11 Co 181/2025-172 — Krajský soud v Plzni

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 19 398,36 Kčdo tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta , Jméno advokáta B, .1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 140 050 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 94 246,90 Kč (výrok II).2. Předmětem řízení byla pokuta, kterou žalobkyně po žalovaném žádala s odkazem na ust. § 13 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. o službách s odůvodněním, že žalobkyně v pozici nájemkyně a žalovaný v pozici pronajímatele uzavřeli dne , datum, nájemní smlouvu na nebytové prostory (provozovnu kadeřnictví), nájemné bylo sjednáno ve výši 6 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neobdržela od žalovaného žádné vyúčtování služeb poskytovaných v letech 2019, 2020, 2021 do předmětného nebytového prostoru, vyčíslila pokutu na částku 140 050 Kč odvozenou od násobku částky 50 Kč a počtu dní, v nichž mělo dojít k prodlení žalovaného s vyúčtováním služeb. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice uzavření nájemní smlouvy o užívání nebytového prostoru v předmětném období bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako skutečnost, že žalobkyni byla dodávána voda a elektřina a že žalobkyně nedluží žalovanému nájemné, a dále to, že žalovaný nevystavil a žalobkyni nedoručil vyúčtování za roky 2019, 2020 a 2021. Žalobkyně však přes opakované výzvy soudu prvního stupně, aby prokázala tvrzení, že hradila zálohy na poskytované služby a v jaké výši, o tomto svém tvrzení neunesla důkazní břemeno. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na zákon č. 67/2013 Sb. o službách, který je třeba aplikovat i na domy s výlučně nebytovými prostory. Svoji úvahu opřel o ust. § 2303 občanského zákoníku a ust. § 1 odst. 2 zákona o službách odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, ). Současně však za nezbytný předpoklad pro vystavení vyúčtování považoval hrazení záloh, neboť smyslem vyúčtování je možnost porovnat skutečně spotřebované služby a jejich hodnotu se zaplacenými platbami, a pokud nejsou zálohy požadovány a nejsou služby vůbec placeny, není pak ani co vyúčtovat. Pokud pak nebylo co vyúčtovat, nemohlo dojít ani ke vzniku povinnosti, jejíž neplnění lze sankcionovat smluvní pokutou. Přitom soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, .3. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, případně změny rozsudku a plného vyhovění žalobě. Namítala nesprávné právní posouzení, kdy soud měl dle jejího názoru aplikovat ust. § 2303 občanského zákoníku a současně ust. § 13 zákona o službách č. 67/2013 Sb. Dále uváděla, že povinnost vyúčtovat služby se odvozuje od faktického čerpání služeb, nikoliv od placení záloh. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, a namítala, že se soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V doplnění odvolání upozornila i na ust. § 9 odst. 4 zákona o službách, které stanoví, že u nájmu na dobu delší než 24 měsíců nebo na dobu neurčitou nemůže být dohodnuta paušální částka za teplo, teplou vodu, odpad a dodávky vody a že tyto služby je třeba vždy vyúčtovat. Dále žalobkyně namítala neúplné zjištění skutkového stavu, když v řízení opakovaně tvrdila, že hradila nájemné i služby, a to převodem i v hotovosti, a k tomuto tvrzení předložila doklady prokazující platby bankovními převody ve výši 8 000 Kč, 18 000 Kč a 27 000 Kč. Žalobkyní navržený svědek Jirkovský dle jejího názoru potvrdil předávání peněz i čerpání služeb, další navržené svědkyně k tomuto tvrzení nebyly vyslechnuty. Skutkový závěr, že neplatila zálohy na služby, považovala navíc za nelogický, když by jinak služby spotřebované žalobkyní musel hradit žalovaný sám. Soud prvního stupně dle názoru žalobkyně hodnotil důkazy izolovaně a bez souvislostí. Navíc ani žalovaný nesporoval dodávky služeb do pronajatého prostoru, jen nesouhlasil s tím, že za tyto dodávky byly placeny zálohy. Soud prvního stupně dle názoru žalobkyně nesprávně vyhodnotil nájemní smlouvu, ve které nebylo obsaženo ujednání o povinnosti platit zálohy na služby a nesprávně z toho dovodil, že nebyly služby vůbec poskytovány. Zvýšil tak nároky kladené na žalobkyni k prokázání tvrzených skutečností. Žalobkyně dále vytýkala soudu prvního stupně, že neprovedl jí navržené důkazy výslechem dvou svědkyň, fotografiemi