25 CO 52/2023-75 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení postoupeného nároku ve výši 32 590,53 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou uzavřela žalovaná s žalobcovým předchůdcem [právnická osoba] dne [datum]. Věřitel na základě této smlouvy poskytl žalované zápůjčku ve výši 15 000 Kč, žalovaná se ji zavázala splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 320 Kč a pojistným 2 322 Kč, takže celkem měla v 18ti měsíčních splátkách vrátit částku 29 642 Kč. Souhrnný poplatek zahrnoval úrok ve výši 29 % p. a., kapitalizovaný na částku 3 676 Kč, poplatek za zpracování úvěru 5 339 Kč a poplatek za komfortní splácení 3 305 Kč. Soud prvního stupně smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku, která byla neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku a vykazovala znaky lichvy. Poplatky spojené s poskytnutím úvěru téměř odpovídaly výši zapůjčené jistiny a tvořily podstatnou část dluhu. V poplatcích se skrýval úrok, vedle něhož byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek či oznámení o zesplatnění, dále i poplatek za vymáhání ve výši 1 000 Kč Tyto částky byly v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a k době splácení. Žalobce měl z neplatné smlouvy právo na úhradu jistiny se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, žalovaná mu již uhradila částku 4 200 Kč, a soud prvního stupně žalobci přiznal pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi poskytnutou jistinou a uhrazenou částkou. Ve zbytku žalobu zamítl (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Jelikož žalobce vzal část předmětu řízení, představovaného úrokem ve výši 17,25 % p. a. z částky 12 466,73 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení zpět, soud řízení v tomto rozsahu zastavil. 2. Žalobce ve včasném odvolání proti výrokům IV. a V. namítl, že poplatky byly ve smlouvě jasně a srozumitelně specifikované, jsou tvořeny úrokem a dalšími poplatky za poskytnutí a správu úvěru. Úrok představuje odměnu za užívání jistiny a je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru. Další poplatky slouží k pokrytí nákladů, které vznikly žalobcovu právnímu předchůdci v souvislosti s poskytnutím úvěru. Žalovaná byla s jednotlivými ujednáními seznámena již v rámci předsmluvní kontraktace při podpisu standardních informací o spotřebitelském úvěru, v nich i ve smlouvě byla jasně a srozumitelně uvedena celková dlužná částka. Jednotlivá ujednání proto nejsou a ani nemohou být nepřiměřená, žalované musela být zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřela. Úrok ve výši 29 % p. a. odpovídal běžné úrokové sazbě, byl sjednán v souladu se zásadami soukromého práva a uveden ve smlouvě zcela jasně a srozumitelně. Na tento nárok tedy nelze aplikovat ust. § 588 ve spojení s ust. § 580 občanského zákoníku. Pokud měl soud za to, že úrok byl sjednán v nepřiměřené výši, pak jej měl moderovat. Obvyklou výši úroku nelze posuzovat podle databáze ARAD, neboť v ní daný typ smluv není obsažen. Ostatní poplatky byly sjednány zcela v souladu se smluvními podmínkami, šlo o předem netištěné poplatky, jejichž výše závisela i na vůli druhé smluvní strany, tedy spotřebitele. Tyto poplatky jsou při uzavření smlouvy o úvěru zcela běžné. Smlouva byla sjednána v bydlišti žalované, žalovaná tedy nemusela vynakládat žádné úsilí ani finance na dopravu za uzavření smlouvy. Splátky byly vybírány rovněž v místě bydliště žalované, s tímto způsobem splácení jsou spojeny poměrně vysoké náklady, které odůvodňují výši poplatků. Právní posouzení smlouvy o úvěru, jak jej provedl soud prvního stupně, bylo tedy nesprávné. 3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal, že odvolání nebylo podáno důvodně. 4. Odvolací soud hodnotil posuzovanou smlouvu jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., byť byla formálně označena jako smlouva o zápůjčce. Smlouva sice obsahovala náležitosti smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 o. z., ale její obsah odpovídal i náležitostem smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z. Třebaže v obou smluvních typech jde o poskytnutí peněžních prostředků (zastupitelné věci), které mají být věřiteli vráceny, a v obou případech lze za jejich přenechání dohodnout odměnu, je zapotřebí mezi nimi rozlišovat. Rozdíl spočívá především v tom, že zatímco smlouva o zápůjčce je jako reálný kontrakt uzavřena fyzickým předáním peněz, tak smlouva o úvěru vzniká již na základě smluvního konsenzu a peněžní prostředky jsou předány dlužníkovi na jeho žádost. Není však v rozporu s právní úpravou, když i na základě smlouvy o úvěru dojde k předání peněz již při uzavření smlouvy, tak jako tomu bylo i v posuzovaném případě. 