10 CO 184/2021-522 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že jako vlastník nemovitých věcí, pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku par. [číslo] pozemku par. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícím v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. [číslo], zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] (výrok I.), a povolil právo nezbytné cesty přes část pozemku žalované par. č. st. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, a s další specifikací uvedenou ve výroku I., a to v rozsahu, který je vymezen připojeným geometrickým plánem jako služebnost ve prospěch žalobkyně, jako vlastníka pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa], pozemku parc. [číslo] par. [číslo] vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], a to za jednorázovou úplatu ve výši 37 800 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) s tím, že přílohou tohoto rozsudku je geometrický plán [anonymizováno] [jméno] [příjmení], č. [rok] [číslo] ze dne 18. 11. 2015 (výrok IV.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali oba účastníci řízení. 3. Žalobkyně podala odvolání proti výroku I. a III. z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž poukázala na žalobní tvrzení, mimo jiné, že se domáhá určení, že je oprávněnou z věcného břemene – služebnosti, která byla zřízena kupní smlouvou z roku 1920 ve prospěch nemovitých věcí žalobkyně, přičemž tato služebnost nebyla nikdy zrušena, případně došlo k jejímu vydržení. V rámci eventuálního žalobního návrhu žádala, aby jí bylo povoleno právo nezbytné cesty. Žalobkyně zrekapitulovala, že oba objekty hotelu byly původně ve vlastnictví stejných majitelů, manželů [příjmení], kteří hotel [anonymizováno] s přilehlými pozemky prodali paní [jméno] [příjmení] za současného zřízení služebnosti, které opravňovalo vlastníky hotelu [anonymizováno] (dnes hotel [jméno]) k přístupu – vjezdu a výjezdu všemi provozy, přes pozemek náležející k hotelu [anonymizováno]. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že služebnost založená kupní smlouvou z roku 1920 zanikla splynutím, neboť oba hotely byly po určitou dobu ve vlastnictví [anonymizována dvě slova]. Soud prvního stupně neuvádí okamžik, který považuje za rozhodný pro posouzení zániku služebnosti, ani neuvádí, o jaké konkrétní zákonné ustanovení opírá svůj závěr, že došlo v důsledku splynutí práv a povinností k zániku služebnosti. Ust. § 186 a 187 zákona č. 141/1950 Sb. (středního občanského zákoníku) upravuje zánik věcných břemen, přičemž splynutí není uváděno jako jeden z důvodů zániku věcného břemene. Obě nemovitosti byly v určité době sice evidovány jako vlastnictví [anonymizována dvě slova], avšak ve správě rozdílných subjektů, přičemž [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] byly národním podnikem, tj. samostatnou právnickou osobou. Jednalo se tedy o specifickou situaci, kdy čistě formálně byl sice vlastníkem stát, ale výkon vlastnického práva v rámci správy nemovitostí náležel rozdílným subjektům, přičemž právnické osoby, včetně národních podniků, vykonávaly vlastnické právo svým jménem. Ke splynutí práva a povinnosti na straně [anonymizována dvě slova] proto nedošlo, neboť nenastala situace, kdy by práva a povinnosti ze služebnosti, resp. oprávnění k jejich výkonu, náležely fakticky pouze jednomu subjektu. Je nepochybné, že organizace, které vykonávaly správu dotčeného nemovitého majetku, převzaly jako právní nástupci původních vlastníků, veškerá práva a povinnosti s vlastnictvím a užíváním nemovitostí spojená, tj. včetně dotčeného práva služebnosti vjezdu a výjezdu. Skutečnost, že organizační složky státu mohou být vůči sobě navzájem oprávněny či povinny z věcných břemen a dokonce jsou oprávněny tato vůči sobě zřizovat, vyplývá z ust. § 19 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, z čehož lze dovodit, že obdobné principy platily také v rozhodné době, neboť nic nesvědčí o opaku. Žalobkyně je přesvědčena, že výklad soudu prvního stupně, kterým je dovozován zánik služebnosti v důsledku splynutí práva a povinnosti poté, kdy došlo ke znárodnění, tj. faktické konfiskaci dotčeného majetku, nelze