13 Co 466/2025-66 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 800,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % p. a. ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobní návrh v části na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 2,5 % p. a. z částky 14 800,50 Kč za dobu od 7. 5. 2025 do zaplacení (výrok II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 007,50 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejího právního zástupce (výrok III). Platební povinnost žalovaného vyplývá z uzavřené smlouvy mezi účastníky ze dne 22. 6. 2023 o vypořádání majetkových vztahů a bydlení pro dobu po rozvodu jejich manželství, kdy v článku IV, bodu 5, se žalovaný zavázal platit žalobkyni polovinu skutečně prokázaného nákladu na nájemné a skutečně spotřebovaných energií v novém bydlení, a to do 31. 7. 2030, nedohodnou-li se účastníci písemně jinak. Za žalované období od března do května 2025, tj. za tři měsíce, podle zjištění soudu, vznikl nárok žalobkyni na úhradu popsaných nákladů ve výši 14 800,50 Kč, jenž ze strany žalovaného nebyl uhrazen ani zčásti. Soud považoval uzavřenou dohodu za platně sjednanou, dostatečně obsahově určitou a srozumitelnou. Dohoda byla uzavřena pro nesporný rozvod, přičemž žalovaný podle ní plnil více než rok a hradil polovinu nákladů na nájemné a polovinu nákladů za spotřebované energie. Plnění žalovaným z uvedeného právního důvodu není zpochybňováno a dokazováním bylo postaveno najisto. Jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení, což žalovaný ani netvrdí. Podmínky sjednané smlouvy nebyly změněny, a pokud přestal žalovaný podle smlouvy plnit, jedná svévolně. Nákladový výrok vychází z ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když neúspěch žalobkyně byl zjištěn jen v nepatrné části.2. Ve včasném odvolání vyjádřil žalovaný nesouhlas s výroky I a III rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla žalovanému uložena platební povinnost k uhrazení požadovaného plnění, jak bylo uplatněno podanou žalobou, a k zaplacení náhrady nákladů soudního řízení. Podle žalovaného není žaloba po právu, neboť žalobkyní odkazované smluvní ujednání je neplatné a nemůže založit závazek žalovaného k požadovanému plnění. Článek IV, bod 5 smlouvy, je tak neurčitý a nesrozumitelný, že po žalovaném nelze podle něho požadovat jakékoli plnění. Uvedená textace smlouvy nemá ani žádnou oporu v zákoně. Neexistuje refundace nákladů na bydlení, žalobkyně se v tomto článku zavázala, že po žalovaném nebude ničeho požadovat. Účastníci ve smlouvě také stvrdili, že vůči sobě nemají závazky z titulu společného bydlení. Účastníci dále konstatovali, že nemají k sobě vyživovací či příspěvkovou povinnost. Podle žalovaného jsou jednotlivá ustanovení smlouvy ve vzájemném rozporu a není možné je vykládat k tíži žalovaného. Pokud měl podle smlouvy žalovaný plnit, byl ve smlouvě zmíněný příspěvek na bydlení časově omezený, a to do doby rozvodu manželství nebo maximálně do osmnácti let syna účastníků. Žalovaný popřel, že ujednání o příspěvku na bydlení by mělo představovat kompenzaci za sjednání – v neprospěch žalobkyně – nižšího vypořádacího podílu ze společného jmění manželů. Dohoda o příspěvku na náhradu nákladů ve výši poloviny nájemného a skutečně spotřebovaných energií – vedle neurčitosti tohoto ujednání – je neplatná rovněž z důvodu, že v ní nebyly stanoveny hranice výše nájemného, jež by měl žalovaný platit žalobkyni. Takové plnění reálně závisí na počínání žalobkyně, jaké si zvolí bydlení a s jakými náklady, na jejichž úhradě by se měl podílet žalovaný podle sjednané smlouvy. Výše požadované náhrady je tak hypotetická, neurčitá a závislá jen na jednání žalobkyně, jež by mohlo být svévolné. Soud prvního stupně dospěl také ke zcela nesprávnému závěru o výši platby poloviny skutečně spotřebovaných energií, pokud ji ztotožňuje s úhradou poloviny záloh na energie, nikoli se skutečně vzniklými náklady za spotřebované energie. Pokud soud hovoří o zavedené praxi takto hrazeného plnění, což neodpovídá postupu sjednanému ve smlouvě, a tento postup akceptuje, nepřípustně tak dotváří obsah smlouvy k tomuto způsobu plnění. Soud pak chybně pominul, že spotřeba energií by se měla týkat