Krajský soud v Plzni 64 Co 280/2026-163 – Lhůty

Soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 10 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 26 003,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 36 753,06 Kč od 15. 1. 2026 do zaplacení a co do částky 10 401 Kč (výrok II.), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 4 568,19 Kč (výrok III.) a k zaplacení doplatku soudního poplatku ve výši 520 Kč (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 7. 2024 peněžní prostředky ve výši 17 500 Kč a že žalovaná na jejich vrácení žalobkyni prokazatelně zaplatila celkem 6 750 Kč, takže nevrácena zůstala jistina 10 750 Kč. Následnou dohodu účastnic označenou jako dohoda o narovnání, podle níž měla žalovaná hradit částku 36 753,06 Kč ve splátkách a při prodlení jí vznikala povinnost hradit smluvní pokutu, posoudil nikoli jako skutečné narovnání sporných práv, nýbrž jako změnu původního úvěrového vztahu, tedy kumulativní novaci. Dospěl dále k závěru, že žalobkyně při uzavření úvěrové smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalované, neboť nevycházela ze spolehlivě zjištěných údajů o jejích skutečných příjmech, nákladech na bydlení a dalších pravidelných výdajích ani o její existující dluhové zátěži, a úvěruschopnost žalované neposuzovala ani při uzavření uvedené dohody o narovnání. Úvěrovou smlouvu, jakož i její následnou změnu, proto považoval za neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu žalobkyni nepřiznal sjednané úroky, poplatky, částku uvedenou v dohodě o narovnání ani smluvní pokutu a vyhověl žalobě pouze v rozsahu nesplacené jistiny. Uplatněný úrok z prodlení pak nepřiznal proto, že při neplatnosti úvěrové smlouvy má poskytovatel právo jen na vrácení dosud nesplacené jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, přičemž prodlení spotřebitele – a tím i vznik práva na zákonný úrok z prodlení – může nastat až po marném uplynutí takto určené doby splatnosti; žalovaná proto do doby rozhodnutí soudu s vrácením zbývající jistiny v prodlení nebyla. Při určení doby k vrácení celé částky 10 750 Kč soud sice přihlédl k nízkým pravidelným příjmům žalované, současně však vyšel z toho, že žalovaná v roce 2025 obdržela na základě dohod o narovnání s jinými věřiteli mimořádné příjmy v celkové výši přesahující 62 000 Kč, a uzavřel, že za těchto okolností odpovídá jejím možnostem, aby celou zbývající jistinu uhradila jednorázově ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, nikoli pouze v dílčích splátkách.2. Žalovaná napadla rozsudek odvoláním pouze ve výroku I. a výlučně v rozsahu určení splatnosti přiznané jistiny, tedy nikoli co do samotného základu ani výše jí uložené povinnosti zaplatit žalobkyni 10 750 Kč. Odvolání odůvodnila nesprávnými skutkovými zjištěními a nesprávným právním posouzením věci. Výslovně nezpochybnila závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila její úvěruschopnost a že v důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je povinna vrátit toliko dosud nesplacenou jistinu ve výši 10 750 Kč. Namítla však, že soud prvního stupně nesprávně posoudil její aktuální majetkové a sociální poměry, když jí uložil zaplatit uvedenou částku jako celek ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Zdůraznila, že mimořádné příjmy získané na základě dohod o narovnání s jinými věřiteli obdržela již v srpnu a září roku 2025 a následně je použila na úhradu dalších dluhů, závazků a nákladů na živobytí, takže jimi nyní nedisponuje. Tvrdila, že jejími jedinými pravidelnými příjmy jsou starobní důchod ve výši 12 983 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 7 068 Kč měsíčně, zatímco její pravidelné výdaje představují zejména náklady na bydlení ve výši 6 705 Kč, náklady na stravu ve výši přibližně 6 000 Kč a náklady na ošacení, hygienu a jiné základní životní potřeby ve výši přibližně 3 000 Kč měsíčně. Dále uvedla, že nadále splácí závazky z úvěrů poskytnutých společnostmi , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., vůči níž hradí splátky po 480 Kč měsíčně, a , právnická osoba, . Soudu prvního stupně vytkla, že blíže nezkoumal, zda a jak žalovaná s dříve obdrženými mimořádnými prostředky naložila ani zda je v době rozhodování ještě měla k dispozici, a že proto bez dostatečného podkladu uzavřel, že je schopna celou zbývající jistinu uhradit