25 CO 310/2022-68 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 64 170,91 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaná uzavřela dne [datum] se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalované zápůjčku ve výši 45 000 Kč, žalovaná se ji zavázala splatit spolu se souhrnným poplatkem 35 959 Kč v 18 měsíčních splátkách, celkem měla na dluh uhradit částku 80 959 Kč, ale zaplatila jen 36 600 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok ve výši 29 % p. a. kapitalizovaný na částku 11 028 Kč, poplatek za zpracování úvěru, administrativní činnost a flexibilní splácení 15 017 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 9 914 Kč. Žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy řádně a včas, proto žalobce požadoval i zaplacení smluvní pokuty a sankčních poplatků. Soud prvního stupně shledal, že smlouva byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, výše sjednaného poplatku byla zcela nepřiměřená, činila téměř 80 % poskytnuté zápůjčky. Smlouva dále obsahovala ujednání o smluvní pokutě a dalších nákladech pro případ prodlení v neprospěch dlužníka. Soud prvního stupně zhodnotil tyto okolnosti v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že posuzovaná smlouva je jednáním, které se příčí dobrým mravům a vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži žalované strany v objektivně slabším postavení. Žalobce měl z neplatné smlouvy právo pouze na úhradu jistiny se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, žalovaná mu uhradila celkem částku 36 600 Kč, a proto soud prvního stupně žalobě vyhověl do částky 8 400 Kč a ve zbytku ji zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že souhrnný poplatek nezahrnuje jen úrok, ale i další platby. Jednotlivá ujednání nemohou být nepřiměřená, když s nimi byl žalovaný seznámen již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru. V nich i ve smlouvě byla jasně a srozumitelně uvedena celková dlužná částka. Veškerá smluvní ujednání musela být žalovanému zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, proto jsou smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva. I pokud by daná ustanovení měla projít testem přiměřenosti, pak podle žalobcova názoru přiměřená jsou. Účastníci uzavřeli smlouvu dobrovolně, na právní jednání by mělo být nahlíženo spíše jako na platné. RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší, ale to je u krátkodobého úvěru logické. Komunitární ani české právo nestanoví maximální výši RPSN. Výše úroku 29 % p. a. odpovídala běžné úrokové sazbě, úrok byl sjednán jasně a srozumitelně. Pokud měl soud za to, že úrok byl dohodnut v nepřiměřené výši, tak ji měl moderovat. Ostatní poplatky byly sjednány v souladu se smluvními podmínkami, jejich výše nebyla na smlouvě předtištěna a závisela i na vůli druhé smluvní strany. Poplatky jsou při uzavření smlouvy daného typu běžné a odpovídají poskytovaným službám, a také smluvní pokuty byly sjednány v přiměřené výši. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě. 5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. 10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za ko