považovat za výklad zákonný ani ústavně konformní. Postupem [anonymizována dvě slova] došlo k neoprávněnému narušení kontinuity vlastnických a dalších práv. Takový postup však nelze považovat za zákonný důvod pro zánik práv, které mezi vlastníky jednotlivých nemovitostí byly platně ujednány, a které nakonec byly vykonávány kontinuálně i poté, kdy došlo ke znárodnění dotčených nemovitých věcí. I pokud by předmětná služebnost skutečně zanikla splynutím, došlo ze strany její právní předchůdkyně nepochybně k vydržení této služebnosti. K existenci dobré víry se žalobkyně podrobně v průběhu řízení písemně vyjádřila s tím, že služebnost byla zapsána v pozemkových knihách panující i služebné nemovité věci jako právo váznoucí na pozemcích, tj. jako právo věcné. Žalobkyně a její právní předchůdkyně v osobě její matky byly v dobré víře, že dotčená služebnost zřízená kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1920 stále existuje, a to i v době, kdy byly právní předchůdkyni v rámci restituce nemovitosti navráceny, neboť služebnost nebyla nikdy zrušena, a byla po celou dobu od jejího vzniku kontinuálně vykonávána. Žalobkyni a její předchůdkyni byly okolnosti vzniku služebnosti známy a existence společného vjezdu, resp. právo tento vjezd na základě služebnosti užívat, nebylo nikdy zpochybňováno, k tomuto došlo až v souvislosti s tímto sporem. Žalobkyně zdůraznila, že dotčená služebnost nebyla platně zrušena, neboť [ulice] [anonymizována dvě slova] ([příjmení]) nebyla oprávněna služebnost zrušit, jak již bylo žalobkyní v průběhu řízení opakovaně odůvodněno. Navíc soud prvního stupně ani tento úkon za důvod zániku služebnosti nepovažuje. K výmazu zápisu služebnosti ke dni uzavření knihovní vložky [číslo] nedošlo, tj. zápis této služebnosti ve prospěch oprávněných zůstal zapsán a zachován. Žalobkyně shrnula, že její dobrá víra a její právní předchůdkyně tedy byla založena jednak kupní smlouvou z roku 1920, kterou byla služebnost zřízena, skutečností, že tato služebnost nebyla nikdy zrušena a nakonec také zápisem této služebnosti v pozemkové knize, týkající se hotelu [jméno], z níž nebyla dotčená služebnost nikdy vymazána. Tyto okolnosti jsou nepochybně plně způsobilé založit dobrou víru žalobkyně a její právní předchůdkyně, neboť věrohodnější zdroj údajů o nemovitých věcech, než právě pozemkové knihy, pro rozhodné období objektivně k dispozici není. Ani žalobkyně, ani její právní předchůdkyně nemohly tedy předvídat případný zánik služebnosti jiným způsobem, než jejím řádným zrušením, přičemž jim nebyly známy ani okolnosti týkající se změn vlastnických poměrů hotelu [anonymizováno]. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku č. I. tak, že žalobkyně je oprávněnou z věcného břemene, jak bylo primárním žalobním návrhem žalobkyně navrhováno a žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalovaná se odvolala do výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, namítaje, že nalézací soud se mýlí, když má za prokázané, že hlavní vstup do objektu [jméno] byl vždy z komunikace přes příjezdovou cestu, která se nachází mezi oběma objekty, a která je předmětem sporu. Rovněž se mýlí, pokud konstatuje, že příjezd k objektu [číslo]„ [jméno]“ je pouze přes předmětný přístup. Žalovaná dále podrobně odůvodnila svůj nesouhlas se zřízením nezbytné cesty, a to mimo jiné poukazem na katastrální mapu, sdělení odboru dopravy a vnitřních věcí [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne 17. 8. 2015, č. j. [spisová značka]. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, s tím, že skutečnost, že žalobkyně má na svém pozemku keře a stromy, které přístup komplikují, je z pohledu nároku na zřízení nezbytné cesty zcela irelevantní. Žalobkyně měla v minulosti zachovánu cestu na parcelu [číslo] v k. ú. a obci [obec], jednak kolem jihovýchodního okraje nemovitosti, jednak okolo, resp. za objektem hotelu, přičemž tuto možnost si však stavbou nového vstupu do nemovitosti a rozšířením letním terasy povolenou stavebním povolením a výstavbou přístavby za hotelem sama znemožnila. Současně měla a má přístup kolem celé nemovitosti, když stavba za hotelem v jeho severovýchodní části