Krajský soud v Plzni 64 Co 192/2026-236 – Náklady řízení

Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 192 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 1. 7. 2025 do zaplacení (výrok I), o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 67 009,80 Kč (výrok II), a to tom, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město plnou náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrok III přitom byl doplněn o konkrétní částku výše uvedeným usnesením ze dne 5. 5. 2026, když náklady řízení činí 2 705 Kč.2. Zamítnutí žaloby soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 192 000 Kč za prodlení žalované se zhotovením a předáním díla - novostavby kolárny a lyžárny - která měla být podle smlouvy dokončena do 30. 11. 2024. Žalobkyně tvrdila, že k řádnému předání došlo až 2. 7. 2025, a pokutu proto vyčíslila za období od 1. 12. 2024 do 2. 7. 2025. Žalovaná naproti tomu namítala, že dílo bylo dokončeno a předáno již 19. 12. 2024 v jejím areálu v , adresa, . Předání za žalobkyni potvrdil podpisem , jméno FO, , který za žalobkyni během realizace díla jednal. Žalovaná dále argumentovala, že žalobkyně včas nepředložila pravomocné stavební povolení, a neposkytla tedy nezbytnou součinnost sjednanou ve smlouvě. Podle žalované následné práce spočívaly pouze v odstranění vad a drobných nedodělků, nikoliv v dokončování dosud neprovedeného díla.3. Soud vyšel zejména z toho, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo 9. 9. 2024. Žalovaná se měla zavázat dílo provést do 30. 11. 2024 za předpokladu, že žalobkyně zaplatí sjednané zálohy a do 31. 10. 2024 doloží pravomocné stavební povolení. Smlouva zároveň stanovila, že objednatel má převzít i dílo s vadami či nedodělky, pokud tyto vady samy o sobě ani ve spojení s jinými vadami nebrání užívání stavby nebo je podstatně neomezují. Pro případ prodlení žalované se zhotovením díla byla sjednána smluvní pokuta: 300 Kč za den za prvních 30 dnů a poté 1 000 Kč za každý další den prodlení.4. Soud považoval za významné, že pravomocné rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno 14. 1. 2025 a právní moci nabylo až 30. 1. 2025. Žalobkyni se přitom podle soudu nepodařilo prokázat, kdy a jak žalované předložila pravomocné stavební povolení. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění své smluvní povinnosti poskytovat potřebnou součinnost. Tato okolnost měla podle soudu samostatně významný dopad na nárok na smluvní pokutu. Jestliže objednatel neposkytuje součinnost nutnou pro splnění díla, nemůže zhotovitel být v prodlení se splněním té povinnosti, jejíž realizace je na této součinnosti závislá. Soud proto uvedl, že žalovaná se nemohla dostat do prodlení přinejmenším v období od 30. 11. 2024 do 19. 12. 2024, protože v této době stavební povolení nejen nebylo žalované předloženo, ale ani dosud nebylo vydáno. Už z tohoto důvodu soud považoval žalobu za nedůvodnou.5. Soud se dále podrobně zabýval tím, zda , jméno FO, mohl za žalobkyni dílo převzít. Žalobkyně tvrdila, že mu udělila plnou moc pouze k „řízení a kontrole stavby“, nikoliv k právnímu jednání spočívajícímu v převzetí díla či podpisu předávacího protokolu. Podle žalobkyně tedy nemohl platně změnit ani smluvené místo předání z , adresa, .6. Soud tento argument neakceptoval. Pojem „řízení stavby“ sice označil za vágní a do jisté míry neurčitý, při jazykovém výkladu se však přiklonil k závěru, že může zahrnovat i oprávnění k převzetí díla. Především ale přihlédl k celkovému způsobu, jakým , jméno FO, během zakázky vystupoval. , jméno FO, dílo původně poptával, komunikoval se žalovanou, přebíral a předával informace k fakturaci, řešil vícepráce, odvoz stavby a další záležitosti související nejen s technickou stránkou realizace, ale i se smluvním vztahem. Naproti tomu jednatel žalobkyně se podle skutkových zjištění soudu na průběhu realizace prakticky nepodílel, kromě podpisu smlouvy.7. Žalovaná proto podle soudu mohla důvodně považovat , jméno FO, za osobu oprávněnou za žalobkyni jednat i při převzetí díla, obě strany smlouvy se chovaly, jako by tomu tak bylo. , jméno FO, byl vyzván k převzetí s informací, že dílo je dokončeno a připraveno k přepravě; tuto informaci předal žalobkyni, dostavil se do areálu žalované, podepsal předávací protokol a převzal klíče. V protokolu bylo potvrzeno, že je dílo provozuschopné a že na žalobkyni přechází nebezpečí škody na věci.8. Soud zároveň dovodil, že i pokud by , jméno FO, formálně překročil rozsah zmocnění, žalobkyně jeho jednání následně fakticky schválila. Žalobkyně totiž podle soudu neoznámila žalované bez zbytečného odkladu, že , jméno FO, nebyl k převzetí oprávněn. , jméno FO, při předání žalované nesdělil, že oprávnění postrádá. Námitka nedostatku jeho oprávnění se podle soudu v písemné podobě objevila až později, a to až v rámci následného sporu. Žalovaná navíc podle soudu nemohla z okolností bez pochybností poznat, že , jméno FO, jedná mimo své oprávnění.9. Soud dále uzavřel, že k platnému předání díla došlo dne 19. 12. 2024 a žalobkyně nese právní následky jednání svého zástupce. Na tomto závěru podle soudu nic nemění ani skutečnost, že ke skutečnému předání došlo v , adresa, , a nikoli v , adresa, . Důvodem postupu mimo sjednané místo byla právě absence pravomocného stavebního povolení; žalobkyně si pak zajistila převoz stavby na vlastní odpovědnost. Stav díla si přitom podle soudu bylo možné dostatečně ověřit již v areálu žalované.10. V předávacím protokolu z 19. 12. 2024 bylo uvedeno, že dílo je předáváno v provozuschopném stavu a bez viditelných vad; jako nedodělek byla uvedena fasáda. Současně měly být případné vady vzniklé po dopravě a osazení odstraněny do deseti dnů od oznámení. Soud z tohoto protokolu vycházel jako z hlavního důkazu o tom, že dílo bylo ke dni předání dokončeno a bylo schopné sloužit svému účelu.11. Žalobkyně poukazovala na odborné vyjádření projektanta , tituly před jménem, , jméno FO, z února 2025, podle něhož stavba vykazovala řadu vad, například nedostatky atiky, oplechování, střešní fólie, okapů, odvětrání, fasády, sádrokartonového stropu a dalších prvků. Soud připustil, že vady existovaly a že některé z nich mohly mít vliv na životnost objektu. Z odborného vyjádření však podle soudu nevyplynulo, že by vady bránily provozuschopnosti stavby nebo zásadně omezovaly její užívání k účelu kolárny a lyžárny. Vyjádření se podle soudu soustředilo na zjištění a odstranění vad, nikoliv na závěr, že dílo v prosinci 2024 nebylo dokončeno.12. Žalobkyně byla soudem opakovaně poučena, že musí konkrétně tvrdit a prokázat, že vady existovaly již při předání 19. 12. 2024 a že právě tyto vady bránily převzetí nebo užívání díla. