13 Co 155/2025-301 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu ze dne 9. 10. 2023, jíž se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost sdělit žalobci jména a adresy bydliště vlastníka a osoby, jíž byly přenechány k užívání bytové jednotky č. , bytová jednotka, v domě č. p. , bytová jednotka, , postaveném na pozemku parc. č. st. , parc. č., , zapsaném na LV č. , hodnota, , to vše vedené Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm Plzeň-město, pro obec a k. ú. Starý Plzenec, a to ke dni 30. 8. 2021. Dále požadoval sdělení týchž údajů k bytovým jednotkám č. , bytová jednotka, , ve stejném domě, a to k datu 30. 6. 2022. Další žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-jih dne 6. 11. 2023 se žalobce domáhal sdělení totožných údajů ve vztahu k bytovým jednotkám č. , bytová jednotka, , stále ve stejném domě, a to k datu 18. 11. 2021, a dále k bytovým jednotkám č. , bytová jednotka, opět ve stejném domě k datu 31. 5. 2022. Žaloby byly spojeny ke společnému projednání. Soud měl za prokázané, že žalobce ve dnech 1. 9. 2021 a 29. 7. 2022 (první žalobní návrh) a také 23. 10. 2021 a 1. 6. 2022 (druhý žalobní návrh) skutečně odeslal dopisy, jejichž obsahem měly být žalobcem označené žádosti. Byť žalovaný sporoval, že by se do sféry jeho dispozice vůbec dostaly žádosti žalobce ze dne 1. 9. 2021, 29. 7. 2022, 23. 10. 2021 a 1. 6. 2022, když vyjádřil pochybnost o skutečném obsahu zásilek a domnívá se, že žalobce s obsahem zásilek zpětně manipuloval, považoval soud prvního stupně další dokazování v tomto směru, s ohledem na níže uvedené, za nadbytečné. Z žádostí, na něž se žalobce odvolává, je podle soudu patrné, že žalobce každou žádostí požadoval po žalovaném splnění více různých povinností. Konkrétně žádost ze dne 23. 10. 2021 obsahovala celkem 21 rozličných požadavků, žádost ze dne 29. 7. 2022 obsahovala celkem 8 různých požadavků, žádost ze dne 1. 6. 2022 obsahovala celkem 4 různé požadavky, žádost ze dne 1. 9. 2021 obsahovala celkem 29 různých požadavků. Samotná předžalobní výzva z 30. 11. 2022 pak obsahuje 10 stránek různých požadavků, přičemž žalobce vždy odkazuje na dřívější žádosti, stanovuje lhůtu 7 dnů ke splnění jeho požadavků s tím, že v opačném případě se svých práv bude domáhat soudní cestou. Tato byla dle notářského zápisu, ve spojení s podacím lístkem, skutečně odeslána 30. 11. 2022 žalovanému, s pokynem „nevkládat do schránky“, a poté byla vrácena zpět odesílateli, když nebyla v úložní lhůtě vyzvednuta. Výzva je tak dle svého obsahu, dle názoru soudu prvního stupně, předžalobní výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř., a nikoli novou hmotněprávní žádostí. Výzva ze dne 29. 9. 2023 je podle soudu zcela neurčitá a nemohou z ní být dovozovány žádné pro řízení podstatné skutečnosti. Ani jedna ze žádostí neobsahuje sebemenší odůvodnění jediného požadavku. Ve všech žádostech je žadatel označen jen svým jménem a příjmením a adresou , adresa, , adresa, . Soud prvního stupně z provedeného dokazování, zejména s odkazem na předložené listinné důkazy, uzavřel, že žalovaný – přes žalobcem vykazovaný šikanózní přístup – splnil zákonem po něm vyžadované povinnosti ve smyslu ust. § 1177 a § 1178 občanského zákoníku. Odkázal v tomto směru na dopisy ze dne 7. 2. 2020, 16. 3. 2021 a 29. 12. 2021, z nichž vyplynulo, že žalovaný žalobci sděloval informace o uživatelích a vlastnících všech bytových jednotek. Je pravdou, že z nich nelze dovozovat, že by dané informace byly platné k datům, k nimž se sdělení dožadoval žalobce, přesto je patrné, že žalovaný dané informace podle § 1178 občanského zákoníku žalobci poskytoval a žalobce tak měl pravidelně přehled o těchto osobách. Pokud žalobce tvrdí, že mu uvedená sdělení nebyla doručena, protože nemá schránku v domě, a protože není v dopisech označen datem narození, jde toto jen k jeho tíži. Pokud žalobce skutečně na dané adrese nemá poštovní schránku, pak ale z jeho žádosti nevyplývá jiná adresa, kam by mu měly být písemnosti doručovány. Naopak se v žádostech označuje adresou, na kterou mu písemnosti byly zasílány. Žalovaný, jako adresát žádosti, byl tedy zcela oprávněn domnívat se, že žalobci mají být dopisy zasílány na danou adresu, odkud byly žádosti odesílány. Pokud zde žalobce schránku nemá, svědčí uvedené o tom, že ve skutečnosti nemá zájem o požadované informace, ale pouze zneužívá svých práv vůči žalovanému. Pokud z provedených důkazů vyplynulo, že mezi vlastníky a uživateli bytových jednotek figuruje jediná