64 CO 20/2022-136 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně, kterým se domáhala po žalovaných zaplacení částky 19 500 Kč (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 12 124,20 Kč (výrok II). Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla 5. 11. 2015 uzavřena kupní smlouva, podle které převedla žalobkyně do vlastnictví žalovaných pozemek parc. [číslo] – trvalý travní porost v k. ú. [obec] za kupní cenu 4 910 Kč. Žalobkyně pak výzvou z 4. 1. 2021 žádala o zaplacení další částky 19 500 Kč, představující doplatek kupní ceny, protože v době uzavírání kupní smlouvy byla určena nesprávně cena pozemku. Následně podle revizního znaleckého posudku [anonymizováno 7 slov] [obec] [anonymizována dvě slova] – [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec] ze dne 11. 6. 2019 bylo zjištěno, že obecná cena předmětných pozemků je 49,71 Kč za l m2, takže žalobkyně požadovala doplatit rozdíl ceny již zaplacené od ceny nové zjištěné. Soud dospěl k závěru, že kupní smlouva byla uzavřena platně i vzhledem ke sjednané kupní ceně, k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaných tak nedošlo. Následně zjištěná nesprávnost obvyklé ceny kupované věci na její platnost nemůže mít vliv. K argumentaci žalobkyně uvedl, že v případě vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě musí být pozemky oceněny podle vyhlášky č. 182/88 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., zatímco kupní cena v případě prodeje nemovitostí musí být stanovena ve výši ceny obvyklé. Proto žalobu zamítl. 2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Vytýkala soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Za zásadní považovala to, že v daném případě jde o smlouvu mezi státem a uživateli pozemků v zahrádkové osadě podle nárokového převodu vlastnického práva podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/ 2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. Nejde tedy o projev svobodné vůle stran, ale jejím prostřednictvím byla realizována povinnost stanovená zákonem převést na uživatele pozemků v zahrádkové osadě pozemky v souladu s § 14 citovaného zákona na cenu obvyklou ve smyslu § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Není to na úvaze žalobkyně, zda a za jakých cenových podmínek bude převod realizovat. Připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, které obsahuje závěry, za jakou cenu má být pozemek převeden, aby byla saturována majetkové křivda. Stejně v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1623/2019 jde o bezdůvodné obohacení v případě, že oprávněné osoby získají náhradní pozemek v hodnotě vyšší nežli je hodnota odňatého pozemku. Stejné principy platí v případě převodu pozemků, které získali uživatelé pozemků v zahrádkových osadách. Žalobkyně odkazovala i na ustanovení § 1792 občanského zákoníku, podle kterého cena žalobkyní předloženého revizního posudku platí za ujednanou, protož jde o cenu podle právního předpisu přípustnou. Navrhovala, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví. 3. Žalovaní ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedli, že žalobkyně nepřípustně zobecňuje závěry označených rozhodnutí a snaží se je aplikovat na věci, na které se vztahovat nemohou. V označených rozhodnutích se nikdy nejednalo o převod pozemků formou kupní smlouvy a oceňování náhradních pozemků měla být provedeno ke konkrétnímu datu a podle zcela konkrétně označené oceňovací vyhlášky. V daném případě jde o smluvní přímus, kdy osoba v zákoně označená, pokud si podá žádost o převod pozemku ve stanovené lhůtě, má právo na to, aby s ní žalobkyně uzavřela smlouva a pozemek ji převedla. To, že má být pozemek prodán za obecnou cenu, nevylučuje svobodou vůli stran. Obvyklá cena nemusí být cenou určenou podle znaleckého posudku. Je cenou, za kterou je prodávající ochoten věc prodat a kupující je ochoten ji za nabídnutou cenu koupit. Žalobkyně měla možnost nahlédnout do svých vlastních spisů nebo učinit dotazy na realitní kanceláře. Musela vědět, že prodávala pozemky za cenu ve skutečnosti nižší, než jaké prodávala zahrádky v jiné zahrádkářské osadě. Sjednanou kupní cenu tak nelze jednostranně změnit. Navrhovali potvrzení napadeného rozsudku. 4. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně i ve vyjádření žalovaných a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. O odvolání rozhodl, aniž by nařídil jednání, a to se souhlasem účastníků (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který se nezměnil ani v řízení odvolacím a odvolací soud z něho proto vycházel. Mezi účastníky byla 5. 11. 2015 uzavřena kupní smlouva, podle které získali žalovaní vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] – trvalý travní porost v k. ú. [obec] o výměře 491 m2 za cenu 4 910 Kč. Žalobkyně požaduje zaplacení další částky 19 500 Kč představující doplatek kupní ceny, protože původně nebyla kupní cena za zahrádky stanovena správně, ale správně stanovená obvyklá cena je 24 410 Kč. Samotný pozemek v revizním znaleckém osudku oceněn není, ale žalobkyně vycházela z totožného ocenění pěti typových dvojic pozemků a jejich jednotkové ceny, tedy namísto 10 Kč za 1 m2, z ceny 49,71 Kč za 1 m2. Jde o poměrně velký rozdíl ceny, a je tak zarážející, že původně stanovená obvyklá cena za 1 m2 ve výši 10 Kč byla pro žalobkyni cenou, ze které při nabídce vycházela. Nicméně žalobkyně takovou cenu navrhla k žádosti žalované o koupi pozemku v zahradní osadě a žalovaná nabídku přijala. Smlouva byla řádně uzavřena. Splňovala formální náležitosti a nikdo neměl v době uzavírání smlouvy pochyby o nedostatku projevu či vůle jednajících smluvních stran. 6. Žalobkyně se nyní domáhá doplacení nově stanovené kupní ceny a tvrdí, že se žalovaní bezdůvodně obohatili. Pak je třeba uvážit, o jaký druh bezdůvodného obohacení by se mělo jednat. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká totiž pouze v případě, že s někdo obohatí na úkor jiného bez spravedlivého důvodu (§ 2991 občanského zákoníku). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Žádný z těchto důvodů uvedených v § 2992 o. z. nelze z tvrzení žalobkyně dovodit. K plnění ve prospěch žalované došlo na základě uzavřené kupné smlouvy. V úvahu nepřipadá ani bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, protože žalobkyně nezpochybňuje nabytí vlastnického práva k pozemkou žalovanými na základě uzavřené kupní smlouvy, a ani netvrdí, že by smlouva byla neplatná, nebo že by od platné smlouvy některá ze stran odstoupila. V daném případě získali žalovaní označený pozemek podle tvrzení žalobkyně za výhodnou kupní cenu, která neodpovídala ceně obvyklé, za kterou měla žalobkyně pozemky jejich uživatelů prodávat, nicméně žalobkyně sama takovou nabídku kupní ceny učinila. Pokud pak žalovaní nabídku přijali, nelze dovodit, že by se bezdůvodně obohatili. K tomu jen pro připomenutí závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/209, podle kterých nezakládá okolnost, že účastníky sjednaná kupní cena neodpovídá kvantitativním či kvalitativním vlastnostem prodávané věci. 7. Výše uvedený závěr soudu nelze zpochybnit ani v porovnání s rozhodnutími označenými žalobkyní v jejím odvolání. Tato rozhodnutí se vážou k restitučním nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Nedochází k prodeji pozemku jeho uživateli, ale k přidělení náhradního pozemku za ten, který nemůže být vlastníku nebo jeho právnímu nástupci podle restitučního zákona vydán, a jejich hodnota by proto měla být přibližně stejná. To je situace zcela odlišná od případu, kdy stát převádí vlastnické právo k pozemku v zahradní osadě jejich uživatelům. Následně po uzavření smlouvy nelze bez dalšího jednostranně měnit výši kupní ceny. Jde o navýšení kupní ceny až o čtyřnásobek, a za takto vysokou cenu by žalovaní nemuseli chtít vlastnické právo k pozemku získat. Jaký by byl osud původní smlouvy? Takovou právní nejistotu nelze v právních vztazích vůbec připustit. V případě prodeje věci má zjištění obvyklé ceny význam z hlediska stanovení kupní ceny věci do doby uzavření kupní smlouvy. Po jejím uzavření je smlouva pro stát stejně jako pro kteréhokoliv jiného účastníka smlouvy závazná a na platnost o jejím ujednání nemůže mít vliv ani případně následně zjištěná nesprávnost ve výpočtu obvyklé ceny věci před uzavřením kupní smlouvy. 8. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve vztahu k § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů, které představuje odměna advokáta při zastupování dvou účastníků za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k odvolání) za 3 040 Kč, jeden režijní paušál 300 Kč a náhrada za DPH 701,40 Kč, celkem