jednorázově. Navrhla proto změnu výroku I. napadeného rozsudku tak, aby jí bylo umožněno splatit částku 10 750 Kč v deseti měsíčních splátkách po 1 075 Kč, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu vymezeném odvoláním žalované, tj. toliko ve výroku I. a výhradně v části upravující lhůtu a způsob splnění uložené povinnosti. Závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni náleží vůči žalované právo na vrácení nesplacené jistiny ve výši 10 750 Kč, ani závěry, z nichž soud prvního stupně dovodil neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované, nebyly odvoláním zpochybněny a nejsou předmětem nynějšího odvolacího přezkumu. Odvolací soud se proto zabýval pouze tím, zda s přihlédnutím k výši přisouzené částky, aktuálním majetkovým, sociálním a příjmovým poměrům žalované a okolnostem dané věci je přiměřené stanovit pro její úhradu obecnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku, anebo zda je namístě povolit splácení ve splátkách podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Přitom vzal v úvahu, že žalovaná je spotřebitelkou, jíž byly peněžní prostředky poskytnuty na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla shledána neplatnou právě proto, že poskytovatel řádně neposoudil její úvěruschopnost; tato okolnost sice nezbavuje žalovanou povinnosti vrátit dosud neuhrazenou jistinu, avšak má význam při posuzování přiměřenosti způsobu jejího splnění. Z listin založených ve spise na č. l. 111 až 113 se podává, že žalované vznikly vůči společnostem , právnická osoba, ., , právnická osoba, a , právnická osoba, . nároky na plnění ve výši 16 753 Kč, 29 568 Kč a 16 198 Kč, tedy celkem 62 519 Kč; žalovaná v odvolání tvrdila, že odpovídající prostředky obdržela již v průběhu srpna a září 2025 a použila je na úhradu jiných závazků a nákladů na živobytí. Z uvedených listin a z obsahu odvolání však nevyplývá, zda žalovaná předmětnými prostředky v době rozhodování soudu prvního stupně, popřípadě v době odvolacího řízení, ještě disponovala ani jakým konkrétním způsobem s nimi naložila. Současně soud prvního stupně sám zjistil, že žalovaná byla již v době uzavření posuzované úvěrové smlouvy zadlužena a měla povinnost hradit závazky z jiných úvěrových vztahů; tato skutečnost se podává jak z žalovanou předložených dohod o narovnání, tak z bankovní historie žalované. Žalovaná dále v odvolání uvedla, že její pravidelný příjem tvoří starobní důchod ve výši 12 983 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 7 068 Kč měsíčně, přičemž vedle nákladů na bydlení a běžné životní potřeby nadále splácí i závazky vůči dalším věřitelům. Za této situace nelze bez dalšího uzavřít, že žalovaná má k dispozici prostředky k jednorázové úhradě celé částky 10 750 Kč, současně však její tvrzení a listinné podklady nasvědčují tomu, že je schopna na svou povinnost pravidelně vynakládat částku přibližně 1 075 Kč měsíčně. Takový splátkový režim ostatně není v zásadním nesouladu s dohodou účastnic ze dne 9. a 10. 4. 2025, v níž žalovaná akceptovala hrazení závazku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 400 Kč. S ohledem na poměrně nízkou výši přisouzené jistiny, navrženou výši splátek a dobu jejího úplného uhrazení v horizontu deseti měsíců nepovažoval odvolací soud za účelné ani přiměřené provádět rozsáhlé další zjišťování k majetkovým poměrům žalované. Povolení splátek po 1 075 Kč měsíčně představuje vyvážené řešení, které žalované umožní reálně dostát uložené povinnosti, aniž by nepřiměřeně odkládalo uspokojení žalobkyně. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil výrok I. napadeného rozsudku pouze ve způsobu a lhůtě plnění tak, že žalovaná je oprávněna zaplatit částku 10 750 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 075 Kč, splatných vždy do 20. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při prodlení s úhradou kterékoliv z nich. Desetiměsíční vyčkávání žalobkyně na doplacení částky odvolací soud nepokládá za zjevně nepřiměřené posuzované situaci.4. O tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, odvolací soud rozhodl při využití § 150 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byl pouze návrh žalované na přiznání přisouzeného plnění ve splátkách, když co do přisouzeného merita zůstal napadený výrok odvoláním nedotčen. Je proto přiměřené, aby si každý účastník své náklady nesl sám.