25 CO 283/2022-111 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou uzavřela žalovaná se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne 14. 10. 2019. Na základě této smlouvy poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách spolu se souhrnným poplatkem ve výši 35 692 Kč, zahrnujícím i úrok ve výši 44,8 % p. a., takže celkem měla žalovaná uhradit částku 75 692 Kč. Žalovaná však uhradila na dluh pouze 6 949,98 Kč. Žalobce se v řízení domáhal úhrady částky 88 446,02 Kč, která zahrnovala jistinu ve výši 36 000 Kč, poplatky 29 646,02 Kč, smluvní pokuty a sankční poplatky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ve smlouvě byl sjednán úrok v nepřiměřené výši, žalovaná akceptovala formulářovou smluvní dokumentaci, jejíž obsah nemohla reálně ovlivnit. Sankce ve smlouvě se násobily a po zhodnocení všech okolností v jejich souhrnu šlo o právní jednání příčící se dobrým mravům. Žalobce se na základě neplatné smlouvy mohl domáhat pouze jistiny se zákonným úrokem z prodlení, a protože mu žalovaná uhradila částku 6 949,98 Kč, soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze co do částky 33 050 Kč s příslušenstvím a ve zbytku ji zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že žalovaná byla předem seznámena se smluvními ujednáními, veškerá smluvní ujednání byla přehledná a srozumitelná a byla uvedena jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvní dokumentaci, spolu s celkovou dlužnou částkou. Žalovaná přesto smlouvu uzavřela, a proto byla smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. I pokud by ale měla testem přiměřenosti projít, pak by v něm obstála. Výše sjednaného úroku odpovídala běžné úrokové sazbě, úrok byl sjednán jasně a srozumitelně, proto nelze na tento dílčí nárok aplikovat ust. § 1813 občanského zákoníku. Pokud by přesto měl soud prvního stupně za to, že úrok byl sjednán v nepřiměřené výši, pak ji měl moderovat. Poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, jejich výše nebyla na smlouvě předtištěna a závisela i na vůli druhé smluvní strany. Poplatky jsou při uzavření smlouvy daného typu běžné a odpovídají poskytovaným službám. Smluvní pokuty byly rovněž sjednány v přiměřené výši a v mezích platných právních předpisů. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud souhlasil s právním hodnocením soudu prvního stupně, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena neplatně pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě byl dohodnut úrok, jehož výši nebylo možno považovat za přijatelnou, a to ani s přihlédnutím k možné rizikovosti smluvního vztahu. 5. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku, a proto nejde bez dalšího o oddělitelnou část smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku. Od zbývající části smlouvy jsou oddělitelné pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Možnosti oddělení ujednání o úroku od ostatního obsahu smlouvy bránil v posuzovaném případě i obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok bylo totiž třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován a účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky tedy nebylo možno považovat ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. Ostatně úrok a jeho výše je pro oba účastníky tohoto smluvního typu základním důvodem pro uzavření smlouvy, pro oba je výše úroku podstatná a celkové náklady spojené s úvěrem jsou rozhodujícím kritériem, které strany před uzavřením smlouvy zvažují. 6. Souhrnný poplatek byl v jeho dalších částech v podstatě jinou formou úroku, a bylo třeba ho posuzovat jako celek ve všech jeho složkách. Pak ale z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při posouzení všech složek souhrnného poplatku jako celku dosáhl poplatek takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku tak výrazně, že nebylo možno aplikovat ust. § 1802 občanského zákoníku a žalobci přiznat právo na zaplacení úroku v běžné výši. 7. Závěr o nemravnosti poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení byl odůvodněn nejen jejich samotnou výší, ale především poměřením jejich výše s náplní činností, které za ně měly být vykonávány. Pak tu vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda věřitel při poskytnutí úvěru a vedení úvěrového účtu mohl vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatků alespoň vzdáleně korespondovala. V dané souvislosti se také nelze než nepozastavit nad srovnáním výše poplatků, které požaduje k úhradě žalobce, s běžnou výší bankovních poplatků za obdobnou činnost. 8. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlužníkova pohodlí při splácení, nebo zda naopak každotýdenní návštěvy věřitelových pracovníků s požadavkem na úhradu splátky nebyly spíše prostředkem určité formy omezení, s potenciálem vést u dlužníka až k jeho psychickému a sociálnímu diskomfortu. V případě obou poplatků je také zřejmé, že činnosti, za něž byly účtovány, nebyly ve smlouvě v podrobnostech nijak blíže osvětleny a specifikovány, a dlužníkovi tedy nemohlo být jasné, za co je má věřiteli zaplatit. Ujednání o poplatcích proto odvolací soud hodnotil i jako nedostatečně určité. 9. Smluvní pokuty již jen posilovaly závěr o nevyváženosti smluvního vztahu v neprospěch spotřebitele, ale i bez nich by se jednalo o smluvní vztah, který byl stižen rozporem s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. 10. Odvolací soud nemohl přistoupit na žalobcovu argumentaci, podle níž byla výše úroku a poplatku odvislá i od vůle žalovaného, když údaje o nich nebyly na smlouvě předtištěny. Nejednalo se o jediný ručně dopsaný údaj, na smlouvě nebyla předtištěna především samotná výše úvěru, od níž se výše poplatků a úroku odvíjela. Pak pochopitelně ve smlouvě nemohly být předem uvedeny ani navazující údaje. Ze smlouvy ani z ostatních provedených důkazů neplynulo nic, z čeho by bylo možno dovodit případné předsmluvní vyjednávání účastníků o výši těchto plateb, a nebylo tu tedy nic, co by podporovalo výše uvedené odvolatelovo tvrzení. 11. Odvolací soud souhlasil se žalobcovým stanoviskem o charakteru a funkci RPSN včetně toho, že její maximální výše není právem omezena, nicméně výše RPSN nebyla sama o sobě důvodem pro závěr o nevyváženosti smluvního vztahu. 12. Otázka dobrovolnosti uzavření smlouvy a předběžná znalost smluvních ujednání neměla vliv na právní posouzení smlouvy jako neplatné. Je vyloučeno, aby soud nahlížel na jakoukoliv smlouvu jako na platnou jen proto, že ji účastník podepsal a uzavřel dobrovolně, a to i tehdy, když se předem seznámil s jejím obsahem. Platnost právního jednání je vždy třeba posuzovat podle jeho obsahu, a případné vady obsahu a jeho kolizi s platným právem či dobrými mravy nelze zhojit jen poukazem na podpis smlouvy, byť by byl proveden i dobrovolně a po předchozím seznámení se smluvním textem a ostatními podmínkami. 13. Závěr soudu prvního stupně o nevyváženosti posuzované smlouvy v neprospěch spotřebitele a pro její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 588 občanského zákoníku byl tedy zcela správný a správný byl i závěr o vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 2991 občanského zákoníku včetně jeho výše. 14. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených částech potvrdil jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 se zřetelem k tomu, že úspěšnému žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.