56 Co 263/2023-961 — Krajský soud v Plzni

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalované bytová jednotka č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , vymezená v budově č. p. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , na pozemku st. p. č. , hodnota, , včetně podílu 8321/258479 na společných částech uvedené budovy a na uvedeném pozemku, v katastrálním území , jméno FO, , obec , adresa, (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu na společném jmění částku 1 815 000 Kč ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil žalobci i žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením (výrok IV a V). Rozhodl tak o žalobě na vypořádání společného jmění manželů ze dne 12. 8. 2021, kterou se žalobce domáhal přikázání bytové jednotky do svého výlučného vlastnictví oproti vyplacení podílu na vypořádání žalované v částce 650 000 Kč. V průběhu řízení žalobce rozšířil předmět vypořádání o zůstatek na běžném účtu žalované ke dni 30. 5. 2019, kdy bylo ukončeno společné soužití účastníků, s tím, že žalovaná měla tyto prostředky ve výši cca 80 000 Kč užít výlučně ve svůj prospěch. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že manželství účastníků trvalo od 17. 6. 2000 do 22. 10. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 10. 2020, č. j. 17 C 71/2019–45, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno. Mezi účastníky bylo současně nesporné, že kupní cena za předmětnou bytovou jednotku byla částečně uhrazena z výlučných prostředků žalobce získaných dědictvím po jeho otci, a to ve výši 600 000 Kč. Sporným však zůstalo, zda z těchto prostředků byla uhrazena i další část kupní ceny ve výši 350 000 Kč, resp. zda z těchto prostředků byla uhrazena půjčka poskytnutá , jméno FO, dne 28. 11. 2008, prostřednictvím níž měla být uvedená část kupní ceny za bytovou jednotku uhrazena. Účastníci nedospěli k dohodě ani o tom, komu z nich má být bytová jednotka přikázána do vlastnictví. Žalovaná dále v průběhu řízení vznesla požadavek na aplikaci disparity vypořádacích podílů s ohledem na opakované fyzické útoky ze strany žalobce a jeho chování vůči dětem (nepřispívání na výživu, nerealizace styku). Soud prvního stupně po provedeném dokazování, spočívajícím mj. ve výsleších svědků , jméno FO, a , jméno FO, , jakož i výpovědi žalobce, dospěl k dílčímu závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce bez vědomí žalované převzal půjčku 350 000 Kč od , jméno FO, , uvedenou částku použil na úhradu kupní ceny předmětné bytové jednotky, a zapůjčenou částku následně vrátil , jméno FO, z peněžních prostředků, které obdržel od svého bratra , jméno FO, jako úhradu zůstatku vypořádacího podílu v dědictví po svém otci. Soud prvního stupně nepřehlédl částečné rozpory mezi výpověďmi svědků , jméno FO, a , jméno FO, , tyto rozpory však s ohledem na časový odstup od popisovaných událostí nehodnotil jako zásadní s tím, že v podstatných bodech, tj. ohledně existence půjčky a rámcového postupu při poskytnutí a vrácení peněz, se slyšení svědci shodli. Verzi prezentovanou žalobcem soud prvního stupně nepovažoval za rozpornou ani s dalšími zjištěnými skutečnostmi, kdy vzal v úvahu, že nebylo zjištěno, že by účastníci měli na úhradu uvedené části kupní ceny dostatek vlastních finančních prostředků; v této souvislosti soud prvního stupně poukázal na řadu dalších mimořádných nákladů účastníků (zdravotní úkony nehrazené ze zdravotního pojištění, rekonstrukce bytu účastníků, rodinné dovolené, poskytnutí půjčky rodičům žalované), které sice předpokládají existenci vyšších než zjištěných vykazovaných příjmů, nevykazují však již předpoklady pro naspoření částky 350 000 Kč. V otázce přikázání bytové jednotky do vlastnictví soud prvního stupně při zohlednění kritérií § 742 odst. 1 občanského zákoníku rozhodl ve prospěch žalované, která má v péči společné nezletilé dítě účastníků a v bytě bydlí též zletilý syn účastníků, upřednostnil tedy zájem nezletilého dítěte, jakož i hledisko nejlepšího využití věci. Vyšel současně z ochoty zletilého syna účastníků podílet se na úhradě vypořádacího podílu s tím, že při jeho pomoci je žalovaná dostatečně bonitní pro získání hypotečního úvěru na úhradu vypořádacího podílu žalobci, předběžné poskytnutí úvěru bylo přitom žalované přislíbeno vícero