osoba jména , Jméno žalobce, , pak je schránka v domě č. p. , č. p., , označená jménem žalobce, který uvádí danou adresu jako adresu svého bydliště, logicky jeho schránkou. Zmíněné dopisy žalovaného či výzvy k jejich vyzvednutí, byly tedy logicky vloženy do schránky žalobce, čímž se dopis dostal fakticky do sféry jeho dispozice. Dopis potom tedy mohl převzít pouze obyvatel daného bytu mající přístup k dotčené poštovní schránce a nikdo jiný, tudíž se dopisy do sféry dispozice žalobce dostaly. Pokud žalobce tvrdí, že v domě žije další osoba shodného jména, pak patrně tato žije v bytě se žalobcem. A pokud tedy dopisy nepřevzal žalobce, ale jeho jmenovec, pak je na žalobci, coby vlastníkovi a uživateli bytu, aby si ve své domácnosti zajistil takové nakládání se zásilkami, že se opravdu s jemu adresovanými písemnosti seznámí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1239/2016). Zda tak učinil či nikoli je již pouze věcí žalobce, avšak pokud tak neučinil, nelze toto klást k tíži žalovaného. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce se výzvami opakovaně domáhá po žalovaném splnění množství povinností bez uvedení konkrétních důvodů. Žádosti obsahují dlouhé výčty požadavků, dopisy jsou pak zasílány bez možnosti vkládání do schránek, což jistě žalovanému přebírání zásilek komplikuje. Poté se žalobce s delším časovým odstupem domáhá svých práv velkým množstvím samostatných žalob u soudu, kdy své nároky v žalobách různě kombinuje, což není případ pouze daného řízení, ale desítek dalších řízení, jimiž žalobce Okresní soud Plzeň-jih aktuálně zahlcuje. Podle soudu prvního stupně se žalobce svými žádostmi nesnaží využívat svá zákonem daná práva k předvídaným účelům, ale pouze k zahlcování žalovaného. Takové jednání však lze považovat za zcela zjevně šikanózní výkon práva, který však nemůže požívat právní ochrany, a proto byly obě žaloby v celém rozsahu zamítnuty. Nákladový výrok byl postaven na úspěchu žalovaného v řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalobce nesouhlas s tímto rozhodnutím. Podle jeho přesvědčení žalovaný nesplnil zákonnou povinnost podle § 1178 občanského zákoníku, když nereagoval řádně na vyjmenované žádosti žalobce na sdělení mu požadovaných informací podle § 1178 občanského zákoníku. Pokud k nim cokoli sděloval, tak jiným než požadovaným způsobem a v jiném čase. Žalovaný měl informace podat ve stanovených termínech, respektive bez zbytečného odkladu. Pokud měl žalovaný pochybnost ohledně označení poštovní schránky, měl možnost sdělit požadované údaje jinak, například osobně či prostřednictvím e-mailu. Soud v napadeném rozsudku mnohdy argumentoval nepodloženě až spekulativně (například o skutečném nezájmu žalobce ohledně požadovaných informací, o paralyzování činnosti žalovaného množstvím žalobcem podávaných žádostí, aj.). Není rovněž pravdivé, že žádosti žalobce byly četné a v krátkých intervalech (1. 9. 2021, 23. 10. 2021, 1. 6. 2022, 29. 7. 2022). Přitom žádosti byly podávány žalobcem opakovaně z důvodu, že na ně žalovaný nereagoval. Nelze pak přijmout sdělení soudu, že žádosti byly podávány „bez zřejmého důvodu“, neboť povinnost žalovaného poskytovat členům SVJ informace vychází ze zákona a nepotřebuje kvalifikované zdůvodnění. Z téhož pohledu nejde v posuzovaném případě ze strany žalobce o zneužití práva. Takový závěr soudu je nepřiměřený a důkazně nepodložený. Žalobcem činěné jednání směřovalo k zákonem předpokládanému výsledku. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné. Neopodstatněný je závěr soudu, že žalobce záměrně zahlcuje žalovaného svými podáními. Postup žalobce vychází ze zákona, a neplní-li si žalovaný svoji informační povinnost, dochází k opakování těchto žádostí. Plynutím času není uvedený nárok oslaben, proto je možno se ho domáhat i s delším časovým odstupem. Pak není právně relevantní úvaha soudu o účelném využití požadovaných informací. Není potřeba zkoumat, zda žalobce potřebuje takové sdělení, jestli s ním nějakým způsobem naloží, respektive, zda má stále pro něho nějaký význam. Pouhá nadměrná intenzita (četnost) uplatňování práva ještě nepředstavuje zjevnost zneužití práva. Zákon nevylučuje možnost uplatnění více žalobních nároků ve více žalobách, tedy žalobce není povinen kumulovat více nároků do jedné žaloby. Žalobce také nesouhlasil s tím, že jeho procesní postup v daném řízení představuje zjevné zneužití práva, když se pouze domáhá naplnění zákonem upraveného práva na poskytování mu relevantních informací ohledně