25 CO 28/2023-67 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal postoupeného nároku ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaná uzavřela se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne 29. 5. 2019. Na základě této smlouvy poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, který měl být splacen v 18 měsíčních splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 30 401 Kč, zahrnujícím i úrok ve výši 29 % p. a. Žalovaná měla celkem uhradit částku 65 401 Kč, včetně nákladů na pojištění ve výši 2 322 Kč, ale zaplatila jen 1 900 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku, přihlédl přitom zejména k výši sjednaného poplatku za zápůjčku a dále i ke skutečnosti, že žalobcův předchůdce před uzavřením smlouvy nijak nezkoumal majetkové poměry žalované. Žalobce měl na základě neplatné smlouvy právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou a uhrazenou částkou, proto soud prvního stupně vyhověl žalobě pouze co do částky 33 100 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku ji zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že souhrnný poplatek zahrnuje nejen úrok, ale i další platby. Jednotlivé složky poplatků jsou ve smluvních podmínkách přesně specifikovány, žalovaná je uzavřením smlouvy akceptovala, byla předem seznámena se smluvními ujednáními, která byla přehledná, srozumitelná, a pokud přesto smlouvu uzavřela, pak byla smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. Kdyby však měla smlouva tímto testem přesto projít, pak by v něm obstála. Výše sjednaného úroku odpovídala běžné úrokové sazbě. Úrok byl sjednán jasně a srozumitelně, a pokud měl soud prvního stupně za to, že byl sjednán v nepřiměřené výši, pak jej měl moderovat. Placení úroků z úvěru je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru, rovněž poplatky jsou při uzavření smlouvy tohoto typu běžné a odpovídaly poskytovaným službám. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, žalovaná tedy nemusela vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravu, aby mohla smlouvu uzavřít. Při splácení dluhu navštěvoval žalovanou zástupce věřitele v místě jejího bydliště a vybíral jednotlivé splátky, s takovým způsobem splácení se pojí poměrně vysoké náklady, které byly nárokovány prostřednictvím poplatků. Soud posoudil smluvní ujednání zcela nedostatečně, v jeho rozhodnutí absentuje jakýkoliv individualismus v rámci skutkových i právních okolností případu. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně 4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě. 5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. 10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. Navíc činnosti, za něž byly poplatky účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně urč