10 CO 253/2023-338 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 7 C 83/2020-180, zamítl žalobu, aby soud zrušil vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalovanému, o které rozhodl Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, č. j. 3 C 38/2010-44, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2012 (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 36 954,23 Kč k rukám zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Tachově náhradu nákladů řízení ve výši 46 192,23 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku podala si žalobkyně včasné odvolání, jelikož dle ní soud prvního stupně ne zcela správně vyhodnotil důkazní situaci, jeho skutkové závěry ohledně změny poměrů u obou účastníků nejsou správné, přičemž na základě toho poté učinil i nesprávné právní závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala zrušení či snížení vyživovací povinnosti žalobkyně, neboť měl za prokázáno, že vyživovací povinnost žalobkyně k žalovanému trvá, jelikož ten není schopen se sám živit, protože to jeho zdravotní a mentální stav nedovoluje s tím, že ani u žalobkyně nedošlo ke změně poměrů, neboť měla argumentovat pouze vyšším věkem oproti věku, kdy bylo rozhodováno naposledy. S těmito závěry ale žalobkyně nesouhlasí. Žalobkyně sice nijak nesporuje závěry znaleckého posudku, ze kterého vyplynulo, že pracovní potenciál žalovaného je z psychologického hlediska oslabený až narušený, nicméně nikoli zcela vymizelý, to ovšem dle ní znamená, že dle znalce je žalovaný schopen pracovního zařazení za ulehčených podmínek na částečný pracovní úvazek pod dohledem a při nekvalifikované práci, bez tlaku na rychlost a výkon, a není tedy pravdou, že žalovaný je v podstatě zcela neschopen práce, resp. že jeho výdělkové možnosti nejsou žádné. Výdělkové možnosti žalovaného tedy sice nedosahují rozsahu, aby si byl schopen sám obstarat veškeré své životní potřeby, nicméně dle žalobkyně jeho výdělkové schopnosti a možnosti nejsou zcela nulové. Žalobkyně nečinila spornou ani skutečnost, že nalezení vhodného pracovního zařazení za daných podmínek je pro žalovaného, zvláště s přihlédnutím k jeho intelektovým schopnostem, nejednoduché, ovšem na druhou stranu není tato situace dle ní neřešitelná, zvláště pokud žalovaný dlouhodobě žije v [obec], kde je relativně mnoho příležitostí k nalezení pracovního zařazení v odpovídajícím prostředí. To vše je dle žalobkyně umocněno i skutečností, že žalovaný žije ve stabilním zázemí, kde je o něj postaráno, a tedy i členové jeho domácnosti mohou přispět k nalezení odpovídajícího zaměstnání. Nelze dále dle žalobkyně přehlédnout i to, že dle znalce je podstatným aspektem nevole žalovaného k pracovní činnosti, která vychází z jeho subjektivního postoje k pracovní činnosti, kdy žalovaný dokáže svého handicapu využít ve svůj prospěch. Žalovanému tedy dle žalobkyně vyhovuje, že nic nemusí, a je v tomto směru zcela spokojený a o žádnou změnu nestojí a staví se do pozice, že takové změny není schopen. V té souvislosti žalobkyně vyslovila podiv nad tím, že ze strany současné pečovatelské rodiny není žalovaný zapojován do dalších činností, a údaje ohledně způsobu péče o žalovaného uvedené svědkyní [příjmení] označila za ne zcela důvěryhodné. 3. Dle žalobkyně soud prvního stupně nesprávně zhodnotil i její poměry, neboť není pravdou, že by se oproti předchozímu rozhodování nic nezměnilo. V době předchozího rozhodování byla žalobkyně zaměstnána, byť měla z objektivních důvodů spočívajících ve špatném zdravotním stavu omezenou výdělečnou schopnost, a měla příjem jen 400 EUR měsíčně, zatímco v současné době již zaměstnána není a je zcela závislá na výživě ze strany svého manžela. Žalobkyni se pak jeví ne zcela přijatelným, aby vyživované osobě byla stanovena povinnost k tomu, aby vyživovala další osobu. Od posledního rozhodování došlo rovněž ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, pročež není již schopna objektivně žádnou odpovídající práci vykonávat. Nelze tedy souhlasit s tím, že by se žalobkyně mohla svým aktivním jednáním přičinit o dosažení nějakého příjmu. Došlo tedy jednoznačně ke zhoršení jejích výdělkových možností, a to vlivem progrese jejích zdravotních problémů a jejího celkového stavu. 