Soud prvního stupně zamítl žalobu na ochranu žalobcovy držby práva užívání ve výroku uvedených nemovitých věcí (dále jen „nemovité věci“) s odůvodněním, že žalobce nepředložil čestné prohlášení svého otce jakožto druhého spoluvlastníka nemovitých věcí o tom, že žalobce je oprávněn tyto věci užívat, a neprokázal tak své tvrzení o jejich oprávněné držbě. Držba jako taková nebyla sporná, soud však nebyl schopen specifikovat, v jaké konkrétní místnosti se žalovaná nacházela; jestliže se nevyskytovala v bytě žalobce, ale na společné chodbě, pak k rušení žalobcovy držby nedošlo. Žalobní petit byl navíc vymezen natolik neurčitě a široce, že vyhovění žalobě by vedlo k tomu, že do domu by neměla přístup žádná další osoba, čímž by byla žalovaná úplně vyloučena z užívání nemovitých věcí.2. Žalobce se proti usnesení odvolal s tím, že tvrzení soudu prvního stupně, že byl vyzván k předložení důkazu o držbě nemovitých věcí a že dům je rozdělen na jednotky, se nezakládají na pravdě. On od úmrtí dřívější spoluvlastnice , jméno FO, užívá celý dům výlučně sám vyjma místností, které užívala dřívější spoluvlastnice a které jsou dnes uzamčeny; pokud soud prvního stupně tyto skutečnosti nereflektoval a neprovedl důkaz ohledáním, pochybil.3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že dům je dvougenerační vilou, v jejímž prvním nadzemním podlaží je samostatná bytová jednotka, kterou bez jejího souhlasu obývá žalobce, a ve druhém nadzemním podlaží je bytová jednotka, kterou dříve užívala předchůdkyně žalované a která je nyní uzamčena; jednotky nejsou právně vymezeny, ale jsou stavebně-technicky uspořádány tak, že každá tvoří samostatný celek. Společné části jsou pak tvořeny chodbou, schodištěm a sklepy. Jestliže žalobce ve spodní bytové jednotce spal, ona k němu neměla žádný přístup a nemohla jej svým pohybem po společné chodbě a schodišti rušit.4. Odvolání je důvodné.5. Při jednání před odvolacím soudem učinili účastníci nesporným, že vchod do domu se nachází v jihovýchodním cípu domu. Hned za vchodem se nachází podesta, resp. chodba, na jejíž od vchodu vzdálenější část navazuje schodiště vedoucí do sklepa a na jejíž ke vchodu bližší část navazuje schodiště vedoucí do prvního nadzemního podlaží a ústící do společné chodby. Na levé straně chodby z pohledu od schodiště se nacházejí spižírna a za ní toaleta a napravo se nachází vchod do místností obývaných žalobcem; napravo od chodby (v severní části domu) se nachází pokoj, kuchyně a obývací pokoj a naproti schodišti (v západní části domu) se nachází ložnice. Aby se žalobce dostal z těchto místností do spižírny nebo na toaletu, musí přejít přes chodbu. Účastníci učinili také nesporným, že dřívější spoluvlastnice, která ještě za svého života prodala svůj spoluvlastnický podíl žalované a v horním patře následně bydlela na základě dohody se žalovanou, v roce 2022 zemřela a od té doby jsou místnosti ve druhém nadzemním podlaží neobývané a uzamčené. Po 5. 12. 2025 již žalovaná do domu nevstoupila.6. Na základě těch skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla odvoláním zpochybněna, a na základě nesporných tvrzení účastníků v odvolacím řízení dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná.7. Předmětem řízní je ochrana rušené držby, zakotvená v § 1003 o. z., podle něhož držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Jedná se o „rušení držby v užším smyslu“, lišícím se od zásahu předvídaného § 1006 a 1007 o. z. a spočívajícího ve „vypuzení z držby“. Tvrdí-li tedy žalobce, že žalovaná ruší jeho držbu práva užívání nemovitých věcí tím, že její jednatel a další s ní spojené osoby do těchto věcí vstupují, dopadá na souzenou věc právě § 1003 o. z.8. Z § 178 o. s. ř. vyplývá, že v řízení