těchto částkách poskytovatel skrývá svoji odměnu. Žalobkyně tak má právo pouze na vrácení peněžních prostředků, které poskytla žalovanému, neboť o tuto částku se žalovaný bezdůvodně obohatil ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, když mu bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu. K zaplacení této částky byl žalovaný zavázán a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. 2. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním, které směřovalo do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že soud prvního stupně nesprávně nepřiznal žalobkyni právo na sjednané úroky ve výši obvyklé podle § 1802 občanského zákoníku poté, co shledal ujednání o úrocích absolutně neplatným pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku. Odvolatel zmiňuje rozsudky jeho odvolacího soudu, když obsah není shodný, neboť jeden ze senátu krajského soudu zastává zásadu, že neplatnost ujednání o úrocích způsobuje neplatnost celé smlouvy a druhý senát zásadu, že neplatnost ujednání o úrocích nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, přičemž soud prvního stupně se přiklonil k prvému z obou judikatorních směrů. Tento závěr nepovažuje žalobkyně za správný, neboť ujednání o úrocích je oddělitelné od dalšího obsahu smlouvy a žalovaný měl být zavázán k úhradě úroků ve výši úroků obvykle požadovaných. V této souvislosti odkazuje na závěry senátu 64 Co Krajského soudu v Plzni. Pokud není neplatná celá smlouva, má žalobkyně právo na smluvní pokutu, poplatky a další nároky ve smlouvě sjednané. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve výroku II změněno tak, že žalobě bude vyhověno přinejmenším v rozsahu obvyklého úroku z poskytnutého úvěru ve výši 8,23 % z částky 15 000 Kč za období od 26. 5. 2018 do zaplacení a dále co do smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 4. Odvolací soud především předesílá, že si je vědom skutečnosti, že jeho rozhodnutí v této věci se odchyluje od rozhodnutí jiného senátu nadepsaného soudu ve věcech stejné žalobkyně, i když se jedná o věci skutkově obdobné. K odlišnému posouzení ho vedou dále uvedené důvody. Odvolací soud má za to, že ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku představuje zákonný nástroj, jehož účelem je odstraňovat nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Poukazuje, že vždy záleží na okolnostech každého jednotlivého případu, kdy učinění závěru o rozporu s dobrými mravy vychází ze zjištění, že pouhá formální aplikace práva by vedla ke zjevně nepřiměřeným důsledkům. Aplikace korektivu dobrých mravů nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený a nemůže tedy obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují. Soud posoudil smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 588 o. z. jako neplatné právní jednání, tato neplatnost působí od počátku a není rozhodná vědomost účastníků o důvodu této neplatnosti. Smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a podle ustanovení § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran ve prospěch spotřebitele. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelských smlouvách mají být i podle směrnice Rady č. 93/13 EHS a judikatury Evropského soudního dvora považována za absolutně neplatná, spotřebitelé se tedy nemusí nepřiměřených ustanovení sami dovolávat. V daném případě smlouva byla předtištěna, byla napsána předem, pouze se dopisovala půjčená částka, úroky, poplatky a další konkrétní údaje související s osobou žalovaného, který tedy text smlouvy těžko mohl ovlivnit, přičemž pouze poplatek za poskytnutí úvěru, aniž by bylo zřejmé, za jaké konkrétní plnění má být placen, činil téměř polovinu částky poskytnutého úvěru. Stěží lze předpokládat, že by smlouva byla uzavřena bez ujednání o takto vysokých poplatcích, resp. celkové odměny v rozsahu ujednaného úroku a poplatků, jež v souhrnu činí téměř tolik, co poskytnutá částka (při sjednané době splácení 14 měsíců). Z okolností uzavření smlouvy je zřejmé, že je to žalovaný, který je slabší stranou v uzavíraném kontraktu. Očekává se od poskytovatele požadavek přiměřenosti a poctivosti jednání vůči spotřebiteli, kdy rozsah zajištění návratnosti úvěru odpovídá jeho ekonomickému riziku. Předchůdce žalobkyně si ekonomickou schopnost žalovaného splácet úvěr, jak žalobkyně tvrdí, zjišťoval. Navýšení, které věřitel požadoval, nemůže proto obstát ani případným poukazem na rizikovost transakce. Takové jednání jednoznačně odporuje dobrým mravům a nemůže požívat právní ochrany ani odkazem na autonomii vůle. I tuto zásadu ovlivňují korektivy právního řádu, tato autonomie totiž nemůže být bezbřehá. 5. Pokud jde o námitky žalobkyně uplatněné v podaném odvolání, pak je možno konstatovat, že pokud by byly posuzovány jen jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích/poplatcích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. 6. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Jak již výše uvedeno, předchůdkyně žalobkyně by smlouvu bez ujednání o takto vysokých poplatcích stěží uzavřela, proto nelze ona ujednání od ostatního obsahu smlouvy považovat za oddělitelná. Za zcela zásadní odvolací soud považuje skutečnost, že v případě žalobkyně a její právní předchůdkyně jde zcela jednoznačně o obchod s chudobou. Obě instituce jsou institucemi nebankovními, soudu je z jiné jeho činnosti známo, že žalobkyně uplatňuje nároky z úvěrů, jež její předchůdkyně poskytovala v relativně nízkých částkách, tedy je zřejmé, že žadatelé o úvěr jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Tato úvaha vyplývá z toho, že si v podstatě půjčují ne více než částku odpovídající průměrnému měsíčnímu platu, a to za zcela drastických podmínek. Nelze také přehlédnout skutečnost, že ze smlouvy, z níž žalobkyně odvozuje své nároky, nevyplývá pro dlužníka jiná možnost, než skládat dlužné splátky zástupci věřitele, tedy není mu ani dána možnost plnit na účet bezhotovostním způsobem, jak je v současnosti obvyklé a jak je obecně pokládáno za transparentní. 7. Odvolací soud má za to, že pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality. Nikterak nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání předchůdkyně žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání obecně, a v případě projednávaného nároku z tvrzené smlouvy konkrétně, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. 8. Odvolací soud se z důvodů výše uvedených proto nemůže ztotožnit s rozhodnutími, na něž žalobkyně odkazuje, a to byť i jde o rozhodnutí vyšších soudů, a neztotožňuje se ani se závěry, které vyjadřuje senát 64 Co Krajského soudu v Plzni v obdobných věcech téže žalobkyně. Nadepsaný senát je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky. Nelze také přehlížet tu skutečnost, že zadlužení ve společnosti v současné době je vnímáno jako jeden z velkých problémů. Z toho také pramení přesvědčení o nutnosti použití obecných ustanovení ob