18 CO 257/2023-121 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 34 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 1. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 416,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II). Žalobu posuzoval dle ustanovení § 2900, § 2951 odst. 1 a § 2952 o. z. Vycházel dále z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 1017/15, ze dne 5. 9. 2017, který otevřel možnost pro osoby, na něž bylo podáno nedůvodné trestní oznámení, domáhat se po pachateli trestního oznámení náhrady majetkové újmy ve formě finančních prostředků vynaložených na obranu proti trestnímu oznámení. Provedeným dokazováním zjistil, že účastníci jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci 15. 11. 2021. Žalovaná podala na žalobce v rozmezí zhruba jednoho roku a dvou měsíců tři trestní oznámení, vždy s jiným obsahem. Ani u jednoho trestního oznámení se nepodařilo prokázat jeho důvodnost. Pokud by žalovaná„ zůstala“ u prvního trestního oznámení, bylo by možno uvažovat, zda situace důkazní nouze či důkazní rovnováhy, která byla důvodem pro zastavení přestupkového řízení, je dostatečným důvodem pro to, aby žalovaná uhradila žalobci náklady za právní zastoupení. Zdůraznil, že přestupkovým orgánem bylo zjištěno, že to byla žalovaná, která jednoznačně situaci po slovním konfliktu účastníků eskalovala tím, že žalobci vzala z obličeje brýle, ať už se poté stalo cokoli. Žalovaná však pokračovala v podávání trestních oznámení na žalobce, věrohodnost jejích oznámení měla zřetelnou klesající tendenci. Nelze se ubránit dojmu, že se žalovaná uchýlila k opakovanému podávání trestních oznámení v souvislosti s vyhroceným koncem manželství účastníků a ve snaze určitým způsobem ovlivnit probíhající řízení o rozvod manželství. Kontext opakovaných nedůvodných trestních oznámení podávaných žalovanou na žalobce vede soud k závěru, že si žalovaná nepočínala tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na vlastnictví žalobce, byť to zvyklosti soukromého života vyžadovaly (§ 2900 o. z.). V souladu s nálezem Ústavního soudu z 5. 9. 2017 je tak žalovaná povinna uhradit žalobci vzniklou majetkovou újmu, neboť je zde dána jednoznačná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované (podání nedůvodných trestních oznámení) a újmou, která v důsledku toho vznikla žalobci v jeho majetkové sféře. Nárok žalobce nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť vyplývá z citovaných ustanovení občanského zákoníku a z nálezu Ústavního soudu. Žalovaná je tedy povinna žalobci uhradit skutečnou škodu (§ 2952 o. z.). Žalobci vznikla škoda ve výši 34 000 Kč odpovídající smluvní odměně advokáta ve výši 2 000 Kč za hodinu a 17 hodinám poskytnutých právních služeb. Soud neshledává, že by tyto náklady byly žalobcem vynaloženy neúčelně. Žalobci se také podařilo vyvrátit obranu žalované spočívající v tvrzení, že žalobce možná zaplatil odměnu advokátovi finančními prostředky náležejícími do společného jmění žalobce a žalované. Stalo se tak potvrzením o úhradě právních služeb ze dne 2. 5. 2023. Pokud žalobce zaplatil advokátovi za předmětné právní služby částku v celkové výši 34 000 Kč, a to ve čtyřech splátkách od 15. 2. 2022 do 19. 4. 2022, pak tak učinil až po zániku manželství účastníků, k němuž došlo dne 15. 11. 2021. Žalovaná se rovněž domnívá, že pokud už by měl mít žalobce na náhradu škody nárok, pak ve výši určené podle advokátního tarifu. Soud tento pohled žalované nesdílí. Smluvní ujednání je primárním způsobem určení odměny advokáta. Teprve není-li ujednání mezi advokátem a klientem, nastupuje určení odměny dle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Pokud žalovaná poukazuje na absenci písemné smlouvy o poskytování právních služeb mezi advokátem a žalobcem, pak písemnou formu nestanoví zákon o advokaci ani advokátní tarif, ale ani žádný jiný právní předpis. Žalobě proto bylo v plném rozsahu vyhověno, a to včetně úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci dle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. V následném odůvodnění odvolání zdůraznila, že je jejím legitimním právem obrátit se na orgány činné v trestním řízení. K tomuto přistoupila pro chování a jednání