5. V dané věci šlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který podléhal úpravě zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a právě smlouvy tohoto typu uzavírané mezi podnikatelem a spotřebitelem pravidelně naplňují definiční znaky smlouvy o úvěru. Žalobcův předchůdce, který získal od ČNB licenci k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, uzavřel posuzovanou smlouvu jako podnikatel, poskytování spotřebitelských úvěrů bylo pro něj jednou ze základních náplní jeho podnikatelské činnosti (viz obchodní rejstřík) a jím uzavírané smlouvy, byť některé byly nazvané jako smlouvy o zápůjčce, jsou prakticky vždy úplatné. Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno smluvní vztah posoudit jinak než jako vztah ze smlouvy o úvěru podle ustanovení § 2395 o. z., protože právě pro tento smluvní typ je úplatný charakter typický. Ostatně sám žalobce v odvolání argumentoval tím, že pro smlouvu o úvěru je placení úroku obvyklé, a dovozoval z toho, že na zaplacení úroku má nárok i v daném případě. 6. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku. Podstatné náležitosti smluvního typu zpravidla nejsou oddělitelnými částmi smlouvy ve smyslu ust. § 576 občanského zákoníku; za oddělitelné lze považovat pravidelné a nahodilé složky právního jednání, tj. složky, které blíže specifikují a doplňují právní následky daného právního jednání (např. ujednání o době či místu plnění), nikoliv náležitosti podstatné. Ujednání o úroku je však, i přes jeho charakter podstatné náležitosti, obvykle považováno za oddělitelné s ohledem na úpravu obsaženou v ust. § 1802 občanského zákoníku. 7. Ust. § 1802 občanského zákoníku nezakládá právo požadovat úroky, pokud nárok na ně nevyplývá ze zákona či ze smlouvy. Povinnost platit úroky ve smluvním vztahu založeném smlouvou o úvěru je explicitně vyjádřena v ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, a není-li jejich výše ve smlouvě (platně) sjednána, přiznává ust. § 1802 občanského zákoníku věřiteli právo požadovat úrok v běžné výši. Za úrok v právním smyslu ovšem mohou být považována i další plnění, třebaže nejsou vázána na běh času, pokud ze smluvních ujednání plyne, že obsahově také představují úplatu za poskytnutí peněžních prostředků. 8. V posuzovaném případě bránil možnosti oddělení ujednání o úroku od zbytku smlouvy obsah ostatních smluvních ujednání a okolnosti, za nichž k uzavření smlouvy došlo. Úrok a jeho výši bylo třeba posoudit společně s ostatními složkami souhrnného poplatku, protože tak byl ve smlouvě konstruován, účastníci smluvního vztahu dali zřetelně najevo svoji vůli považovat úrok i s ostatními poplatky za nedělitelný celek tím, že všechny uvedené složky vtělili do jediného souhrnného poplatku. Výše souhrnného poplatku se stala východiskem pro výpočet splátky i celkové dlužné částky, která se stala základem pro navazující ujednání včetně smluvní úpravy sankcí. Vzhledem k jednoznačné propojenosti úroku s ostatními poplatky a k propojenosti souhrnného poplatku s kompletní smluvní úpravou vzájemných práv a povinností tedy nebylo možno považovat samotné ujednání o úroku za oddělitelnou část smlouvy. 9. Souhrnný poplatek bylo třeba posuzovat jako celek ve všech jeho složkách, ale pak z hlediska přiměřenosti nemohl obstát. Poplatek, zahrnující úrok a další složky, se při velmi krátké době splácení téměř blížil výši poskytnuté jistiny, a vytvořil tak zřetelnou nevyváženost v právech a povinnostech účastníků smluvního vztahu v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Při společném posouzení všech jeho složek dosáhl takové výše, že s přihlédnutím k relativně krátké době splácení intenzivně kolidoval s dobrými mravy podle ust. § 580 občanského zákoníku. Ujednání o poplatku, zahrnujícím i úrok, tedy nebylo možno jej považovat za platné, a vzhledem ke spotřebitelskému charakteru smluvního vztahu a k neoddělitelnosti ujednání o souhrnném poplatku od zbytku smlouvy tu pak chyběl prostor pro přiznání práva na zaplacení úroku v běžné výši podle ust. § 1802 občanského zákoníku. 10. U ostatních složek souhrnného poplatku, tj. poplatků za administrativní činnost a za komfortní splácení, byla zarážející i jejich výše v porovn