a navrženými listinami a porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces (I. ÚS 585/04).4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ve vyjádření uvedl, že žalobkyně byla opakovaně vyzývána k tomu, jaká tvrzení má doplnit a prokázat, nebyla však schopna specifikovat, jaké částky platila na nájemné a jaké na zálohy na služby spojené s užíváním předmětu nájmu. Důkazní návrhy žalobkyně byly buď irelevantní nebo neprůkazné. Například účet, na který dle svých tvrzení zasílala žalovanému platby č. , č. účtu, , žalovanému vůbec nepatřil, žalobkyní tvrzené a prokazované platby se tak netýkaly tohoto sporu. Svědci, jejichž výslech nebyl proveden, neměli být vyslýcháni k tvrzení o konkrétních platbách na konkrétní účel, ale k dodávkám služeb do prostoru, což nebylo sporné. Placení nájemného nebylo mezi účastníky sporné a žalovaný po celou dobu řízení tvrdí, že placení záloh na služby nepožadoval. Aplikaci zákona o službách na daný nájemní vztah považoval žalovaný za nesprávnou, protože v objektu byly jen komerční prostory a nikoli byty. Za podstatné tak považoval zejména to, že na služby nebyly placeny zálohy, nebyly ani žádány, nebylo tedy nutné vyúčtování. Vyčíslenou smluvní pokutu za nepředání vyúčtování považuje za zneužití práva ve smyslu ust. § 8 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že za služby nebyla sjednána paušální platba, nelze postupovat ani dle ust. § 9 odst. 4 zákona o službách. Rovněž procesní postup soudu prvního stupně považoval žalovaný za správný, neboť se odvíjí od zásady procesní ekonomie. Připomenul, že žalobkyni vyšel vstříc, když nepožadoval nájemné za výpovědní dobu, po kterou už prostor nebyl žalobkyní užíván.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobkyně, k vyjádření žalobce i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolání není důvodné.6. Pokud se týká skutkových otázek, dospěl odvolací soud k závěrům shodným se závěry soudu prvního stupně. Uzavření nájemní smlouvy bylo mezi účastníky nesporné, provozování kadeřnictví (účel nájmu) rovněž. Z uzavřené nájemní smlouvy je zřejmé, že žádná ujednání o povinnosti pronajímatele dodávat služby do nebytového prostoru užívaného žalobkyní ani o povinnosti žalobkyně hradit na ně zálohy či pravidla pro jejich vyúčtování nebyla v nájemní smlouvě obsažena. Zda byla uzavřena nějaká jiná dohoda v jiné formě tvrzeno žádným z účastníků nebylo, nevyplynulo to ani ze žádného důkazu. Bylo dále nesporné, že žalobkyně fakticky předmětné prostory užívala a spotřebovávala služby, a to minimálně elektřinu a vodu. Nesporné bylo i to, že nedošlo k žádnému vyúčtování služeb za žalovaná období. Sporné mezi účastníky naopak bylo, zda žalovaný požadoval po žalobkyni nějaké platby za dodávané služby a zda žalobkyně tyto platby na služby hradila, ať již se jednalo o zálohy či měly jiný charakter, a pokud ano, v jaké výši je platila. Tato skutková otázka byla pro úvahu soudu prvního stupně stěžejní. Žalobkyně sice uváděla, že hradila platby za služby, svá tvrzení však nebyla schopna nijak konkretizovat, a to i přes poučení soudu prvního stupně, aby tak učinila a navrhla na podporu svých tvrzení důkazy. Soud prvního stupně uzavřel, že placení záloh či nedoplatků za dodávané služby nebylo prokázáno a tvrzeno bylo jen obecně. Tento závěr soudu prvního stupně zcela odpovídá provedenému dokazování a odvolací soud se s ním ztotožňuje. Vyslechnutý svědek Jirkovský sice hovořil o situaci, kdy jako zákazník žalobkyně vyslechl rozhovor, při němž byla po žalobkyni požadována platba za elektřinu, což se mu zdálo nezvyklé zejména s ohledem na období, kdy se to odehrálo, neboť následovalo po covidu a jemu bylo divné, že někdo požaduje v době, kdy se kadeřnictví neprovozovala, platby za elektřinu v řádu desítek tisíc. Svědek byl také v jiné situaci přítomen předávání peněz žalobkyní v hotovosti žalovanému, kterého svědkovi představila jako pronajímatele. Konkrétní částky, dobu ani účel platby si však nepamatoval. Žalobkyně v rámci svého účastnického výslechu hovořila o platbě 29 907 Kč, kterou měla zaplatit žalovanému a nedostala ani potvrzení, ani jí nebyla předložena faktura. Kromě jejího výslechu však tyto skutečnosti z jiných důkazů nevyplývají. Žalobkyně dále žalovaný namítal a potvrzením , právnická osoba, . prokázal, že se nejedná o jeho účet. Žalobkyně n