o žalobě z rušené držby se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese podle § 177 odst. 1 věty druhé o. s. ř. žalobce. Tím, zda je žalobce skutečně nositelem práva užívat nemovité věci, jehož držba je rušena, se soud v tomto řízení nezabývá, ochranu lze poskytnout i držbě práva, které žalobci podle hmotného práva nesvědčí. Držba žalobce má v tomto řízení přednost i před vlastnickým nebo jiným věcným právem žalovaného (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2466/25, bod 14. odůvodnění), neboť účelem řízení není ochrana subjektivních práv, nýbrž ochrana posledního pokojného stavu. Tím, zda držba, jejíž ochrany se žalobce domáhá, je řádná, poctivá a pravá, se soud nezabývá také (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3074/17), ledaže žalovaný namítne, že žalobce proti němu získal nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 odst. 1 věta druhá o. z.). Těchto zásad je třeba zvláště dbát v řízení o žalobě z rušené držby práva užívání bytu či rodinného domu, neboť jejich nerespektováním dochází zároveň k zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz opět nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2466/25, bod 18. odůvodnění).9. V souzené věci se soud prvního stupně od těchto zásad odchýlil potud, že požadoval od žalobce čestné prohlášení jeho otce o tom, že žalobce je oprávněn nemovité věci užívat, čímž prokáže svoji oprávněnou držbu těchto věcí. Jak již bylo řečeno, účelem řízení o žalobě z rušené držby není ochrana subjektivních práv, nýbrž ochrana pokojného stavu, takže žalobcově držbě by bylo třeba poskytnout ochranu, i kdyby žalobci žádný titul k užívání nemovitých věcí nesvědčil. Chybný je také požadavek soudu prvního stupně, aby žalobce prokázal, že jeho držba je oprávněná; právní předpisy účinné od 1. 1. 2014 institut oprávněné držby neznají a kvalitou držby se soud v tomto řízení nezabývá, takže žalobcově držbě by bylo třeba poskytnout ochranu, i kdyby řádná, poctivá a pravá nebyla (ledaže by žalovaná vznesla námitku nepravé držby nebo vypuzení z její vlastní držby podle § 1007 odst. 1 věty druhé o. z.).10. Jak již bylo řečeno, podle § 178 o. s. ř. je v řízení významná pouze poslední držba a její svémocné rušení. Pokud jde o první z těchto skutečností, z napadeného usnesení vyplývá, že za nespornou měl soud prvního stupně pouze držbu místností v prvním nadzemním podlaží domu (alespoň tak odvolací soud chápe formulaci bodu 10. napadeného usnesení, že „držba jako taková není sporná, pokud sama žalovaná uvedla, že žalobce užívá bytovou jednotku v 1. nadzemním podlaží“), chodbu považoval za společnou s tím, že pohybem po ní nedochází k rušení žalobcovy držby užívacího práva k vlastnímu bytu. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že v době jeho rozhodování držba chodby vskutku vyjasněná nebyla, žalovaná ji ve vyjádření k žalobě neučinila nespornou (nevyjádřila se k ní) a z listin přiložených k žalobě rozsah žalobcovy držby také nevyplýval. Při jednání před odvolacím soudem, při kterém žalobce detailně popsal stavební uspořádání prvního nadzemního podlaží, však žalovaná nezpochybnila a v podstatě akceptovala jeho tvrzení, že on přes chodbu chodí do spižírny a na toaletu, které k jím užívaným místnostem patří a přístupné jsou pouze z chodby. Je tedy evidentní, že žalobcova držba se vztahuje i na tuto chodbu, kterou žalobce začal výlučně užívat po smrti předchůdkyně žalované a stala se tak součástí jeho obydlí. Rozšíření jeho držby na celou chodbu může sice vyvolávat určité pochybnosti, neboť za života předchůdkyně žalované žalobce chodbu výlučně neužíval – užívala ji a do horního bytu přes ni chodila i předchůdkyně žalované – a je tedy otázkou, zda její