10 CO 16/2023-531 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 107 100 Kč s 8,25 % z prodlení z uvedené částky ročně od 20. 6. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 65 724,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever náklady ve výši 406,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalovaná v celém rozsahu, namítaje důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), c), e), f) a g) o. s. ř. Žalovaná se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť z provedených důkazů plyne zcela odlišný skutkový stav a právní hodnocení celé věci je vadné, současně existují i další vady, které činí rozsudek nezákonným a nesprávným. Dle napadeného rozsudku má být předmětná pozemní komunikace místní komunikací, která je součástí předmětných pozemků a je ve vlastnictví žalobce. Na danou věc aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, dle kterého„ nedisponuje-li město jako vlastník místní komunikace právním titulem opravňujícím ho k užívání pozemků (pod komunikací) ve vlastnictví jiné osoby, dochází k naplnění jedné ze skutkových podstat vzniku bezdůvodného obohacení – užívání věci bez právního důvodu. Na základě tohoto právního posouzení žaloby v plném rozsahu vyhověl. Dle názoru žalované se však citovaný rozsudek Nejvyššího soudu na řešenou věc vůbec nevztahuje. Soud prvního stupně dovodil, že vlastník místní komunikace a vlastník pozemků pod nimi je žalobce. Tím je tak vyvráceno, že by vlastníkem místní komunikace byla žalovaná. Soud dokonce dovodil, že místní komunikace a předmětné pozemky jsou jedinou a nemovitou věcí. Žalovaná se tudíž nemůže bezdůvodně obohacovat na žalobci tím, že místní komunikace ve vlastnictví žalobce leží na pozemcích ve vlastnictví žalobce. Nejedná se o případ umístění stavby obce na pozemku třetí osoby bez právního důvodu. Napadený rozsudek je tedy zatížen vadou absolutně nesprávného právního posouzení celé věci a nebyla ani správně hodnocena kategorie pozemní komunikace na předmětných pozemcích. Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů (kolaudační souhlas s užíváním stavby ze dne 27. 11. 2009 vydaný [stát. instituce], odbor výstavby a dražební vyhláška) zcela opomenul skutečnost, že místní komunikace jsou ze zákona ve vlastnictví obce a nijak nehodnotil, jak vůbec mohl být vydán kolaudační souhlas k místní komunikaci, když ze stejného důkazu současně plyne, že žadatelem a stavebníkem nebyla obec, ale fyzická osoba [jméno] [příjmení]. Současně nemůže soud prvního stupně hodnotit, že žalobce nabyl pozemky v dobré víře v to, že se jedná o místní komunikaci, když žalobci muselo (mělo) být zřejmé, že místní komunikace jsou ve vlastnictví obce, nikoliv osob od obce odlišných. Uvedené je patrné i z faktu, že sám žalobce žádal o změnu kategorie veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejně přístupnou účelovou komunikaci (stanovisko k žádosti o závazné stanovisko k záměru změny účelu užívání stavby – veřejná účelová komunikace na účelovou komunikaci neveřejnou vydaného [anonymizováno] [obec] dne 28. 5. 2019). 3. Pokud soud prvního stupně uvádí, že na předmětných pozemcích mělo vzniknout veřejné prostranství, pak je odůvodnění napadeného rozsudku vnitřně rozporné, když na jedné straně dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně žalované mělo vzniknout z titulu umístění místní komunikace, která je ale ve vlastnictví žalobce, na pozemku žalobce, na druhé straně obsahuje pasáže týkající se toho, že na předmětných pozemcích vzniklo veřejné prostranství dle § 34 zákona o obcích. Obě tato právní hodnocení však nemohou platit současně. Žalovaná v uvedené souvislosti namítla, že není z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakého důvodu bylo žalobě vyhověno, pokud z důvodů shora popsaných, pak úvahy soudu nad veřejným prostranstvím jsou zcela nadbytečné. Žalovaná odkázala na citované ust. § 34 zákona o obcích a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, dle kterého prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru, který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy jeho obecnému užívání brání faktická překážka (zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákaz vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastník, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího). Žalovaná řádně tvrdila a prokázala, že pozemky žalobce jsou osazeny značkou zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou„ soukromý pozemek, vstup jen na povolení majitele“, značkou je tedy zakázán i vstup na pozemek nikoliv jen vjezd. Z uvedeného zjištění je zřejmé, že první (prvotní) formální znak veřejného prostranství nejpozději ke dni 7. 