10 Co 431/2023-152 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 174 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z uvedené částky od 16. 1. 2022 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu se odvolal žalobce z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Soud pochybil zejména tím, že zkoumal skutečnou vůli účastníků dohody o zrušení pracovního poměru a výkladem projevu vůle změnil smysl jinak jasného právního jednání. Soud prvního stupně dospěl k závěru o skutečné vůli účastníků dvoustranného právního jednání pouze na základě provedených důkazů navržených žalovanou, a aniž by provedl účastnický výslech žalobce, který byl nadto navržen a zcela nekriticky převzal tvrzení žalované a dle názoru žalobce hodnotil provedené důkazy jednostranně v neprospěch žalobce. Poukázal na znění ustanovení článku 2 Dohody, uzavřené účastníky řízení dne 27. 10. 2021, a to dohody o rozvázání pracovního poměru, na základě které tento skončil dne 31. 12. 2021 s tím, že v citovaném článku dohody je zcela srozumitelně, nezaměnitelně a jednoznačně konstituován závazek žalované k zaplacení mimořádné odměny ve výši 174 000 Kč ve prospěch žalobce. Mezi účastníky je nesporné, že mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč nebyla žalobci zaplacena. Spor však o tom, zda má být článek 2 a 3 Dohody vyložen jako závazek k vyplacení mimořádné odměny nebo odstupného. Žalovaná se brání tím, že vůle účastníků nesměřovala ke sjednání závazku vyplatit mimořádnou odměnu, ale k závazku vyplatit odstupné. V Dohodě je však jednoznačně konstituován závazek žalované k vyplacení mimořádné odměny a dokonce je zde též uveden důvod, pro který má tato odměna být žalobci vyplacena. Obsah dohody týkající se mimořádné odměny je však zcela jednoznačný, nezaměnitelný, srozumitelný, a to za použití výkladu jazykového, logického i systematického. Žalobce v době jejího uzavírání nevěděl, že má zákonný nárok na odstupné, až na Úřadu práce se dozvěděl, že má vedle nároku na zaplacení mimořádné odměny též nárok na odstupné. Na základě intervence úřadu práce, který postupoval sám a z úřední povinnosti bez jakékoliv účasti žalobce, došlo ze strany žalované k vyplacení odstupného. Žalovaná však následně začala tvrdit, že vyplacením odstupného splnila též svoje smluvní povinnosti z předmětné dohody, neboť neměla vůli plnit cokoliv nad rámec sjednané částky ve výši 174 000 Kč. Žalobce s postojem žalované nesouhlasil a trval na splnění smluvního závazku žalované spočívající v zaplacení mimořádné odměny. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se v řízení bránila tím, že neměla vůli zaplatit žalobci mimořádnou odměnu, ale toliko odstupné, na které měl žalobce nárok podle § 67 zákoníku práce, přistoupil soud prvního stupně ke zjišťování skutečné vůle účastníků, přičemž dospěl k závěru, že skutečnou vůlí účastníků bylo sjednat v dohodě závazek k vyplacení odstupného a nikoliv mimořádné odměny. Žalobce se závěrem soudu prvního stupně nesouhlasí, byť v odůvodnění napadeného rozsudku přináší odbornou právní analýzu institutu výkladu projevu vůle v soukromoprávních vztazích s akcentem na jeho specifika v pracovním právu a tím ospravedlňuje svůj postup. V oblasti pracovního práva platí tři základní interpretační pravidla, soud prvního stupně však zachytil první dvě, což ovlivnilo nesprávnost napadeného rozhodnutí. 3. Žalobce souhlasí s poukazem soudu prvního stupně na ust. § 555 odst. 1 a § 556 o. z., a rovněž i s odkazem na ust. § 18 zákoníku práce. Žalobce se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že toto výkladové pravidlo bude použito podpůrně jen v případě, kdy se nejasnost ohledně obsahu projevené vůle nepodaří odstranit právě podle pravidla prvního, kterým je skutečná vůle jednajících. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu však konstituuje ještě třetí pravidlo, které soud zcela opomenul, když dle tohoto se zakazuje pomocí výkladu projevu vůle„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel, popřípadě jiný subjekt v pracovněprávním vztahu neměl nebo kterou sice dokonce měl, ale neprojevil ji (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, či ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021). V pracovněprávních vztazích se soud musí při výkladu právních jednání uvedenými pravidly řídit, a to posuzovat obsah právního jednání dle úmyslu jednajících stran, v pochybnostech použít výklad příznivější pro zaměstnance a dále platí zákaz