pouze žalobkyně, nikoli tří osob, jak jsou uvedeny v evidenčním listu. Napadeným rozsudkem přisouzená náhrada nákladů žalobkyni je podle žalovaného nepřiměřená a bez opory v zákoně. S uvedenou argumentací navrhl žalovaný změnu napadeného rozsudku na zamítnutí žaloby a přiznání mu náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů.3. Žalobkyně, jež se ztotožnila s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, navrhla jeho potvrzení a přiznání jí náhrady nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od žalovaného, považuje sjednanou smlouvu za platně uzavřenou, neboť smlouva je naprosto určitá a srozumitelná. Smlouva byla připravována dřívější advokátkou žalovaného, ten podle ní plnil sjednané plnění žalobkyni, proto je absurdní stanovisko, že žalovaný neznal obsah smlouvy, respektive smlouvě pro neurčitost nerozuměl. V celém průběhu posuzovaného vztahu, žalobkyně nikterak nezneužila ujednání smlouvy, nechovala se svévolně, když realizuje nájem v městském bytě, s nízkou úhradou platby nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a po projednání věci, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (§ 574 občanského zákoníku). Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní, a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.6. Autonomie vůle, specificky ztělesněná autonomií smluvní, představuje též volnost uzavírání smluv a spočívá zejména ve volnosti výběru typu smluv, smluvního partnera, utváření obsahu smluv, ve volnosti formy i v možnosti svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu, včetně následků nesplnění povinností ze smlouvy vyplývajících. Taková smluvní volnost má však v občanském právu své limity. Ty vymezuje, mimo jiné, ustanovení § 580, § 588 občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.7. Smlouva, od níž je odvozován posuzovaný právní vztah, byla uzavřena 22. 6. 2023 a sledovala vypořádání majetkových vztahů a bydlení účastníků pro dobu po rozvodu manželství. Smlouva je zcela určitá a srozumitelná, jsou v ní jasně pojmenovány závazky, které strany přejímají a práva, která jim vznikají. Obsah smlouvy je výrazem smluvní volnosti účastníků, autonomie jejich vůle, jež ve shodě byla jimi zachycena ve smlouvě. Vypořádání jejich poměrů po rozvodu, bylo jen věcí dohody účastníků, kteří mohli provést i tzv. širší vypořádání, tj. nad rámec společných práv spojených s režimem uzavřeného manželství. Je nespornou skutečností, že posuzovaná smlouva byla koncipována tehdejší právní zástupkyní žalovaného, který naprosto jasně věděl, co je jejím obsahem. Dohodu o vypořádání poměrů hodlali uzavřít oba účastníci v souvislosti s provedením rozvodu, její obsah a projevená vůle tomu odpovídá, přičemž je zřejmé, že účastníci s ní neměli problém, pokud se jí dlouhodobě řídili. Smlouva byla využita v rozvodovém řízení. Účastníci byli pravomocně rozvedeni rozsudkem Okresního soudu Domažlice ze dne 4. 10. 2023, č. j. 20 C 269/2023-27, a žalobkyně se odstěhovala z bytu v , adresa, již v srpnu 2023, přičemž žalovaný od září 2023 plnil obsah smlouvy, včetně ujednání, jež bylo vtěleno do článku IV, bodu 5, v němž se zavázal, že bude – po přestěhování žalobkyně ze společné rodinné domácnosti v , adresa, – platit žalobkyni polovinu skutečně prokázaného nájemného a skutečně spotřebovaných energií v novém bydlení, a to do 31. 7. 2030, nedohodnou-li se písemně účastníci jinak. Žalovaný plnil uvedený závazek do února 2025 včetně. Popsané skutečnosti vylučují opodstatněnost tvrzení žalovaného, že posuzované ustanovení smlouvy bylo pro něho neurčité, nesrozumitelné, tudíž neplatné, a že nevěděl, co je jeho obsahem. Platby v uvedeném rozsahu účastníci řízení potvrdili a tyto jsou prokazatelné i výpisy z bankovních účtů. Ke změně obsahu smlouvy nedošlo, muselo by se tak stát v písemné formě, což nebylo ani tvrzeno.8. Doba, po kterou mělo být předmětné plnění poskytováno, je ve smlouvě jednoznačně stanovena do 31. 7. 2030, tj. způsobem nepřipouštějícím jiný výklad. Existence závazku nebyla vázána na poměry účastníků, ke změně jeho obsahu nemohlo dojít samotnou změnou těchto poměrů, ledaže by se účastníci dohodli jinak. K zániku závazku nemohlo dojít ani na základě skutečností tvrzenýc