1. 2020, tj. ke dni oznámení, na které Sdělení [anonymizováno] [obec] ze dne 24. 2. 2020 svým obsahem reaguje, absentoval. Nebyl tedy splněn jeden z kumulativních formálních znaků veřejného prostranství, od uvedené doby se tedy o veřejné prostranství jednat nemohlo, a protože veřejné prostranství neexistovalo, nemohl ani tvrzený nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniknout. Soud prvního stupně se však vznikem veřejného prostranství na pozemcích žalobce nezabýval, stejně tak tím, pokud vznikl, zda byly všechny jeho formální a materiální znaky naplněny po celou rozhodnou dobu, tj. od 20. 11. 2018 do 20. 3. 2021. Soud prvního stupně se nezabýval ani znakem materiálním, který dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014, spočívá v „ určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec (především prostřednictvím územně plánovací dokumentace) nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona o obcích, pročež jeho užívání neohraničenou veřejností nedává vzejít bezdůvodnému obohacení na straně obce“. Nebylo ani řádně posuzováno a zdůvodněno, zda takové formální a materiální znaky veřejného prostranství splňují všechny předmětné pozemky či nikoliv a zda v celém rozsahu či například bez zeleně. Žalovaná uváděla, že žalobcem tvrzená„ veřejná zeleň“ je ve skutečnosti zelení soukromou a veřejným prostranstvím rozhodně není. Opak prokázán nebyl. 4. Závěr soudu prvního stupně, že údajně nebylo tvrzeno, že by uvedené dopravní značení kohokoliv odradilo od využívání předmětných pozemků nebo že by jim bylo žalobcem bráněno na pozemky vůbec vstupovat, je opět zcela nesprávný. Existence předmětné dopravní značky včetně její dodatkové tabulky automaticky znamená zánik veřejného prostranství. Na základě této značky jsou osoby vyloučeny z užívání takových pozemků (jak vjezdem, tak vstupem), předmětné pozemky tedy nejsou přístupné komukoliv bez omezení, a proto se o veřejné prostranství nejedná. Pokud existují osoby, které předmětnou faktickou překážku ignorují, byly by případně za splnění podmínek, což evidentně nejsou, k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimovány tyto osoby, nikoliv však žalovaná obec. Za nesprávné právní posouzení celé věci žalovaná považuje i fakt, že soud se nezabýval tvrzeným uděleným souhlasem (viz nález ÚS ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Žalovaná od počátku tvrdí, že takový souhlas předchozího vlastníka pozemní komunikace měla a soud se s tímto tvrzením nijak nevypořádal, když udělený souhlas má nejen veřejnoprávní, ale i soukromoprávní charakter, a právě udělený souhlas je právním titulem k bezplatnému užívání předmětné komunikace ze strany žalované. Žalovaná k prokázání této skutečnosti navrhla svědecké výpovědi dvou osob, soudem prvního stupně nebyla poučena o tom, že by tyto důkazy byly k prokázání uvedeného tvrzení nedostatečné, přesto bylo jejich provedení odmítnuto. Skutečnost, že souhlas k bezplatnému užívání předmětné komunikace ze strany žalované (zřejmě myšleno žalobce) udělen byl, plyne implicitně ostatně i z toho, že žalovaná v minulosti prováděla servisní úklidové a údržbové práce na této komunikaci. Soud prvního stupně měl tedy přinejmenším dospět k tomu, že od 7. 1. 2020 se o veřejné prostranství na předmětných pozemcích ani jednat nemohlo, a proto měl žalobu v rozsahu období od 7. 1. 2020 do 20. 3. 2021 zamítnout. V rámci zbylého období mělo být posuzováno, zda byly naplněny formální a materiální znaky veřejného prostranství, a pokud ano, zabývat se tvrzením žalované, že existoval právní titul k bezplatnému užívání pozemků ze strany obce. Tyto úvahy však v rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním žalované zcela chybí, když uzavřel, že celé pozemky mají být veřejným prostranstvím, a to po celou rozhodnou dobu, avšak odůvodnění chybí. 5. Tvrzení žalobce o