7 C 30/2020-618 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem zamítl okresní soud žalobu na zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému a uložil žalobci, aby zaplatil žalovanému náklady řízení ve výši 29 879,42 Kč s odůvodněním, že nedošlo k takové změně poměrů, že by byl žalovaný schopen sám se živit, nedošlo k zániku vyživovací povinnosti i přesto, že žalovanému byl přiznán invalidní důchod a sociální dávky. Odůvodněné výdaje žalovaného, které jsou vysoké, přesahují výši jeho příjmů, okresní soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí o výživném nastaly u účastníků takové změny poměrů, které by odůvodňovaly snížení výživného, nikoliv úplné zrušení vyživovací povinnosti, žalobce však uvedl k dotazu soudu, že v řízení mu nešlo o snížení výživného, ale o zrušení vyživovací povinnosti. Okresní soud dospěl k závěru, že poskytování výživného žalovanému není v rozporu s dobrými mravy, oprávněný má právo na stejnou životní úroveň jako povinný. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, navrhuje, aby krajský soud změnil napadený rozsudek tak, že zruší vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému stanovenou ve výši 3 000 Kč měsíčně od 24. 1. 2020 a eventuálně aby snížil výživné z částky 3 000 Kč měsíčně na 300 Kč měsíčně počínaje 24. 1. 2020 a aby nahradil žalobci náklady řízení. Žalobce vytýká okresnímu soudu, že žalobce jako laik nebyl soudem dostatečně procesně poučen o tom, že soud nemůže z úřední povinnosti rozhodnout namísto zrušení vyživovací povinnosti o snížení výživného, žalobce se domníval, že žaloba na zrušení vyživovací povinnosti v sobě obsahuje také návrh na snížení výživného jak je tomu v nesporném řízení, žalobce je tak nucen absolvovat další soudní řízení, se kterým budou vznikat náklady. Žalobce dále vytýkal okresnímu soudu, že dospěl k nesprávnému rozhodnutí ohledně toho, že nebyly splněny podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému, okresní soud chybně aplikoval judikaturu, nepřihlédl k specifičnosti případu, děti a rodiče mají mít shodnou životní úroveň a v důsledku zdravotního stavu žalovaného je zřejmé, že tento nebude dosahovat nikdy životní úrovně v tom slova smyslu, jaké dosahují zdraví lidé. Žalobce má za to, že žaloba na zrušení vyživovací povinnosti zároveň obsahuje návrh na snížení vyživovací povinnosti na částku 300 Kč měsíčně, kterou je žalobce schopen platit, na straně žalobce došlo od posledního rozhodnutí o výživném v roce 2014 ke změně poměrů, tyto okolnosti a doložené důkazy nebyly soudem dostatečně zohledněny, nebo byly nesprávně vynaloženy, jako chybný výklad o sloučení příjmů žalobce jako fyzické osoby s příjmy a výdaji právnických osob s.r.o. žalobce doložil, že do konce roku 2019 podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru marketingu a realitního poradenství, toto podnikání k 30. 12. 2019 ukončil z důvodu ztráty významného obchodního partnera a s ohledem na pravidelné problémy se včasnými úhradami faktur, od 31. 12. 2019 do 31. 8. 2020 byl evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání, úřadem práce mu nebylo nabídnuto adekvátní pracovní uplatnění, žalobce sám hledal pracovní místo, avšak neúspěšně a od ledna 2021 obnovil živnost a podniká jako osoba samostatně výdělečně činná, od doby posledního rozhodnutí mu přibyla vyživovací povinnost k nezletilé [jméno] [celé jméno svědkyně], narozené [datum] a nezletilému [jméno] [celé jméno žalobce], narozenému [datum] a má vyživovací povinnost ke své manželce, která je na rodičovské dovolené. Po dobu několika měsíců pobíral dávky uchazeče o zaměstnání ve výši 6 000 – 6 500 Kč a neměl další příjmy. Okresní soud se nedostatečně zabýval výdělkovými a majetkovými poměry matky žalovaného, která má také vyživovací povinnost k žalovanému a která s ním sdílí společnou domácnost, žalovaný má právo mít shodnou životní úroveň se svou matkou a životní úroveň matky je vysoká, když má příjem nejméně 100 000 Kč čistého měsíčně, žalovaný má vyšší životní úroveň než žalobce, má k dispozici plný invalidní důchod ve výši 13 423 Kč měsíčně a má nárok na polovinu příspěvku na péči, žalovanému byla zachována pracovní schopnost v rozsahu 30 % a žalovaný je schopný přivýdělku, i přes nepříznivý zdravotní stav by byl schopen vykonávat drobné pomocné práce za určitých specifických podmínek, žalobce dále zpochybňoval výši a důvodnost nákladů žalovaného, zejména pokud jde o náklady na stravování