64 CO 291/2022-229 — Krajský soud v Plzni

1. Označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 27 341 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 4. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 43 786,15 Kč (výrok II) a rovněž žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení ve výši 200 Kč (výrok III). Výrok ve věci samé odůvodnil tím, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 15. 3. 2020 smlouvu, která z hlediska smluvního typu byla smlouvou o úvěru ve smyslu § 2390 o. z., a která byla neplatná s ohledem na duševní poruchu žalovaného dle § 581, § 588 věta první o. z. Žalovanému se na základě této neplatné smlouvy dostalo od žalobkyně peněžitého plnění ve výši 30 000 Kč, a jelikož smlouva byla neplatná, nastalo v tomto rozsahu na úkor žalobkyně u žalovaného bezdůvodné obohacení. Judikatura však dospěla k závěru, že s ohledem na osoby nesvéprávné a s ohledem na mezinárodní závazky České republiky je třeba přihlížet k okolnostem, za nichž bezdůvodné obohacení vzniklo. V řízení vyšly najevo okolnosti, které svědčí pro zneužití omezených schopností žalovaného hájit svá práva a i když z provedeného dokazování nevyplývá, že by se zneužití měla dopustit sama žalobkyně, je zřejmé, že osoby, které ji zastupovaly, jednaly neopatrně. Uplatněný nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o. z., pročež je třeba odmítnout ochranu práva žalobkyně. Žalovaný navíc z poskytnutého plnění od žalobkyně nic nezískal, resp. získal mizivou částku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na plný úspěch žalovaného v řízení mu přiznal úplnou náhradu v řízení mu vzniklých nákladů, které podrobně specifikoval a vyčíslil částkou 43 786,15 Kč O povinnosti žalobkyně uhradit v řízení vzniklé náklady státu soud rozhodl s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti výroku II o nákladech řízení, podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud pochybil, pokud se nevypořádal s jejím návrhem, aby při rozhodnutí o nákladech řízení aplikoval ust. § 150 o. s. ř. Žalobu podala poté, co zjistila, že žalovaný trpí duševní poruchou, neboť jeho opatrovník odmítl cokoliv uhradit. V té době byla celkem jasná judikatura stran toho, že bezdůvodné obohacení je objektivní stav a i osoba stižená duševní poruchou se bezdůvodně obohatit může. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na nálezu Ústavního soudu, který byl vydán až po prvním rozhodnutí soudu prvního stupně dne 7. 9. 2021. Poukazuje na komentářovou literaturu k použití ust. § 150 o. s. ř., která dovozuje, že důvodem k aplikaci tohoto ustanovení může být i změna právní úpravy či judikatury. Dalším důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. spatřuje v okolnostech sporu, neboť žalovaný fakticky z žalobkyně vylákal 27 341 Kč, když mu bylo vyplaceno 30 000 Kč a on uhradil první splátku. Kdyby žalobkyně věděla, že žalovaný trpí duševní poruchou, nikdy by s ním žádnou smlouvu neuzavřela, natož aby mu vyplácela jakékoliv prostředky. Navrhla, aby napadený výrok rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného výroku přezkoumávaného rozhodnutí. Odkazuje-li žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1292/21, který byl vydán 7. 9. 2022, pak připomíná, že již v době podání žaloby bylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, č. j. 28 Cdo 527/2020-274, ve kterém byla zdůrazněna potřeba podrobně se zabývat specifickými okolnostmi uzavření smlouvy a otázkou dobrých mravů. V úplně obdobné věci bylo vydáno rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 155/2021-97, se kterým byla žalobkyně seznámena. Žalobkyně si plně vědoma těchto rozhodnutí pokračovala v řízení, v němž byly zjištěny její praktiky při uzavírání smluv, zvláště přímo jejími pojišťovacími makléři. Toto jistě není důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 150 o. s. ř. Pro žalobkyni, která je obchodní korporací zabývající se poskytováním úvěrů, při němž se již z podstaty svého podnikání vystavuje riziku, že o zapůjčené prostředky přijde, se nemůže jednat o rozhodnutí nepřiměřeně tvrdé. Žalobkyni nikterak nepoškodí úhrada nákladů žalovanému, naopak by mohla být signálem pro další případy, kde by se domáhala plnění po osobách omezených ve svéprávnosti. 