25 CO 43/2023-70 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 49 000 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřel žalovaný se žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne 12. 4. 2019. Věřitel poskytl žalovanému na základě této smlouvy zápůjčku ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu se souhrnným poplatkem 21 542 Kč v šedesáti týdenních splátkách. Celkem měl na dluh uhradit částku 46 542 Kč, ale zaplatil jen 14 042 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok 29 % p. a., kapitalizovaný do doby splatnosti zápůjčky, poplatek za zpracování úvěru a flexibilní splácení 9 700 a poplatek za komfortní splácení a administrativní činnosti 7 370 Kč. Soud prvního stupně shledal, že posuzovaná smlouva kolidovala s dobrými mravy, porovnal přitom RPSN bankovních úvěrů poskytovaných domácnostem v dubnu 2019 a RPSN předmětné smlouvy, a dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena neplatně. Zápůjčka 25 000 Kč byla žalovanému poskytnuta za sjednanou částku 20 477 Kč, což je téměř dvojnásobné navýšení. Neplatnost ujednání o výši sjednané odměny způsobilo neplatnost celé smlouvy o zápůjčce, a žalobce měl právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutou částkou a částkou, kterou žalovaný uhradil. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze co do částky 10 958 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku požadované nároky včetně jejich příslušenství napadenými výroky zamítl. 2. Žalobce ve včasném odvolání namítl, že se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit předem vyčíslené a neměnné poplatky, které byly tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky sloužily k pokrytí nákladů, které vznikly věřiteli v souvislosti s poskytnutím úvěru. Ve smlouvě bylo přesně definováno, jaké náklady jsou jimi nahrazovány. Žalovaný byl předem seznámen se smluvními ujednáními, která byla přehledná, srozumitelná a byla uvedená jak ve smlouvě samotné, tak v předsmluvní dokumentaci spolu s celkovou dlužnou částkou. Žalovaný přesto smlouvu uzavřel, a důsledkem toho byla smluvní ujednání vyloučena z přezkumu přiměřenosti podle komunitárního práva, třebaže by v něm obstála. Výše sjednaného úroku odpovídala běžné úrokové sazbě, úrok byl sjednán jasně a srozumitelně, a proto nelze na tento dílčí nárok aplikovat ust. § 1813 občanského zákoníku. Pokud by přesto měl soud prvního stupně za to, že úrok byl sjednán v nepřiměřené výši, tak jej měl moderovat. RPSN byla oproti dlouhodobým úvěrům vyšší, ale to je u krátkodobého úvěru logické. Komunitární ani české právo nestanoví maximální výši RPSN. Smluvní strany vstoupily do smluvního vztahu na základě pravé a svobodné vůle a je nutno předpokládat, že takto učinily po důkladném zvážení veškerých možností a důsledků, které z daného právního jednání plynulo. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě. 5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku. Za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž došlo k uzavření smlouvy. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Souhrnný poplatek bylo nutno posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu, k velmi výrazné nerovnováze v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak z hlediska potřeby ochrany dobrých mravů nebyla dána možnost pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. 10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovnání s náplní a s předpokládaným objemem činností, které za ně měly být vykonávány. U poplatku za administrativní činnost vyvstal zcela zřejmý důvod k pochybnostem, zda při poskytnutí úvěru v dané výši a při vedení úvěrového účtu po předpokládanou, relativně krátkou dobu splácení mohl věřitel vůbec vykonat administrativní činnost v rozsahu, která by s výší poplatku alespoň vzdáleně korespondovala. Nelze se také než nepozastavit nad porovnáním výše tohoto poplatku s běžnou výší poplatků, které za obdobnou činnost účtují banky. U poplatku za komfortní splácení se dál nabízela otázka, zda zpoplatněná činnost skutečně mohla vést ke zvýšení dlu