nahrazovat nebo doplňovat neprojevenou vůli, a tím měnit smysl právního jednání. Právě aplikaci třetí zásady soud prvního stupně zcela opomněl a jedině tak si lze vysvětlit, že dospěl k závěrům jím prezentovaným v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobce zdůraznil, že všichni účastníci předmětné Dohody ustanovení, jímž byl sjednán nárok žalobce na zaplacení mimořádně odměny, rozuměli a rozhodně nepřipouštěl různý výklad a objektivně nevzbuzuje žádné pochybnosti. Institut mimořádné odměny je každému jasný, což potvrdila i svědkyně [příjmení], která dohodu vypracovala a která uvedla, že institutu mimořádné odměny rozumí, avšak s tím, že skutečná její vůle, tj. vůle zaměstnavatele – žalované, bylo ujednat odstupné. Žalobce zdůraznil, že právě třetí zásada představuje jakýsi korektiv prvních dvou interpretačních zásad, který platí v pracovněprávních vztazích přesně z toho důvodu, aby nedocházelo k deformaci jasných právních jednání v neprospěch jedné strany (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, či usnesení ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2566/2022). K obdobným závěrům dospěla i komentářová literatura ve vztahu k otázce výkladu právního jednání v pracovněprávních vztazích a lze tak jednoznačně z odborných závěrů dovodit, že k výkladu projevu vůle je třeba přistoupit pouze tehdy, není-li projevená vůle sama o sobě jednoznačná. [anonymizováno]. [příjmení] výslovně poukazuje na konkrétní dopady výše popsaného třetího pravidla, když v pracovněprávních vztazích se totiž zakazuje nahrazovat či měnit smysl jinak jasného právního jednání. Oba tyto instituty (mimořádná odměna a odstupné) jsou jasně definované a nezaměnitelné instituty pracovního práva, o jejichž výkladu nemohou panovat žádné pochybnosti. 4. Žalobce znovu namítl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o skutečné vůli účastníků dvoustranného právního jednání jednak pouze na základě provedených důkazů navržených žalovanou, a jednak soud při zjišťování skutečné vůle účastníků pochybil, když postupoval tak, jakoby vykládal jednostranné právní jednání a za tím účelem vyslechl výhradně svědkyni [příjmení] [příjmení], autorku Dohody. Jak ovšem soud zjišťoval úmysl žalobce, to mu není známo. Žalobce svůj účastnický výslech navrhl, soud prvního stupně jej však neprovedl, aniž by o jeho neprovedení jakkoliv rozhodl a dokonce svůj postup nevysvětlil ani v odůvodnění napadeného rozsudku v rozporu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Tímto soud prvního stupně zatížil řízení vadou a založil odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. 5. Žalobce uvedl, že mu ze strany žalované byla dána nabídka na ukončení pracovního poměru dohodou a v této souvislosti mu bylo nabídnuto, že pokud ji uzavře, bude mu vyplacena mimořádná odměna za zaškolování zaměstnance. Druhou možností bylo ukončení pracovního poměru výpovědí, která by však musela být projednána odbory a žalobce by nestihl termín do konce roku 2021. Není pak pravda, že žalovaná neměla důvod motivovat žalobce k uzavření dohody, jak soud prvního stupně uvádí. Žalobce akceptoval uzavření dohody, do které chtěl nechat doplnit, že důvodem ukončení pracovního poměru byla organizační změna na straně žalované, což odpovídalo skutečnosti. Žalobce v žádném případě nepožadoval jakékoliv jiné změny dohody. Byla mu nabídnuta dohoda obsahující závazek zaplatit mimořádnou odměnu, kterou akceptoval, a oba účastníci svobodně projevili vůli k jejímu uzavření. Pokud měla žalovaná vůli plnit prostřednictvím odměny též svoje zákonné povinnosti dle § 67 zákoníku práce, měla potom tuto vůli do dohody výslovně zahrnout. Žalobce zdůraznil, že za zásadní považuje argumentaci spočívající v tom, že soud prvního stupně se neměl pouštět do zjišťování společného úmyslu jednajících stran a na základě toho následně měnit smysl jinak jasného právního jednání. Žalobce rovněž vytkl soudu prvního stupně nekritický způsob převzetí skutkové verze okolností týkajících se uzavření dohody dle tvrzení žalované a svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně podrobně odůvodnil pod bodem II. písm. iii) odůvodnění odvolání. 6. Žalobce zdůraznil, že mu bylo výslovně nabídnuto, že pokud uzavře dohodu, bude mu vyplacena mimořádná odměna ve výši 174 000 Kč, přičemž o odstupném nepadla žádná zmínka. Žalobce tedy projevil vůli k uzavření dohody s tím, že očekával zaplacení mimořádné odměny ve výši 174 000 Kč s tím, že skute