84 Co 300/2024-141 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud určil, že odmítnutí dědictví , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , v dědickém řízení po zůstavitelce , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 44 D 748/2020, je vůči žalobkyni právně neúčinné (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 43 066,19 Kč žalobkyni a částku 1 880,45 Kč státu (výroky II. a III.).2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že v řízení o pozůstalosti po , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, (dále jen „zůstavitelka“), vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 44 D 748/2020 (dále jen „pozůstalostní řízení“ či „řízení o pozůstalosti“), odmítla dne 13. 1. 2021 , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, , dědictví po zůstavitelce. Do dědického podílu , jméno FO, tak jako dědic zůstavitelky vstoupil žalovaný, který je , Anonymizováno, , jméno FO, a který v pozůstalostním řízení nabyl majetek v obvyklé ceně 469 449 Kč.3. Z provedených důkazů okresní soud dále zjistil, že žalobkyně má za , jméno FO, vykonatelnou pohledávku, přiznanou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 47 Cm 117/2010-53, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j., Anonymizováno, 6 Cmo 316/2012-198, jimiž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ukládající , jméno FO, zaplatit žalobkyni 2 887 532 Kč s příslušenstvím. V exekučním řízení, vedeném na základě uvedených rozhodnutí pro celkovou částku 4 152 141,02 Kč, podala povinná opakovaně návrh na zastavení exekuce pro svou nemajetnost. Pohledávka žalobkyně byla exekučně částečně uspokojována pouze minimálními částkami sráženými z důchodu povinné (částky 98 Kč a 248 Kč v letech 2019 a 2020). Veškerý hodnotnější majetek rodiny rodičů žalovaného je v katastru nemovitostí či registru vozidel evidován pouze na otce žalovaného. O dluhu své matky vůči žalobkyni žalovaný v době nabytí dědictví po zůstavitelce nevěděl. V řízení o pozůstalosti, v němž byl žalovaný zastoupen , Anonymizováno, , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, jeho zástupce uvedenou skutečnost neuvedl, přestože mu bylo známo, že proti , jméno FO, je vedena exekuce, neboť tuto v exekučním řízení zastupoval.4. K odmítnutí dědictví matkou žalovaného došlo v souladu s přáním zůstavitelky, aby byl její majetek po její smrti rozdělen mezi vnoučata. Přesto však řízení o pozůstalosti skončilo schválením dohody dědiců, podle níž majetek pozůstalosti nabyli rovným dílem žalovaný, pozůstalý , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, a pozůstalý , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, , datum, .5. Na základě souhlasných prohlášení účastníků okresní soud uzavřel, že odmítnutí dědictví , jméno FO, v řízení o dědictví po zůstavitelce bylo bezúplatným právním jednáním.6. Po právní stránce okresní soud zjištěný skutkový stav posuzoval podle ust. § 589 odst. 1 ve spojení s ust. § 591 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a shledal žalobu důvodnou, neboť byly splněny zákonné podmínky, za nichž lze určit relativní neúčinnost žalobou napadeného právního jednání. Uvedl, že žaloba byla podána ve lhůtě 2 let od doby právního jednání stanovené v ust. § 591 o. z. Žalobkyně prokázala, že je věřitelkou dlužnice , jméno FO, , a že její pohledávka vůči této dlužnici ve výši přesahující 4 000 000 Kč je vymahatelná, neboť jí byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím. Stejně tak žalobkyně prokázala, že právní jednání její dlužnice zkracuje uspokojení její pohledávky, neboť dlužnice , jméno FO, je nemajetná, v průběhu exekučního řízení podávala opakovaně návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost, pohledávka byla exekučně částečně uspokojována pouze minimálními částkami. Za této situace dospěl okresní soud k závěru, že byť odmítnutí dědictví mohla dlužnice považovat za plnění mravního závazku vůči své matce, kterým respektovala její přání, aby pozůstalost byla rozdělena vnoučatům, nelze toto právní jednání subsumovat pod výjimku uvedenou v ust. § 591 písm. d) o. z. jako plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018[footnoteRef:1] uvedl, že ust. § 591 písm. d) o. z. nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno. V daném případě podle okresního soudu nebyla naplněna žádná z výjimek uvedených v ust. § 591 o. z., a to ani výjimka uvedená pod písm. d), když vzhledem k nemajetnosti dlužnice nebylo odmítnutí dědictví přiměřené jejím majetkovým poměrům. [1: Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.]7. Proto okresní soud dospěl k závěru, že odmítnutí dědictví, učiněné , jméno FO, v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce dne 13. 1. 2021, je vůči žalobkyni právně neúčinné a žalobě vyhověl.8. Výrok o náhradě nákladů řízení co do jeho základu s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), okresní soud odůvodnil plným úspěchem žalobkyně ve věci s tím, že přiznané náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a z odměny za zastoupení advokátem, náhrady jeho hotových výdajů a náhrady daně z přidané hodnoty. Náklady, na jejichž náhradu vzniklo právo státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) jsou představovány zaplaceným svědečným.9. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně pro něj bylo překvapivé, neboť účastníci v řízení vycházeli z právního posouzení věci podle ust. § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Teprve při posledním soudním jednání vyzval soud žalovaného k označení důkazů, které by prokázaly naplnění skutkových znaků výjimek obsažených v druhé větě § 591 o. z. Žalovaný však nebyl soudem v rozporu s ust. § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzván k tvrzení takových výjimek. Okresní soud žalovaného ani nepoučil podle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle právního názoru účastníků. Podle přesvědčení odvolatele lze obecné ustanovení § 590 odst. 1 o. z. uplatnit i v případě bezúplatného právního jednání. Není tak vyloučeno, že se o neúčinné právní jednání nejedná, jestliže ten, kdo z takového jednání nabyl prospěch, prokáže, že mu nebyl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám a ani mu znám být nemusel. Odvolatel okresnímu soudu rovněž vytýkal nesprávnost skutkového závěru o bezúplatnosti odporovaného právního jednání. Uvedl, že se na základě odmítnutí dědictví zavázal k úhradě nákladů spojených s pohřbem zůstavitelky a k úhradě vyúčtování elektřiny a dalších služeb, v celkové výši 50 275,30 Kč, k jejichž zaplacení by nebyl za jiných okolností povinen. Uhradil rovněž odměnu notářce. Tuto skutečnost byl připraven v řízení prokázat. Za relevantní pro rozhodnutí ve věci odvolatel dále považoval skutečnost, že za života zůstavitelky obdržel od ní příslib, že protihodnotou za zřízení věcného břemene doživotního bezplatného užívání chalupy se zahradou v obci , adresa, ve prospěch matky zůstavitele v souvislosti s darováním předmětné chalupy zůstavitelkou žalovanému, nabyde v řízení po zůstavitelce peněžní prostředky, právě v důsledku odmítnutí dědictví matkou. Pouze pod tímto příslibem dar přijal, neboť byl a je dodnes stude