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně toto důkazní břemeno neunesla. Později navržený znalecký posudek soud odmítl jako opožděný, protože byl navržen až po koncentraci řízení. Výslech , tituly před jménem, , jméno FO, naopak soud považoval za nadbytečný, neboť existence vad nebyla mezi stranami zásadně sporná; sporné bylo, zda šlo o vady bránící dokončení a předání díla.13. Soud dal přednost výpovědi svědka , jméno FO, , podle něhož bylo dílo v prosinci 2024 provozuschopné a po převozu se dokončovaly jen práce, které bylo vhodnější provést až na místě, zejména s ohledem na přepravu. Část vad navíc podle soudu mohla vzniknout teprve při převozu, když již nebezpečí škody přešlo na žalobkyni. Soud také nepřisvědčil svědku , jméno FO, v jeho tvrzení o sněhu a nemožnosti řádné kontroly díla při předání; tuto část jeho výpovědi označil za nevěrohodnou a rozpornou s ostatními podklady.14. Následné odstraňování vad až do června 2025 soud nepovažoval za důkaz, že dílo do té doby nebylo zhotoveno. Posoudil je jako reklamace a opravy vad již dokončeného a předaného díla. Takto vyložil i předávací protokol z 2. 7. 2025: z jeho obsahu podle soudu vyplývá pouze potvrzení odstranění závad a nedodělků zjištěných při předání v prosinci 2024, nikoliv nové či první předání díla.15. Ani e-mail výrobního ředitele žalované z 30. 5. 2025 o možné „slevě za prodlení“ soud nevyhodnotil jako uznání prodlení s předáním díla. V kontextu předmětu e-mailu a související komunikace jej vyložil spíše jako jednání o kompenzaci za opožděné odstranění vad již předaného díla.16. Žalobkyně rozsudek napadla v plném rozsahu odvoláním s tím, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil. Žalobkyně zejména nesouhlasí se závěry, že , jméno FO, byl oprávněn převzít dílo jejím jménem, že k platnému předání došlo již 19. 12. 2024, že dílo bylo k tomuto dni dokončeno a provozuschopné a že pozdější komunikace mezi stranami neprokazuje pokračující prodlení žalované. Plná moc ze dne 16. 9. 2024 zmocňovala , jméno FO, jen k „řízení a kontrole stavby“. Šlo o omezenou, speciální plnou moc, nikoli o generální zmocnění k veškerým úkonům souvisejícím se smlouvou o dílo. Podle žalobkyně nelze technické řízení a kontrolu stavby ztotožnit s převzetím díla. Převzetí je významné právní jednání, protože se jím potvrzuje, zda zhotovitel dílo splnil řádně a včas, zda je dílo dokončeno a zda končí případné prodlení zhotovitele. Oprávnění provést takový úkon proto mělo být z plné moci výslovně nebo alespoň zcela jednoznačně patrné, což v daném případě nebylo. Žalobkyně odmítá závěr soudu, že rozsah , jméno FO, oprávnění mohl být rozšířen jeho faktickým jednáním během realizace - například tím, že komunikoval se žalovanou, poptával dílo, řešil fakturaci či vícepráce. Taková komunikace podle žalobkyně nemůže překonat text písemné plné moci, kterou žalovaná měla k dispozici. Soud prvního stupně dovodil, že i kdyby , jméno FO, oprávnění překročil, žalobkyně jeho jednání dodatečně schválila, protože žalované bez zbytečného odkladu neoznámila, že k převzetí oprávněn nebyl. Žalobkyně to popírá. Tvrdí, že žalovaná z obsahu plné moci mohla poznat, že , jméno FO, má pouze omezené oprávnění. Nemohla proto být bez dalšího v dobré víře, že smí dílo převzít, potvrdit jeho provozuschopnost, ukončit prodlení žalované nebo akceptovat předání mimo sjednané místo.17. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s tím, že by převzetí dodatečně schválila. Následné řešení reklamací, vad a oprav podle ní neznamená uznání, že dílo bylo již v prosinci 2024 řádně předáno. Naopak dlouhodobě zastávala stanovisko, že dílo nebylo dokončeno, předáno ani převzato a žalovaná byla nadále v prodlení. Smlouva stanovila jako místo předání a převzetí díla , adresa, , tedy místo stavby. K údajné předávce však došlo v , adresa, , v areálu žalované. Žalobkyně namítá, že soud tím bez dostatečného právního podkladu připustil změnu smluvního režimu předání. , jméno FO, podle žalobkyně neměl pravomoc měnit místo předání. Pokud navíc nebyl oprávněn dílo převzít, nemohl platně přijmout ani jeho předání mimo smluvené místo.18. Žalobkyně dále rozporuje závěr soudu prvního stupně, že dílo bylo 19. 