peněžními ústavy. Ačkoli závazná nabídka poskytnutá jednou z bank s ohledem na průběh řízení ještě před rozhodnutím soudu expirovala, lze dle soudu prvního stupně předpokládat, že při trvání příjmových parametrů žalované a zletilého syna účastníků a snížení částky pro vyplacení vypořádacího podílu by ani v budoucnu neměl být s poskytnutím úvěru pro vyplacení vypořádacího podílu žalobci problém. Soud prvního stupně současně poukázal na to, že i žalobce je závislý na podpoře své matky a nebylo zjištěno, do jaké míry jsou finanční prostředky žalobci přislíbené pro jeho matku postradatelné, za jakých podmínek bude částka poskytnuta a zda byla náležitě žalobcem informována o důsledcích investování uvedené finanční částky do pořízení předmětné bytové jednotky. Ohledně výše vypořádacího podílu soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , Anonymizováno, ze dne 30. 7. 2023, jímž byla stanovena cena předmětné bytové jednotky ve výši 2 680 000 Kč, při současném zohlednění vnosů žalobce z jeho výlučného majetku na umoření dluhů účastníků souvisejících s pořízením uvedené nemovité věci. Ve vztahu k disparitě podílů soud prvního stupně vyhodnotil námitky žalované jako relevantní, avšak s ohledem na zjištěné okolnosti případu jako nezpůsobilé uvedenou disparitu založit. Dva prokázané útoky žalobce na žalovanou nebylo možno vyhodnotit jako součást dlouhodobého (anebo alespoň častého, opakovaného a výrazného) týrání žalované a soud prvního stupně nepovažoval za přiměřené zjištěným útokům žalobce, aby uvedená dvě uplatňovaná napadení odůvodňovala disparitu podílů, nadto za situace, kdy uvedené útoky souvisely i podle žalované s dlouhodobými konfliktními vztahy účastníků a nevedly k dlouhodobější újmě žalované, kterou nezasáhly ani majetkově. V případě tvrzeného neplnění vyživovací povinnosti pak konstatoval, že žalobce svou povinnost podle soudního rozhodnutí splnil a podřídil se i rozhodnutí o zvýšení výživného, z jeho strany tak nedošlo ke zjevného excesu z povinností rodiče, který by vyžadoval prakticky sankční vychýlení podílů účastníků na společném jmění. Tento postoj však soud zohlednil při úvaze o tom, komu má být věc přikázána do výlučného vlastnictví. Soud prvního stupně neshledal důvody pro vypořádání peněžních prostředků na účtu žalované, spotřebovaných žalovanou za trvání manželství na provoz té části rodiny, která zůstala v předmětném bytě po vykázání žalobce, a přihlédl k tomu, že uvedená majetková hodnota výrazně nepřevyšovala obvyklé měsíční příjmy účastníků v uvedené době, že účastníci žili odděleně, že na žalované byla převážná tíže uspokojování potřeb společných dětí a že z výpisu z účtu žalované nevyplývá pořízení majetkové hodnoty či jiného užitku vybočujícího z rámce přiměřenosti dané poměry účastníků, která by byla výlučně ve prospěch žalované. Zůstatek na účtu žalované ke dni právní moci rozvodového rozsudku byl nižší než ke dni ukončení společného soužití a hospodaření účastníků pouze o částku 15 000 Kč, z výpisu z účtu současně nelze dovodit, že by jakákoliv část prostředků na účtu byla spotřebována k úhradě výlučné potřeby žalované vybočující z mezí obvyklého hospodaření. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že na úhradě obvyklých potřeb dětí se v uvedeném období žalobce podílel pouze v omezeném rozsahu, a poukázal na to, že účet samotného žalobce ve shodném období vykazuje výraznější úbytek finančních prostředků, byť prostředky na účtu žalobce v průběhu trvání manželství nebyly učiněny předmětem řízení. Vypořádáním zůstatků na účtu žalované a žalobce ke dni právní moci rozvodu účastníků se soud prvního stupně nezabýval, neboť účastníci návrh na jejich vypořádání v průběhu řízení neučinili. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, když neshledal závažné důvody, pro které by bylo namístě uložit náhradu nákladů řízení jedné ze stran. O náhradě nákladů řízení vůči státu pak rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náklady řízení představované částí nákladů na znalecké posudky v rozsahu, v jakém nebyly kryty zálohami, a náklady na překlad žádosti o provedení důkazu soudem v cizině, je namístě rozdělit mezi účastníky rovným dílem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce v odvolání navrhl, aby předmětná bytová jednotka včetně spoluvlastnického