25 CO 108/2023-40 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhá zaplacení nároku ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Podle této smlouvy žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se jej zavázala splatit společně s částkou 8 180 Kč v šedesáti týdenních splátkách, ale na dluh uhradila pouze 7 720 Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Šlo o smlouvu uzavřenou se spotřebitelem, její ujednání zakládala v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele. Na těchto závěrech nemohla změnit nic skutečnost, že žalobce měl zvýšené náklady se splácením úvěru v hotovosti, protože náklady na úvěr (RPSN) se vymykaly běžným nákladům bank, když RPSN činila 212,77 %. Žalobce měl z této smlouvy právo pouze na uhrazení zbytku nedoplacené jistiny spolu s úrokem z prodlení. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že judikatura k výši úroku byla nesprávně aplikována s ohledem na RPSN, kterou nelze s úrokem zaměňovat. RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru. V platném českém právu není RPSN nijak upravena či omezena. Administrativní poplatek za správu úvěru byl soudem prvního stupně zamítnut bez řádného zhodnocení, a napadený rozsudek je tedy v příkrém rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Fakultativní služba„ hotovostní inkaso splátek“ je službou nadstandardní, která skýtá klientům uživatelské pohodlí. Splátky v hotovosti jsou vybírány žalobcovým pracovníkem každý týden, dlužník předává splátky v pohodlí svého domova, v termínu, který si po domluvě zvolí, ale s tím jsou pro žalobce spojeny náklady. V průběhu řízení žalovaná ničeho nenamítala, princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích a současně princip svobody podnikání nemůže být nahrazován jednostranně ochranitelskými zásahy ze strany státu. Ústavní soud opakovaně judikoval, že soud se má v pochybnostech vždy přiklonit k platnosti smlouvy spíše než k její neplatnosti. Žalobce proto navrhl změnu napadeného výroku II. a žádal, aby odvolací soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] podle které žalobce poskytl žalované hotovostní bezúčelový úvěr ve výši 10 000 Kč. Úrok byl stanoven na 70,89 % p. a. a kapitalizován na částku 1 980 Kč. Žalovaná se dále zavázala zaplatit poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 200 Kč, takže celkem měla žalobci za 60 týdnů vrátit částku 18 180 Kč RPSN činila 212,77 %. 5. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě byl dohodnut úrok, jehož výši nebylo možno považovat za přijatelnou, a to ani s přihlédnutím k možné rizikovosti smluvního vztahu. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku samo nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok byl sám o sobě dohodnut v nepřijatelné výši 70,89 % p. a., ale navíc k němu byly dohodnuty ještě další poplatky, které jej dokonce výrazně převyšovaly. Úrok proto bylo třeba posoudit společně s ostatními poplatky, protože účastníci smluvního vztahu dali ve smlouvě zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s poplatky za nedělitelný celek tím, že se celková výše úroků a poplatků stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroků s ostatními poplatky a k propojenosti těchto nákladů s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností nebylo možno považovat ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Výše poplatků byla zarážející i v porovnání s náplní a předpokládaným objemem zpoplatněných činností. U poplatku za zpracování úvěru vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou relativně krátkou dobu splácení mohl žalobce vůbec vykonat činnost v rozsahu, která by s výší poplatků alespoň vzdáleně korespondovala. Nepříznivý je pak také výsledek porovnání výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, kterou za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za hotovostní inkaso splátek se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení s potenciálem vést dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích bylo tedy i nedostatečně určité. 10. Poplatky konstruované ve smlouvě zjevně představovaly úplatu za poskytnutí peněžních prostředků, a plnily tedy i funkci úroku jako odměny za poskytnutí dohodnuté peněžní částky. Úrok a oba poplatky se ve své souhrnné výši při velmi krátké době splácení téměř blížily poskytnuté jistině a vytvořily tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalované jako spotřebitelky. S přihlédnutím k relativně krátké době splácení dosáhl vzájemný nepoměr takové míry, že intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku, což jednoznačně vedlo k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku, jak správně shledal soud prvního stupně. 11. Při neoddělitelnosti ujednání o úroku a o poplatcích od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroků v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. Současně je nezbytné připomenout, že neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je neplatností absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, i bez námitek stran, a nemůže tedy v žádném případě jít o nadměrně protektivní přístup ze strany soudu. Absolutní neplatnost smlouvy nelze zhojit žádným výkladem, a proto nebyla přiléhavá úvaha, kterou naznačoval odvolatel, tedy že přednost má výklad směřující k platnosti před výkladem směřujícím k neplatnosti smlouvy. 12. Odvolací soud souhlasil se žalobcovým stanoviskem o charakteru a funkci RPSN včetně toho, že její výše není právem omezena. Nicméně výše RPSN nebyla sama o sobě důvodem pro závěr o nevyváženosti smluvního vztahu a nebyla soudem prvního stupně zaměněna s úrokem z úvěru. Jak již bylo řečeno, úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a je také pro oba účastníky základním důvodem pro uzavření smlouvy i základním hodnotícím kritériem, které před uzavřením smlouvy zvažují. Neoddělitelnost úroků a ostatních poplatků od zbytku smlouvy a rozpor těchto smluvních ujednání s dobrými mravy vedl k neplatnosti posuzované smlouvy jako celku. 13. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a o její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku byl tedy zcela správný a správný byl i jeho závěr o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku včetně výše tohoto nároku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a