4. Odvolací soud přezkoumal v odvoláním dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, podle ust. § 212, § 212a o. s. ř., k čemuž nemusel nařizovat jednání. Odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným. 5. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Míra procesního úspěchu účastníků ve věci je základním kritériem, které určuje rozhodnutí o nákladech řízení ve sporném řízení. Naproti tomu ust. § 150, jehož aplikace se dovolává žalobkyně, přičemž je pravda, že tento svůj návrh učinila již před rozhodnutím soudu prvního stupně a ten se s ním v odůvodnění nákladového výroku přezkoumávaného rozhodnutí nevypořádal, představuje výjimku z tohoto pravidla a jako právní výjimka musí být uplatňováno restriktivně. 6. Žalobkyně se domáhá moderace práva v řízení úspěšného žalovaného na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř ze dvou důvodů: výsledek řízení byl ovlivněn změnou judikatury, k níž došlo až po zahájení řízení a přiznání práva na náhradu nákladů řízení žalovanému, který se na úkor žalobkyně„ fakticky obohatil“, je vůči žalobkyni nepřiměřeně tvrdým. Ve vztahu k prvému důvodu je nutno poukázat na to, že každý z účastníků řízení civilního sporu na sebe bere riziko, že jeho právní názor nebude shledán správným, a že soudy, zvláště jde-li o posouzení právních otázek judikaturou vrcholných soudů dosud neřešených, případně otázek, ohledně nichž je judikatura rozkolísaná, dospějí k jiným závěrům, než které účastníka k zahájení řízení vedly. Toto riziko samo o sobě nemůže vést k aplikaci ust. § 150 a to tím spíše, jestliže žalobcem je, jako tomu je v souzené věci, profesionál, který vede nepřeberné množství soudních sporů k uplatnění nároků ze spotřebitelských úvěrů. Změna judikatury, jíž se žalobkyně dovolává, může být důvodem pro odmítnutí práva na náhradu nákladů řízení jen za zcela výjimečných okolností, které odvolací soud v posuzované věci nenalézá. Rozhodnutí, na která žalobkyně v odvolání poukazuje, korigovala nejen judikaturu, jež vycházela z názorů zastávaných žalobkyní, nýbrž i rozhodnutí, která spočívala na východiscích zcela opačných (dle nichž se osoba s omezenou svéprávností pouhým přijetím plnění, které převyšuje limity jeho omezení, bezdůvodně neobohatí). Žalovaný také přiléhavě připomenul rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 527/2020-274 ze dne 10. 7. 2020, jímž bylo uloženo odvolacímu soudu, aby se námitkou jednání poskytovatele úvěru v rozporu s dobrými mravy či zneužitím práva zabýval nejen při hodnocení platnosti smlouvy, ale také při posouzení opodstatněnosti nároku na vrácení plnění, které ve svéprávnosti omezený příjemce na základě neplatné smlouvy o úvěru získal. Má-li pak žalobkyně za to, že přiznání práva na náhradu nákladů žalovanému, jenž nebyl zavázán k vrácení poskytnutého plnění, je vůči ní nepřiměřeně tvrdé, pak přehlíží důvody, na kterých soud ve věci samé své rozhodnutí postavil, tedy že žalobkyně nemohla očekávat, že se jí peníze od žalovaného s ohledem na jeho omezení vrátí. Odvolací soud v poměrech souzené věci požadavek ve svéprávnosti omezeného žalovaného, jež se s pomocí advokáta ubránil žalobě, kterou se vůči němu žalobkyně domáhala plnění v rozporu s dobrými mravy, aby mu byla přiznána náhrada v řízení vzniklých nákladů, za nepřiměřeně tvrdý vůči žalobkyni nepovažuje. 7. Z vyložených důvodů odvolací soud uzavírá, že neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly postup podle ust. 150 o. s. ř. a nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému. Pokud jde o vymezení nahrazovaných nákladů a vyčíslení výše přisouzené náhrady, soud prvního stupně správně vycházel z ust. § 137 a v odůvodnění citovaných ustanovení advokátního tarifu, žalobkyně ostatně správnost jeho výpočtu v odvolání nenapadá, a odvolací soud na přesné a vyčerpávající odůvodnění výše náhrady soudem prvního stupně pro stručnost odkazuje. Rozhodnutí soudu prvního stupně je v odvoláním napadeném výroku věcně správné, proto je odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 8. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení měl plný úspěch žalovaný, který má právo na náhradu nákladů, jež mu v této fázi řízení vznikly. Ty sestávají z odměny jeho zástupce za 1 úkon právní služby – vyjádření