12. 2024 dokončeno a způsobilé sloužit účelu. Poukazuje na to, že v době údajného předání chyběla část fasády, existovaly vady střechy a klempířských prvků a po prosinci 2024 na stavbě nadále probíhaly práce žalované. Odborné vyjádření , právnická osoba, podle žalobkyně popsalo významné nedostatky stavby, mimo jiné vady atiky, oplechování, střešní fólie, chybějící prvky a další konstrukční nedostatky. Soud sice připustil existenci vad, avšak podle žalobkyně bez dostatečného podkladu uzavřel, že neměly vliv na dokončenost a provozuschopnost díla. Za podstatné považuje také to, že ještě v květnu a červnu 2025 žalovaná vysílala na stavbu své řemeslníky k dokončení reklamovaných vad. To podle žalobkyně zpochybňuje závěr, že dílo bylo již v prosinci 2024 hotové a řádně předané. Žalobkyně vytýká soudu, že neprovedl znalecké dokazování. Pokud měl soud pochybnost, zda vady bránily užívání nebo dokončení díla, měl podle ní technické otázky objasnit znalcem. Odmítnutí návrhu pro koncentraci řízení označuje za nepřiměřeně formalistické, protože právě technický stav díla byl pro rozhodnutí zásadní.19. Žalobkyně nesouhlasí ani s výkladem e-mailu výrobního ředitele žalované z 30. 5. 2025. Žalovaná v něm uvedla, že po dokončení reklamace strany projednají „příslušnou slevu za prodlení“. Žalobkyně netvrdí, že jde o výslovné uznání dluhu, ale pokládá jej za významný doklad toho, že mezi stranami zůstávala otevřena otázka opožděného plnění žalované i po prosinci 2024. Podle žalobkyně soud tento e-mail jednostranně vyložil pouze jako jednání o slevě za opožděné odstranění vad, aniž dostatečně zohlednil jeho možný význam ve prospěch žalobkyně.20. Žalovaná pokládá napadený rozsudek za správný a navrhla jeho potvrzení.21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i akcesorické usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Přitom odkazuje na správné skutkové i právní úsudky soudu prvního stupně, včetně jeho úsudků týkajících se koncentrace a odůvodnění rozsahu prováděného dokazování, k nimž dodává následující:22. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že sv. , jméno FO, byl ve vztahu k žalované osobou, kterou tato mohla pokládat za oprávněnou k převzetí plnění. Z obsahu plné moci ze dne 16. 9. 2024, jíž byl zmocněn „ve věci řízení a kontroly stavby“, sice neplyne výslovné oprávnění k převzetí díla, avšak jde o formulaci připouštějící více rozumných výkladů, mj. i výklad o tom, že sv. , jméno FO, byl oprávněn ohledně díla jednat vůči žalované jménem žalobkyně o co se týče vytčení případných vad předmětu smlouvy, jakož i k převzetí konstrukce (díla). Připojí-li se k tomu zjištění soudu prvního stupně, že jmenovaný za žalobkyni dlouhodobě komunikoval se žalovanou v otázkách technických i organizačních, poptával dílo, zprostředkovával fakturaci a řešil další otázky průběhu zakázky, nelze uzavřít, že z pohledu žalované bylo bez pochybností zjevné, že zmocněnec své oprávnění překračuje. Závěr, že osoba pověřená technickým dozorem může za objednatele činit i úkony, k nimž při této činnosti obvykle dochází, odpovídá rovněž rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 23 Cdo 4801/2015).23. I kdyby , jméno FO, při převzetí konstrukce meze svého oprávnění překročil, žalobkyně neprokázala, že by žalované bez zbytečného odkladu po zjištění tohoto jednání oznámila, že s ním nesouhlasí. Soud prvního stupně správně zjistil, že ani svědek , jméno FO, při podpisu předávacího protokolu dne 19.12. 