v důsledku alergií a náklady na pobyt u moře 2x ročně v důsledku respirační choroby a ekzému, nezohlednil, že žalovaný má úspory na účtu u banky více než 200 000 Kč, které jsou tvořeny z jeho důchodu a jeho příjmu, matka mu tyto částky ukládá a je zřejmé, že žalovaný je nepotřebuje k uspokojování průběžných potřeb a byly přinejmenším podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti v době, kdy byl žalobce veden jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce, bez zaměstnání se ocitl bez vlastní vinny, byl nucen ukončit podnikání a když bylo zjevné, že mu úřad práce ani on sám nenalezne vhodné zaměstnání, začal opět podnikat. Žalobce dále vytýkal okresnímu soudu, že neaplikoval při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ust. § 150 o. s. ř. vzhledem k poměrům žalobce. 3. Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, uvádí, že žalobce byl okresnímu soudem u jednání dostatečně poučen o procesních právech a výslovně uvedl, že žádá zrušení vyživovací povinnosti nikoliv snížení, žalobce dále neunesl důkazní břemeno o tom, že žalovaný je schopen sám se živit a o tom, jaké jsou možnost žalovaného si přivydělat, ačkoliv byl poučen, neučinil žádná další tvrzení a neoznačil žádný další důkaz, žalobce neuvádí, jakým způsobem okresní soud použil ust. § 205 odst. 2a o. s. ř., soud ve sporném řízení je oprávněn zabývat se pouze předmětem řízení a pánem sporu je žalobce, který určuje, co má být předmětem řízení, okresní soud nemohl ze své vůle rozhodnout o snížení výživného, okresní soud se dostatečně a náležitě zabýval odůvodněnými potřebami žalovaného, které byly vyčísleny a prokázány. Žalobce na jednu stranu uvádí, že nemůže platit výživné vyšší než 300 Kč měsíčně a že po dobu, kdy byl veden jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce a neměl příjmy, společnosti, které žalobce spoluvlastní, vykazovaly zisk 700 000 Kč a měly výdaje na reklamu 400 000 Kč. Žalobce uvádí, že má takové výdaje, které přesahují jeho příjmy, je zřejmé, že buď nadhodnocuje náklady anebo nepřiznává všechny své příjmy, pokud má žalovaný úspory z invalidního důchodu na účtu, je to v důsledku toho, že matka žalovaného hradí ze svého všechny výdaje žalovaného a vytváří mu finanční rezervu do budoucna. Žalovanému chybí na úhradu výdajů asi 11 000 Kč měsíčně, což je částka nad výši invalidního důchodu a příspěvku na péči a na těchto nákladech se podílí matka žalovaného, žalobce platí pouze 300 Kč. 4. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek spolu s řízením, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5. V průběhu řízení vzal žalobce částečně zpět žalobu, pokud jde o zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 17. 12. 2019 do 23. 1. 2020, žalovaný s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasil a odvolací soud dle § 96 odst. 2 o. s. ř. částečně zastavil. 6. Okresní soud nezkrátil žalobce na jeho procesních právech a neporušil právo na spravedlivý proces. Žalobce podal výslovně návrh pouze na zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému, když měl za to, že vyživovací povinnost k žalovanému mu zanikla a žalovaný je v plném rozsahu schopen sám se živit. U jednání u okresního soudu byl žalobce výslovně dotázán, zda trvá na zrušení vyživovací povinnosti či mu jde o snížení výživného a žalobce výslovně uvedl, že trvá na zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému. O snížení výživného se mu nejedná. Dle § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Okresní soud tuto povinnost splnil, i když žalobci výslovně nesdělil, že v tomto řízení není oprávněn z úřední povinnosti rozhodnout o snížení výživného. Z poučení okresního soudu se podává, že žalobce byl poučen o tom, že může kromě návrhu na zrušení výživného podat také návrh na snížení výživného, který by soud projednal. 7. Dle § 910 odst. 1 nového občanského zákoníku předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 8. Dle § 911 výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 9. Dle § 913 odst. 1 jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. 10. Dle § 213 odst. 2 při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného, je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popř. zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje a k míře, v jaké tak činí, přihlédne se popř. i k péči o rodinnou domácnost. 11. Dle § 915 životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předc