10 CO 358/2022-473 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 5 C 226/2020-269, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s původním žalobcem [jméno] [příjmení], [datum narození] (dále jen žalobce nebo původní žalobce), smlouvu o převodu pozemků specifikovaných v žalobě ležících v katastrálních územích [obec], [obec] [anonymizováno] [obec], [obec] a [anonymizována dvě slova] [obec] (výrok I.), a původnímu žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 14 171 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal si původní žalobce včasné odvolání z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř., které následně obsáhle odůvodnil svým podáním ze dne 12. 12. 2022. 3. Původní žalobce předně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť postoupil celý svůj restituční nárok plynoucí z rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [číslo jednací] a v postupních smlouvách nevymezil, že si ponechává zbývající část nároku v neevidované výši. Na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že příslušnými postupními smlouvami ze dne 2. 11. 2000 a ze dne 11. 12. 2000 nemohl postoupit a nepostoupil nic víc, než je v postupních smlouvách uvedeno, přičemž je dle něj také naprosto zjevné, že by nárok ve výši přesahující 35 000 000 Kč nikdy nepostoupil za částky, které jsou v postupních smlouvách uvedeny. Závěr okresního soudu, že by postupní smlouva měla obsahovat vymezení, že si ponechává zbývající část nároku v neevidované výši, dle žalobce nemá žádnou oporu v zákoně, a nebylo tedy jeho povinností takovou skutečnost v postupní smlouvě uvádět. Žalobce tedy setrval na svém tvrzení uvedeném již v řízení před soudem prvního stupně, že jím byla postoupena pouze část restitučního nároku v celkové výši 1 434 058,80 Kč, jak z obsahu postupních smluv vyplývá, kde jsou postoupené částky specifikovány a explicitně je uvedeno, že je postupována pouze část nároku. 4. Dle původního žalobce tedy již ze samotného obsahu smluv o postoupení pohledávky je zřejmý jeho úmysl postoupit nárok mu přiznaný na oba postupníky pouze v rozsahu jeho nesporné výše dle (chybného) ocenění žalované a za postoupení nároku v tomto rozsahu obdržet odpovídající peněžité plnění, kdy ostatně celý svůj restituční nárok s ohledem na jeho nesprávné ocenění žalovanou ani postoupit nemohl (nemohl převést tu část nároku, která mu s ohledem na stanovisko žalované nenáležela). Vůle smluvních stran tak dle žalobce jistě nesměřovala k převodu celého restitučního nároku, což ani z textace daných smluv o postoupení nevyplývá a z jejich textace ani nevyplývá, že byl v důsledku postoupení nárok vypořádán. Dle žalobce tak nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, pokud je v postupních smlouvách výslovně uvedeno, že se postupuje jen přesně vyčíslená část restitučního nároku. Nelze tedy po více jak dvaceti letech dovodit, že úmysl stran byl jiný než postoupit jen část restitučního nároku. Není také dle žalobce pravdou, že by nepředložil tvrzení a důkazy ohledně jiné hodnoty jeho pohledávky vůči žalované, neboť opak je pravdou. Žalobce tedy v obou případech postoupil pouze část svého nároku, a to v souhrnné výši, v jaké žalovaná tento jeho nárok (nesprávně) ocenila. 5. Není také pravdou, že by o přecenění původních pozemků požádal až v březnu 2021, neboť již v průběhu roku 2020 se žalovanou jednal o přecenění jeho zástupce [anonymizováno] [příjmení] [jméno], žalovaná ovšem na nesprávném ocenění setrvala a přecenit nevydané pozemky odmítá i nadále. Předmětem postoupení nemohla být tedy ta práva, která nebyla s pohledávkou spojena, což je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s jeho rozhodnutím ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2836/2012. Dále žalobce poukázal na dle něj obdobný případ řešený ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 131/2021, kde soud odvolací i dovolací uzavřely opačně, což odpovídá i odborné literatuře, kterou žalobce citoval. Pokud tedy nemohl v době uzavření postupních smluv svůj nárok na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky uspokojit ve výši, kterou nyní dokládá, nemohl v takové výši postoupit ani tento nárok na jinou osobu, neboť nemohl postoupit více práv, než sám má, kdy tuto zásadu lze prolomit jen zcela výjimečně. Samotné právo domáhat se náhrady za v minulosti odejmuté pozemky ve správné výši, nepředstavuje dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právo obligační a nejedná se ani o samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017), a tedy žalobce nemohl na třetí osoby postoupit právo na poskytnutí náhrady za nevydané pozemky v té části, kterou sám v době uzavření postupních smluv nedisponoval, kdy navíc samotné právo na správné ocenění nevydaných pozemků nemůže být považováno za příslušenství pohledávky s ohledem na taxativní výčet uvedený v ust. § 513 o. z., resp. v ust. § 121 odst. 3 obč. zák. Toto právo je tak třeba posoudit jako právo, které i po postoupení pohledávky zůstává žalobci, kdy ani v postupních smlouvách nebylo uvedeno, že by takové právo bylo postupováno. 