2024 žalované nesdělil, že se k převzetí díla necítí být oprávněn. Z výpovědi sv. , jméno FO, plyne, že tento svědek činnosti a jednání vůči žalované uskutečňoval se vědomím žalobkyně a průběžně s ní svoji činnost koordinoval. Žalovaná za těchto okolností nemohla z okolností bez pochybností poznat, že svědek , jméno FO, zástupčí oprávnění zjevně překračuje. Je proto namístě i závěr opřený o § 446 o. z.24. Podpis předávacího protokolu dne 19. 12. 2024 v areálu žalované v , adresa, ze strany sv. , jméno FO, sám o sobě neznamenal provedení celého díla ve smyslu § 2604 o. z v jeho původně sjednané podobě. Pro rozhodnutí o důvodnosti nároku na smluvní pokutu však není nutné uzavřít, zda při v době podpisu předávacího protokolu z 19. 12. 2024 došlo k provedení celého díla v původně zamýšleném rozsahu. Rozhodné je, jaký rozsah povinností žalované nastupoval v situaci, kdy žalobkyně ve sjednané době (do 15.11. 2024, viz čl. III bod 2 Smlouvy) nedoložila pravomocné stavební povolení. Při výkladu smluvních ujednání odvolací soud vycházel z § 556 o. z. a z toho, že je třeba přihlédnout nejen k jazykovému vyjádření smlouvy, ale též k jejímu účelu, souvislostem jednotlivých ujednání a následnému chování účastníků (popis tohoto jednání viz níže). Primárním hlediskem je skutečný úmysl jednajících, byl-li druhé straně znám nebo o něm musela vědět; teprve nelze-li jej zjistit, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení jeho adresáta (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 71/2022, 23 Cdo 2220/2023 a 23 Cdo 659/2022).25. Z čl. III odst. 1 smlouvy plyne základní režim, podle něhož se žalovaná zavázala provést dílo do 30. 11. 2024. Podmínkou provedení díla ve stanoveném termínu bylo mimo jiné prokazatelné předložení pravomocného stavebního povolení žalované nejpozději do 31. 10. 2024. Pro případ, že objednatel pravomocné stavební povolení nepředloží ani do 15. 11. 2024 a montovaná dřevostavba bude již zhotovena, upravuje čl. III odst. 2 smlouvy zvláštní režim. Podle něj si objednatel na vlastní náklady zajistí odvoz montované dřevostavby z výrobní haly zhotovitele a její umístění na svém pozemku, přičemž součinnost zhotovitele má spočívat pouze v nakládce montované dřevostavby, a to za příplatek 10 000 Kč.26. Z gramatického znění zjevným smyslem čl. III odst. 2 je upravit postup pro případ, kdy objednatel nesplní povinnost doložit povolení ve stanovené lhůtě a zhotovitel přesto dokončí montovanou konstrukci, kterou bez splnění této podmínky nelze realizovat v běžném režimu na pozemku objednatele. Jeho logickým účelem je totiž řešit situace, kdy konstrukce již je hotova a smontována (tedy odzkoušena její základní funkčnost) u zhotovitele, ale nelze ji přesto umístit (tedy převézt a sestrojit) na pozemku objednatele, protože dosud nebylo doloženo pravomocné stavební povolení, jež mj. řeší i předpoklady pro umístění konstrukce na daném místě.27. Z ustanovení čl. III odst. 2 nelze dovodit pouze povinnost objednatele konstrukci odvézt. Smlouva výslovně přenáší na objednatele také zajištění jejího umístění na jeho pozemku a omezuje součinnost žalované při tomto postupu toliko na