následné obsazení žalobcem nebylo svémocné a neodůvodňuje závěr o nepravé držbě ve smyslu § 993 o. z. Odvolací soud zde však svémoc nevidí, neboť současná výlučnost užívání chodby nevznikla svémocným aktem žalobce, nýbrž úmrtím předchůdkyně žalované. Navíc tím, zda rušená držba je pravá, se soud v posesorním řízení zabývá pouze k námitce žalovaného podle § 1007 odst. 1 věty druhé o. z. a žalovaná takovou námitku nevznesla. Lze dodat, že to, zda dům je či není rozdělen na bytové jednotky, je nerozhodné.11. Svémocné rušení držby ve smyslu § 178 o. s. ř. a § 1003 o. z. pak bylo v řízení nesporné – dne 5. 12. 2025 jednatel žalované a další jím přizvané osoby do domu vskutku vstoupili a po chodbě se pohybovali. Od té doby tak sice neučinili, což by mohlo vést k závěru, že rušení držby již skončilo, jednatel žalované však při jednání před odvolacím soudem uvedl, že žalovaná má v úmyslu horní místnosti pronajmout, takže je zřejmé, že je připraven ve vstupování na chodbu pokračovat.12. Závěr soudu prvního stupně o včasnosti žaloby z hlediska § 1008 odst. 1 o. z. odvoláním zpochybněn nebyl.13. Jelikož tedy všechny předpoklady k poskytnutí ochrany žalobcovy držby práva užívání nemovitých věcí včetně pozemků tvořících s domem jeden funkční celek (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 252/2021) byly splněny, odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že žalobě vyhověl. Tím není dotčeno právo žalované domáhat se v petitorním řízení ochrany svého užívacího práva k nemovitým věcem, a není-li rozsah jejich užívání upraven dohodou spoluvlastníků, právo domáhat se soudní úpravy poměrů spoluvlastníků podle § 1139 odst. 2 o. z.14. Žalobce má podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K nim patří i odměna za zastoupení advokátem, tarifní hodnota se však neřídí § 9 odst. 4 písm. a) a § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť se nejedná o určení existence práva nebo právního vztahu ani o určení neplatnosti právního jednání; žaloba nesměřuje na určení, nýbrž na zdržení se určitého jednání, a držba není právem ani právním vztahem, nýbrž faktickým stavem. Držbu samotnou přitom nelze nijak ocenit, a proto je namístě určit tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podobně, jako je tomu v řízení o zápůrčí žalobě podle § 1042 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017).15. Náklady žalobce spočívají v soudním poplatku za žalobu zaplaceném ve správné výši 5 000 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za jeden úkon (sepis žaloby) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025) ve výši 450 Kč, v soudním poplatku za odvolání zaplaceném ve správné výši 5 000 Kč, v odměně advokáta za zastoupení při čtyřech úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení ze dne 23. 2. 2026, další porada s klientem ze dne 27. 4. 2026, tedy poté, co bylo žalobci dne 26. 3. 2026 doručeno napadené usnesení, sepis odvolání ze dne 30. 4. 2026 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 20. 8. 2026) podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 2 300 Kč = 9 200 Kč, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 450 Kč = 1 800 Kč a v náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty, již je advokát povinen z odměny a náhrad odvést [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], ve výši 2 310 Kč. Náklady žalobce v řízení před soudy obou stupňů celkem činí 23 760 Kč. Náhradu nákladů na sepis přípisu advokáta ze dne 25. 2. 2026 soud žalobci nepřiznal, neboť pouhé koncizní sdělení, že žalobce neučinil žádné podání ze dne 13. 1. 2026, nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby podle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.