6. Dále žalobce poukázal na smysl písemné formy právního jednání s tím, že soud prvního stupně měl vycházet přednostně právě z textu postupních smluv, pokud např. s odůvodněním uplynutí dalšího času od jeho předchozí výpovědi v jiném řízení neprovedl výslech žalobce. Je přitom dle žalobce evidentní, že jeho úmyslem bylo dosáhnout správného ocenění restitučního nároku, jelikož s oceněním žalované nesouhlasil, a pokud jím byla postoupena pouze část restitučního nároku v celkové výši 1 434 058,80 Kč, nemohlo být jeho úmyslem postoupení celého restitučního nároku, jelikož sám žalobce tuto výši restitučního nároku (1 434 058,80 Kč) jako celkovou výši neuznával. Pokud v dalších letech neusiloval o správné ocenění restitučního nároku, bylo to tím, že nevěděl, jakým způsobem by toho mohl dosáhnout, ovšem skutečnost, že nárok za správně oceněný nepodkládal, vyplývá z jeho aktivity od roku 2020, kdy na základě vyhledané odborné pomoci zjistil, jakým způsobem se může správného ocenění, a tedy i úplného vypořádání svého nároku, domoci. Nebylo přitom jeho povinností uvádět nesprávnost ocenění v postupních smlouvách, kdy v té souvislosti žalobce poukázal také na právní úpravu výkladu právního jednání dle § 556 o. z. Rovněž svědek [příjmení] ve své výpovědi před [název soudu], ze které soud prvního stupně vycházel, byť ji fakticky nijak nezohlednil, dle žalobce potvrdil, že na něj žalobce postoupil svůj nárok v určité výši 200 000 Kč a nikdy neměl za to, že by na něj mělo být postoupeno více. Společný úmysl stran týkající se významu smlouvy má přitom přednost před samotným zněním smlouvy. Pokud se tedy strany smlouvy o postoupení pohledávky z 11. 12. 2000 shodly, je zjevné, že postoupena byla jen část nároku žalobce ve výši 200 000 Kč. 7. Dle žalobce žalované ani nepřísluší vznést námitku absence aktivní legitimace žalobce, neboť jí ani v případě postoupení pohledávky takové právo nepřísluší (zde žalobce odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Žalované jako dlužníku tak nepřísluší posuzovat, zda došlo k postoupení celé pohledávky nebo pouze její části, ale musí vycházet z toho, co jí bylo stranami sděleno. Dále poukázal žalobce na to, že dle jeho informací by bylo možné již provést výslech svědka [titul]. [příjmení], který by se mohl vyjádřit i k jeho aktivitě v souvislosti se správným oceněním jeho nároku. Pokud žalobce ve své účastnické výpovědi před [název soudu], ze které také soud prvního stupně vycházel a žalobci neumožnil, aby vypovídal přímo před soudem prvního stupně, uvedl, že pokládal pana [příjmení] za majitele restitučního nároku a že se svého nároku zbavil, pak ale opakovaně před soudem prvního stupně uvedl, že takto situaci vnímal vždy pouze ve vztahu k té části nároku, která je v postupní smlouvě specifikována, nikoli tedy k nároku jako celku. Na to se ho ostatně [název soudu] ani při jeho výslechu neptal, kdy rovněž výslech žalobce byl dle něj veden značně konfrontačně, přičemž žalobce se také nebyl s ohledem na psychické vypětí a únavu v kombinaci s velkým horkem schopen v otázkách soudu a zástupce žalované orientovat. Pokud jej sám soud prvního stupně nevyslechl, zatížil dle žalobce řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 8. Na podporu své argumentace ohledně částečného postoupení restitučního nároku poukázal žalobce na závěry přijaté v rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 9. 2019, č. j. 13 C 260/2017-287, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2020, č. j. 10 Co 392/2019-335, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2428/2020, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 3348/20, z nichž obsáhle citoval. 9. Dle žalobce jsou závěry rozsudku soudu prvního stupně také v rozporu se základním smyslem a účelem zákona o půdě, dobrými