nakládku za příplatek. Kdyby žalovaná i v tomto režimu zůstávala povinna montovanou dřevostavbu do , adresa, dopravit a na pozemku žalobkyně ji osadit, pozbyla by slova „její umístění na pozemek objednatele“ a zejména výslovné omezení součinnosti žalované „pouze v nakládce“ svého rozumného významu. Čl. III odst. 2 smlouvy proto pro uvedený případ mění standardní rozdělení povinností při realizaci stavby: odvoz a umístění konstrukce zajišťuje žalobkyně, žalovaná poskytuje jen nakládku.28. Tomuto výkladu nebrání ani čl. III odst. 4 smlouvy, podle něhož je obecně místem předání a převzetí díla pozemek objednatele v , adresa, . Čl. III odst. 2 totiž upravuje zvláštní důsledky pro případ, kdy žalobkyně nesplní povinnost doložit pravomocné stavební povolení a konstrukce je již zhotovena. Obecné ujednání o místě předání proto nelze vykládat tak, že žalovaná navzdory tomuto zvláštnímu režimu nadále nese plnou povinnost zajistit dopravu a umístění konstrukce na pozemku žalobkyně. Takový výklad by byl v rozporu s výslovným omezením její součinnosti na nakládku. Předávací protokol z 19. 12. 2024, jejž za žalobkyni podepsal , jméno FO, , za těchto okolností dokládá převzetí zhotovené montované konstrukce v alternativním režimu předvídaném čl. III odst. 2 smlouvy; zřejmě by bez výhrad nebyl podepsán, pokud by si sv. , jméno FO, nebyl vědom následků uvedených v čl. III odst. 2 Smlouvy.29. Na uvedeném nic nemění ani čl. III odst. 3 smlouvy, který umožňuje ponechat montovanou dřevostavbu do vydání pravomocného povolení v areálu zhotovitele za sjednaný denní poplatek. Toto ujednání upravuje možnost uskladnění konstrukce. Poté, co byla zhotovená konstrukce převzata a převezena z výrobního areálu, z něho nelze dovodit, že žalované automaticky znovu vznikla povinnost zajistit její dopravu a umístění na pozemku žalobkyně.30. Smlouva výslovně nestanoví, že v režimu čl. III odst. 2 zanikají žalované veškeré další povinnosti související s dokončením díla, nicméně výslovně a zjevně taxativně pojmenovává povinnosti, které u žalované mají zůstat zachovány (součinnost při odvozu, odvoz za příplatek). Žalobkyně přitom pro účely svého nároku neprokázala, jaké další konkrétní povinnosti, na odvozu nezávislé, měla žalovaná i po aktivaci tohoto režimu ještě provést pod sankcí smluvní pokuty, v jakém termínu je měla provést a že právě s takovým plněním byla v prodlení. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že reálná činnost žalované po převozu konstrukce spočívala v jejím osazení v , adresa, a následně v odstraňování reklamovaných vad. Samotná skutečnost, že žalovaná tyto práce fakticky prováděla, však bez dalšího neprokazuje, že je byla povinna provést podle původního standardního režimu smlouvy, ani že jejich neprovedení zakládalo prodlení sankcionované smluvní pokutou podle čl. IX odst. 2 smlouvy.31. Žalovaná se proto nemohla dostat do prodlení se zhotovením díla jen proto, že po 30. 11. 2024 nedopravila konstrukci do , adresa, a neosadila ji tam. Nebylo-li jí ve smluvené době doloženo pravomocné stavební povolení a montovaná dřevostavba byla již zhotovena, nastupoval režim čl. III odst. 2 smlouvy. Současně nebyla splněna podmínka provedení díla ve stanoveném termínu podle čl. III odst. 1 smlouvy. Žalobkyni proto za dobu, po kterou tato podmínka nebyla splněna, nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu založený na tom, že žalovaná stavbu v , adresa, nepřepravila nebo neosadila. Jiný výklad předmětného ustanovení neplyne ani z výpovědí svědků a z následné mailové korespondence (viz níže).32. Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně neprokázala, že žalované pravomocné stavební povolení ve smluvně předpokládané podobě někdy doložila. Z výpovědi svědka , jméno FO, se podává jen to, že o existenci povolení hovořil se svědkem , jméno FO, po převozu konstrukce do , adresa, někdy v lednu 2025, nikoliv však že by žalované opravdu doložil jeho existenci a následně právní moc. Svědek , jméno FO, uvedl, že mu pravomocné povolení předloženo nebylo vůbec. Skutečnost, že bylo dne 14. 1. 2025 vydáno rozhodnutí o umístění stavby, které podle zjištění soudu prvního stupně nabylo právní moci dne 30. 1. 2025, proto sama o sobě nesvědčí o splnění smluvní povinnosti žalobkyně tento doklad žalované prokazatelně předložit (když navíc tato povinnost byla být splněna podle čl. III bod 2 Smlouvy nejpozději do 15.11. 2024).33. Z provedených důkazů, jakož i ze shodného tvrzení stran dále vyplývá, že po převozu konstrukce došlo v , adresa, k její realizaci ze strany žalované. Již v e-mailu ze dne 5. 11. 2024 svědek , jméno FO, na základě e-mailové žádosti svědka , jméno FO, z téhož dne sděluje, že žalovaná nenese odpovědnost za umístění stavby bez stavebního povolení. Svědek , jméno FO, ve své výpovědi sdělil, že , jméno FO, ústně po vydání rozhodnutí informoval o existenci dosud nepravomocného povolení. Ten mu měl sdělit, že žalovaná již stavební povolení nepotřebuje. Svědek , jméno FO, tuto informaci ve své výpovědi výslovně nevyvrátil, avšak dodal, že dílo považoval za předané již na základě předávacího protokolu z 19. 12. 2024, takže nepřikládal další činnosti žalované spočívající v umístění stavby v , adresa, ve vztahu ke smluvní pokutě žádný význam. Uvedl, že žalobkyně převzala odpovědnost za uskutečnění stavby bez povolení, a proto žalovaná mohla konstrukci provést. Jeho výpověď koresponduje s e-mailem adresovaným svědku , jméno FO, dne 30. 1. 2025, podle něhož lhůta k provedení stavby na místě zatím ani nezačala běžet, protože žalobkyně nedoložila pravomocné stavební povolení. Jestliže se v další emailové korespondenci mezi svědkem , jméno FO, a svědkem , jméno FO, ze dnů 19. 2. 2025 a 14. 3. 2025, v protokolu z 2. 7. 2025 podepsaném svědkem , jméno FO, a ve výpovědích svědků , jméno FO, a , jméno FO, uvádí, že žalovaná navzdory nedoložení pravomocného povolení konstrukci v , adresa, osadila a posléze odstraňovala žalobkyní vytčené vady, nevede to bez dalšího k úsudku, že tak činila proto, že osazení konstrukce bez doložení stavebního povolení je její povinností plynoucí ze smlouvy, jež by byla sankcionována smluvní pokutou za prodlení s ukončením a předáním díla. Z e-mailu z 5. 11. 2024 lze dovodit toliko to, že žalobkyně převzala ve vztahu mezi účastníky riziko spojené s umístěním stavby bez doloženého povolení. Z obsahu této komunikace však neplyne, že žalovaná současně bezvýhradně upustila od smluvně sjednané podmínky doložení pravomocného povolení nebo od alternativního režimu upraveného v čl. III odst. 2 smlouvy. , jméno FO, z těchto důkazních prostředků ohledně dodatečného jednání účastníků neplyne, že by čl. III odst. 2 Smlouvy bylo na místě vykládat nikoliv podle jeho gramatického a logického smyslu (tedy tak, že žalované nedodáním stavebního povolení do 15.11. 