4. Pokud jde o její trestní stíhání, na které také soud prvního stupně poukázal, žalobkyně nesouhlasí s tím, že by spáchala trestný čin, i přesto nebylo podání žaloby primárně iniciováno jejím trestním stíháním, ale tím, že poměry na straně žalobkyně prostě objektivně neumožňují výživné hradit, neboť její schopnosti a možnosti jsou natolik omezené, že jí neumožňují vykonávat pracovní činnost. 5. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil veškeré skutečnosti, zejména pak týkající se pracovních možností a schopností žalovaného a dále zdravotního stavu žalobkyně. Dle žalobkyně lze naopak uzavřít, že poměry účastníků se od posledního rozhodování natolik změnily, že žalobu není možné zamítnout. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalovanému zruší. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, neboť dle něj žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by na její straně došlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala snížení či úplné zrušení vyživovací povinnosti. Současně dle něj nebylo ani prokázáno, že by se jakkoli výrazně změnily poměry u žalovaného, aby odůvodňovaly snížení či zrušení vyživovací povinnosti žalobkyně. Žalobkyně sice ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že je omezena v pracovní činnosti z důvodu poškozených karpálních tunelů, artritidy ramenou a revmatických potíží s končetinami, nicméně žádné další důkazy k prokázání takového tvrzení nepředložila s tím, že dle žalovaného k důkazním prostředkům, které hodlá žalobkyně předkládat před odvolacím soudem, přihlédnout v souladu s ust. § 205a o. s. ř. nelze. Pokud žalobkyně ve své výpovědi uvedla, že nepobírá žádné sociální dávky a ani důchod a je plně odkázána na výživu od svého manžela, pak tato skutečnost jde dle žalovaného pouze k tíži žalobkyně, pokud si i přes tvrzený špatný zdravotní stav nezařídila například invalidní důchod či jinou finanční pomoc ve své tvrzené situaci. Žalovaný tak souhlasí se soudem prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by se žalobkyně nemohla aktivně přičinit o dosažení nějakého příjmu. 7. Dále žalovaný nesouhlasil s názorem žalobkyně ohledně možnosti jeho zapojení do pracovního procesu, neboť dle ní nemá skutečnou představu o stavu žalovaného. Znalec sice skutečně uvedl, že pracovní schopnost žalovaného není zcela vymizelá, nicméně svědkyně [příjmení] ve své výpovědi uvedla, že si nedovede představit praktickou stránku týkající se zaměstnání žalovaného, neboť by jej musela do zaměstnání dopravit a po skončení by jej zase musela dopravit zpět domů, což není v jejích možnostech. Ve vztahu k námitce žalobkyně ohledně zapojení žalovaného do pracovní činnosti pak ještě žalovaný uvedl, že rodina, která se o něj stará, nikdy žalobkyni nebránila ve styku s žalovaným a nebránila by ani v případě, pokud by se žalobkyně rozhodla pomoci žalovanému s dopravou do zaměstnání a dále také s následnou dopravou domů, potažmo také s hledáním vyhovujícího zaměstnání. Nelze akceptovat to, že žalobkyně veškerou péči přenáší na rodinu, pro kterou je žalovaný dle jejího tvrzení cizím člověkem, a nemá zájem na péči o žalovaného se jakkoli podílet. Tato skutečnost, tedy naprostá absence styku a péče ze strany žalobkyně, plně odůvodňuje ponechání její vyživovací povinnosti. Nelze také dle žalovaného odhlédnout od toho, že výkon zaměstnání v tzv. chráněných dílnách, který by pro žalovaného byl vhodný, neslouží k zajištění výživy, ale má spíše terapeutické účinky. 8. Dle žalovaného tedy rozhodl soud prvního stupně správně, a proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. 9. Na podkladě včasného odvolání žalobkyně přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně a vyjádření žalovaného k němu, a poté, co důkazní řízení při jednání odvolacího soudu doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je třeba považovat jen zčásti za důvodné, ovšem až pro dobu následující po vydání rozsudku soudu prvního stupně. 10. V posuzované věci domáhala se žalobkyně žalobou, kterou podala u Okresního soudu v Tachově dne 31. 3. 2020, vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla vyživovací povinnost stanovená žalobkyni vůči žalovanému zrušena, případně se domáhala, aby soud rozhodl o tom, že se výše výživného mění dle úvahy soudu (ve smyslu jeho snížení). Dle žalobkyně do