žalobce vůči žalované. Pokud by se žalobce vůči žalované nedopouštěl jednání, pro která se obrátila na Policii ČR, pak by neměla důvod žádná oznámení podávat. Jestliže z toho, že žalovaná se z důvodu své ochrany obrátila na Policii ČR, soud dovozuje, že žalovaná jednala v úmyslu žalobce poškodit v souvislosti s rozvodem manželství účastníků, pak takový závěr je lichý a soud pro něj nemá žádné důkazy. Důvodem odložení věcí byla skutečnost, že se protiprávní jednání žalobce vůči žalované žalobci nepodařilo prokázat, nikoli skutečnost, že k němu nedošlo. Žalobce neprokázal své tvrzení, že na právní služby vynaložil částku 34 000 Kč. Potvrzení vystavené advokátem nemá náležitosti řádného účetního dokladu. Navíc doba údajných úhrad nekoresponduje s dobou poskytnutí právní pomoci. Nabízí se pochybnosti o tom, že peníze byly hrazeny až v roce 2022. Žalovaná má za to, že žalobce neprokázal důvodnost svého žalobního nároku ani co do důvodu a ani co do výše. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. 3. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Zdůraznil, že ze strany žalované se nejednalo o ojedinělé jednání, neboť žalovaná na žalobce podala nikoli dvě zcela zjevně neúspěšná trestní oznámení, ale dokonce čtyři. Kromě řízení uvedených v článku II žaloby bylo proti žalobci vedeno i další trestní řízení u Policie ČR, a to na základě trestního oznámení žalované ze dne 24. 2. 2021 a ze dne 19. 3. 2021. Předmětné trestní věci byly odloženy, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájení trestního stíhání žalobce. Námitka žalované, že úhrada za právní služby poukázaná žalobcem advokátovi může být prokázána pouze účetními doklady vystavenými advokátem, žalobce překvapuje. Není si vědom, že by z jakéhokoli právního předpisu nebo soudní judikatury vyplývalo, že určitá skutečnost (v tomto případě úhrada odměny za právní služby) může být prokázána pouze určitým typem důkazu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. V následném obsáhlém vyjádření žalované k vyjádření žalobce žalovaná setrvala na svých dosavadních stanoviscích. Opakovaně poukázala na skutečnost, že žalobcem sice bylo tvrzeno uzavření dohody o smluvní odměně, toto tvrzení však nebylo prokazováno uzavřenou smlouvou. Každý má právo podat trestní oznámení. Jeho náležitosti nejsou žádným předpisem vymezeny. Pouze orgány činné v trestním řízení jsou způsobilé posoudit, zda je dané oznámení důvodné či nikoliv. Z právní úpravy tohoto institutu nelze dovodit žádné další podmínky či náležitosti trestního oznámení a tudíž trestní oznámení lze chápat toliko jako výkon práv oznamovatele a nikoli jako jeho porušení právní povinnosti. Žalovaná žádnou prevenční povinnosti dle § 2900 o. z., neporušila. Pokud se obrátila na orgány činné v trestním řízení, pak k tomu měla závažné důvody. Tyto jsou zřejmé nejenom z obsahu jednotlivých policií šetřených skutků, ale zejména ze zjištění v rozvodovém řízení. Závěr okresního soudu o porušení prevenční povinnosti nemá oporu v provedených důkazech. Nárok žalobce není dán. Žalovaná znovu navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. 5. K odvolání žalované odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. Přihlédl k obsahu odvolání i k vyjádření žalobce k tomuto odvolání, jakož i k následnému vyjádření žalované. Dospěl poté k závěru, že odvolání žalované není možno považovat za důvodné. 6. Soud prvního stupně věnoval věci náležitou pozornost, provedl dostatek důkazů umožňující řádné zjištění skutkového stavu. Ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil i odpovídající právní závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Pro stručnost je možno na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plně odkázat. 7. Soud prvního stupně na daný případ správně aplikoval ustanovení § 2900 a násl. o. z. Přesvědčivým způsobem zdůvodnil, že na danou věc dopadá i nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, který připustil možnost pro osoby, na něž bylo podáno nedůvodné trestní oznámení, domáhat se po oznamovateli trestního oznámení náhrady majetkové újmy ve formě finančních nákladů vynaložených na obranu proti trestnímu oznámení. Soud se řádně vypořádal i se všemi námitkami žal