2024 zanikla povinnost k umístění konstrukce v , adresa, , viz výše). Neplyne z ní prokazatelně ani to, že by se účastníci dodatečně dohodli na tom, že by žalobkyni mělo náležet právo na smluvní pokutu, i když nastala situace předpokládaná v čl. III odst. 2 Smlouvy, ani jiná právní skutečnost, která by právo žalobkyně na placení konkrétní smluvní pokuty zakládala. Vysvětlení svědka , jméno FO, , že další činnost žalované, včetně jejího srozumění s tím, že žalobkyní požadované „penále“ bude započteno jako sleva u příští zakázky, bylo motivováno perspektivou další obchodní spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou, je s ohledem na obsah provedených důkazů možné a věrohodné. Naopak nebylo prokázáno, že by žádost , jméno FO, o odsouhlasení, že žalovaná nepřebírá odpovědnost za realizaci stavby při neexistujícím stavebním povolení, s níž svědek , jméno FO, téhož dne, tj. 5. 11. 2024, vyslovil souhlas, měla směřovat k dodatečné změně smluvního rozdělení povinností nebo ke vzdání se režimu čl. III odst. 2 smlouvy. Z výše uvedených důkazů, a to ani s přihlédnutím k § 556 o. z., takový úmysl žalované neplyne; žalobkyně ani nemohla na základě prokázaného jednání žalované důvodně nabýt dojmu, že žalovaná přestala trvat na smluvním režimu, podle něhož jí při nedoložení povolení nenáležela povinnost konstrukci do , adresa, přepravit a na pozemku ji osadit.34. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že soud prvního stupně již při prvním jednání dne 21. 1. 2026 s odkazem na § 118b a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyni poučil o jejím břemenu tvrzení a prokazování, zda a kdy žalované doložila existenci pravomocného stavebního povolení. Žalobkyně tak věděla, že je pro věc významné, zda tuto smluvní povinnost splnila. E-mailovou komunikaci mezi svědkem , jméno FO, a svědkem , jméno FO, měla žalobkyně k dispozici již v době koncentrace řízení. Bylo proto na ní, aby včas tvrdila a prokázala skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že žalované povolení skutečně předložila, že se účastníci následně dohodli na odlišném rozdělení povinností, že žalovaná převzala povinnost konstrukci do , adresa, dopravit nebo ji tam osadit, popřípadě že jí i v režimu čl. III odst. 2 zůstaly konkrétní jiné povinnosti, s nimiž se dostala do prodlení. Nejde o skutečnosti nebo důkazy, které žalobkyně nemohla bez své viny uplatnit včas. V tomtéž poučení soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že je věcí žalobkyně, aby prokázala, že navzdory včasnému nedoložení stavebního povolení měla být žalovaná v prodlení až do 2.7. 2025, a že jí z toho důvodu zatěžuje povinnost k placení smluvní pokuty.35. Za popsané důkazní a procesní situace proto nelze učinit závěr, že žalovaná byla v prodlení s ukončením a předáním díla. Žalobkyně neprokázala, že by žalované doložila existenci pravomocného stavebního povolení, na něž byl vázán standardní režim realizace stavby v , adresa, , ani jiné okolnosti, které by vedly ke změně smluvního rozdělení povinností. Požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s ukončením a předáním díla proto není důvodný. Rozsudek soudu prvního stupně je proto i ve znění konkretizujícího usnesení o nákladech státu ze dne 5. května 2026 věcně správný a odvolací soud jej potvrdil.36. Protože žalovaná byla úspěšná i v rámci odvolacího řízení, bylo namístě jí přiznat i náklady odvolacího řízení v úhrnné výši 11 168,30 Kč. Tyto náklady přitom spočívají v účasti na jednání odvolacího soudu dne 12. 8. 2026 ze strany advokáta ve výši 8 780 Kč, dále v jednom režijním paušálu za tuto účast á 450 Kč, když je třeba z těchto položek připočíst i 21 % DPH ve výši 1 938,30 Kč.