64 CO 291/2023-56 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 112 612,53 Kč s 8,25 % ročně (úrokem z prodlení) z částky 93 734,89 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení a z částky 2 100 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení, zde však nejvýše 113 282,67 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II zamítl žalobu v části týkající se 8,25 % ročně (úroku z prodlení) z částky 2 100 Kč od 25. 11. 2021 do zaplacení přesahujícího 113 282,67 Kč a 13,5 % (úroku) ročně z částky 93 734,89 Kč od 30. 3. 2021 do zaplacení a výrokem III žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhrad nákladů řízení ve výši 20 840,30 Kč k rukám jejího zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku. 2. Po skutkové stránce uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně – [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] (pozdější [jméno] [příjmení] [příjmení]) - uzavřel se žalovaným dne 25. 9. 2013 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytl částku 230 765,33 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet spolu s úrokem ve výši 13,5 % a poplatky za bankovní služby v měsíčních splátkách od následujícího měsíce po uzavření smlouvy. V důsledku porušení povinnosti žalovaným předchůdce žalobkyně úvěr dne 29. 3. 2021 zesplatnil, k tomu vyčíslil smluvní pokutu ve výši 20 % ze splátek splatných po dni prohlášení úvěru splatným a tuto pohledávku v celkové výši 112 612,53 Kč (zahrnující jistinu úvěru ve výši 93 734,89 Kč, poplatky a pokuty ve výši 2 100 Kč, úroky z úvěru ve výši 12 760,64 Kč a úroky z prodlení ve výši 4 017 Kč) postoupil ke dni 22. 11. 2021 žalobkyni, což bylo žalovanému dne 9. 12. 2021 oznámeno. Žalobkyně proto požadovala přiznání dlužné částky 112 612,53 Kč spolu s dalším jejím příslušenstvím, a to úrokem ve výši 13,5 % z částky 93 734,89 Kč (jistina) od 30. 3. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 95 834,89 Kč (jistina + poplatky a pokuty) od 25. 11. 2021 do zaplacení. 3. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil úvěrovou smlouvu v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) účinný od 1. 1. 2014 s ohledem na datum jejího uzavření podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013, a také zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru účinného od 1. 12. 2016, jako platně uzavřenou. Nároku žalobkyně proto vyhověl v části týkající se jistiny ve výši 93 734,89, úroku ve výši 12 760,64 Kč, úroku z prodlení ve výši 4 017 Kč a smluvních pokut a poplatků ve výši 2 100 Kč, což jsou podle něj poplatky za upomínky po 300 Kč, a to spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení, který ale v případě částky 2 100 Kč omezil s odkazem na zákon o spotřebitelském úvěru částkou 113 282,67 Kč odpovídající 1/2 celkové výše spotřebitelského úvěru. 4. Ve zbývající části vyjádřené ve výroku II soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že kromě na úroku již přiznané částce 12 760,64 Kč nelze ze smlouvy dovodit, že úrok ve výši 13,5 % má náležet od požadovaného 30. 3. 2021 až do doby zaplacení jistiny 93 734,89 Kč O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně měla sice ve věci úspěch jen částečný, přesto jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení, neboť její neúspěch se týkal nepatrné části příslušenství pohledávky, ze kterého se náklady řízení ani neurčují. 5. Žalobkyně se odvolala proti výroku II rozsudku, ale pouze do části vztahující se k úroku ve výši 13,5 % z částky 93 734,89 Kč od 30. 3. 2021 do zaplacení. Trvala na tom že nárok na tento smluvený úrok je v souladu s § 502 odst. 1 obchodního zákona. Poukázala na to, že banky neposkytují peníze zadarmo, ale jde o klasickou ziskovou činnost a úrok je proto přirozená cena za toto poskytnutí. Placení úroků od doby čerpání úvěru až do jeho úplného zaplacení je tedy esenciální náležitostí úvěrové smlouvy a představuje cenu za dočasně půjčené peníze. Zdůraznila, že její požadavek na úrok ve výši 13,5 % ročně odpovídá rovněž obvyklým sazbám. Je podle ní nevýznamné, jestli bylo ve smlouvě sjednáno pokračování úročení či nikoliv, neboť nárok na úrok vzniká i po zesplatnění nebo dokonce po odstoupení od smlouvy. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2546/2016 či sp. zn. 32 Cdo 3764/2016 a další), podle kterých úrok a úrok z prodlení jsou dva odlišné instituty, které nelze zaměňovat a po zesplatnění úvěru z nesplacené jistiny nadále běží obchodní úrok jakožto odměna za poskytnuté peněžní prostředky, které dlužník v dohodnuté době nevrátil. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky tedy odstoupením od smlouvy nezaniká. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby v uvedeném rozsahu odvolací soud výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a jejímu požadavku vyhověl a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 29 195,60 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Žalovaný se k odvolání, stejně jako před tím k žádnému jinému podání, nevyjádřil. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu podle §212 a §212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. 8. Soud prvního stupně sice zjistil řádně skutkový stav a správný je i jeho závěr o aktivní věcné legitimaci žalobkyně, která pohledávku koupila od úvěrujícího. Správně rovněž posoudil smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku jako platné ujednání. Na rozdíl od něj však odvolací soud považuje nárok žalobkyně na úrok, který podle smlouvy o úvěru činil 13,5 % p. a., za zcela důvodný. Nelze souhlasit s jeho názorem, že„ ze smlouvy nevyplývá ujednání, že úrok byl sjednán i pro případ prodlení“, resp. třebaže nic takového ze smlouvy skutečně neplyne (ostatně k tomu nebyl ani žádný důvod, aby něco takového ze smlouvy plynulo), nelze z toho dovozovat závěr, který učinil, tedy že žalobkyně nemůže požadovat úrok z poskytnutých peněžních prostředků do doby jejich zaplacení. 9. Podle § 502 odst. 1 věta první obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. 10. Citované ustanovení sice pouze upravuje, od kdy je dlužník povinen platit úrok z úvěru a chybí v něm výslovné ustanovení, které by určovalo, do kdy tato povinnost dlužníka trvá. Pokud tedy smlouva takové ujednání neobsahovalo, bylo by možno uvažovat o dvou variantách. Podle první z nich je závazek platit úrok z úvěru časově omezen na dobu od poskytnutí peněžních prostředků do uplynutí lhůty pro její vrácení. Podle druhé varianty rozhoduje doba skutečného vrácení, ať už k němu dojde předčasně nebo opožděně. Odvolací soud v té souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, mimo jiné rozhodnutí zmíněné žalobkyní, která se už v minulosti přiklonila k variantě druhé. V situaci, kdy úrok z úvěru představuje úplatu za užívání poskytnutých peněžních prostředků, je totiž logické, aby jej dlužník zásadně platil za skutečnou dobu jejich užívání, tedy až do doby, než úvěr věřiteli vrátí. 11. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvoláním napadený výrok II rozsudku změnil a žalobkyni přiznal k již pravomocně přisouzené částce rovněž úrok ve výši 13,5 % p. a. z částky 93 734,89 Kč od 30. 3. 2021 do zaplacení. 12. O nákladech řízení na prvním stupni odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve shodě se soudem prvního stupně tak, že je žalobkyni přiznal v plném rozsahu podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť její neúspěch v řízení se týkal pouze nepatrné části vztahující se k příslušenství pohledávky. S jeho dalšími úvahami, kterými soud prvního stupně odůvodnil krácení nákladů s odkazem na jiné žalobkyní vedené řízení, a nakonec také s odkazem na § 150 o. s. ř., se však odvolací soud neztotožňuje. K žádnému krácení, navíc na zcela nepřezkoumatelnou částku 20 840,30 Kč, kde nebylo zřejmé, jak k ní soud prvního stupně vůbec dospěl, není podle odvolacího soudu důvod, neboť žalobkyni, která je pánem sporu, nic nebrání uplatnit typově odlišný nárok ve dvou řízeních. Žalobkyni přiznané náklady zahrnují náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 834 Kč a náklady právního zastoupení za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva k plnění a účast při jednání) po 4 940 Kč a 4 režijní paušály po 300 Kč podle § 7, bod 5 a § 13 odst. 4 vyhlášky č.177/1996 Sb., advokátní tarif (AT) a k tomu 21% DPH ve výši 4 401,60 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 13. V odvolacím řízení, jehož předmětem byl pouze požadovaný úrok a tarifní hodnota tak představuje podle § 8 odst. 1 AT částku 64 325 Kč, bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni jako zcela úspěšné byla přiznána plná náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 164 Kč, 2 úkony právní služby (sepis odvolání a účast u jednání) po 3 700 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč a náhrada za 21 % DPH ve výši 1 680 Kč. Jako úkon neúčelný bylo posouzeno podání žalobkyně, v němž vyjádřila ne