30 Co 366/2024-233 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zastavil řízení co do zaplacení částky 106 750 Kč a co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 85 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85 000 Kč od 2. 8. 2023 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal více, než bylo přiznáno výrokem II (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok IV). Z odůvodnění se podává, že bylo rozhodováno o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, konkrétně žalobce požadoval v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 40/2016, jež skončilo zproštěním obžaloby, náhradu za nemajetkovou újmu v celkové výši 890 000 Kč, z toho 100 000 Kč za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, 390 000 Kč za „evidovaný záznam odsouzení v rejstříku trestů v době dočasného pravomocného odsouzení“ a 400 000 Kč za „útrapy způsobené trestním stíháním trvajícím 8 let“.2. Okresní soud objasnil, že dne 6. 6. 2014 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, 2 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), přičemž trestní stíhání skončilo odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 5. 2019, kterým byl žalobci uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem za stanovení zkušební doby v trvání 15 měsíců. Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání a Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil s tím, že o trestný čin podle § 340 trestního zákoníku se jednat nemohlo, avšak žalobce se mohl případně dopustit trestného činu podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku. V dalším řízení byl žalobce nejprve rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 2. 2021 uznán vinným trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku, tento rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen a okresnímu soudu bylo uloženo, aby se nadále zabýval především tím, zda žalobce měl ze svého jednání nějaký prospěch. Okresní soud nato rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, který nabyl právní moci dne 17. 8. 2022, žalobce obžaloby zprostil. Dne 1. 2. 2023 žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 890 000 Kč dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Žalovaná nárok žalobce uspokojila pouze z části a až po podání žaloby, kdy žalobci na základě svého písemného stanoviska ze dne 13. 10 2023 vyplatila částku 106 750 Kč, z čehož částka 96 750 Kč byla žalobci přiznána jako náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a částka 10 000 Kč byla žalobci přiznána jako náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, resp. za několikaměsíční existenci pravomocného odsouzení. V rozsahu částky 106 750 Kč a úroku z prodlení z této částky od 13. 10. 2023 byla žaloba vzata zpět a řízení bylo ve stejném rozsahu zastaveno. Okresní soud uzavřel, že jsou v daném případě naplněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a že žalobci náleží jak právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 zákona, tak i právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Jednotlivé nároky žalobce posoudil okresní soud tak, že v případě uplatněných částek ve výši 100 000 Kč a 400 000 Kč jde o nárok představující nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním a v případě uplatněné částky 390 000 Kč jde o nárok představující nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.3. Pokud jde o délku trestního řízení, okresní soud s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že při odškodňování nepřiměřené délky řízení se vychází z presumpce, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu není třeba vyžadovat. V posuzovaném případě okresní soud dospěl k závěru, že trestní řízení od oznámení zahájení trestního stíhání žalobci trvalo celkem 8 let a 2 měsíce, což hodnotí jako dobu nepřiměřeně dlouhou. Okresní soud konstatoval, že trestní věc bylo třeba považovat za složitější, a to s ohledem na větší množství vyslýchaných svědků a s ohledem na právní kvalifikaci skutku, kdy sice Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí o dovolání vyloučil kvalifikaci stíhaného skutku podle § 340 trestního zákoníku, zároveň ale nevyloučil trestnost skutku a připustil možnost, že by spáchaný skutek mohl naplnit znaky přečinu podle § 341 trestního zákoníku, v důsledku čehož se těžiště dokazování následně v řízení před okresním soudem přesunulo do zkoumání naplnění všech znaků skutkové podstaty podle § 341 trestního zákoníku. Zároveň okresní soud shledal v trestním řízení celkem tři průtahy, všechny ve fázi po podání obžaloby. Za průtah spatřoval časovou prodlevu mezi podáním odporu a nařízením prvního hlavního líčení, časovou prodlevu mezi vrácením spisu od dovolacího soudu a nařízením hlavního líčení dne 20.8.2020 a časovou prodlevu mezi vrácením spisu od odvolacího soudu a nařízením dalšího hlavního líčení. Okresní soud přitom neshledal, že by žalobce svým jednáním přispěl k průtahům v řízení. Při učení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vyšel okresní soud z judikaturou dovozené základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále ze shodné částky za každý další rok trvání řízení, přičemž shledal důvody pro navýšení této základní částky o 20 % s ohledem na zjištěné průtahy v řízení a na nesprávnou právní kvalifikace skutku na počátku trestního řízení, ale zároveň shledal i důvody pro snížení základní částky o 10 % s ohledem na složitost věci. Žalobci tak dle okresního soudu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení náleží částka 118 250 Kč (vycházeno z částky 16 500 Kč za první dva roky řízení a dále ze stejné částky za každý další rok řízení), z čehož však 96 750 Kč již bylo žalobci vyplaceno, a proto okresní soud přiznal žalobci částku 21 500 Kč, odpovídající rozdílu uvedených částek.4. Pokud jde o odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, okresní soud shledal oprávněným nárok žalobce ve výši 73 500 Kč, která představuje odškodnění za příkoří způsobené trestním stíháním, přičemž při určení výše nemajetkové újmy vyšel okresní soud z částky 9 000 Kč za každý rok trestního stíhání. Tato částka byla okresním soudem stanovena na základě vyžádaných a k důkazu provedených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2, kterými bylo rozhodováno o nárocích na zadostiučinění v obdobných případech, kdy okresní soud vycházel zejména z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 107/2015 – 179 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 356/2016 – 206. Okresní soud zároveň dospěl k závěru, že negativní dopady zahájeného trestního stíhání do své osobnosti žalobce sice tvrdil, ale neprokázal, případně byly tyto dopady provedeným dokazováním vyvráceny. Šlo o zdravotní stav žalobce zhoršený vlivem trestního řízení, který žalobce neprokázal, nemožnost rozvíjení vztahu s dcerou, kdy bylo prokázáno, že vztah mezi žalobcem a jeho dcerou nebyl rozvíjen z jiných důvodů než z důvodů trestního stíhání, neudělení státního občanství, kdy souvislost s trestním řízením nebyla prokázána a nemožnost být jednatelem společnosti, ohledně čehož okresní soud uzavřel, že trestní stíhání ani dočasné pravomocné odsouzení nebylo překážkou podnikání žalobce. Z částky 73 500 Kč, na kterou měl žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání dle okresního soudu nárok, již byla částka 10 000 Kč vyplacena, okresní soud proto žalobci přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 63 500 Kč.5. Celkem tedy byla žalobci přiznána částka ve výši 85 000 Kč a dále též úrok z prodlení z této částky, plynoucí od 2.8.2023, neboť okresní soud dospěl k závěru, že marným uplynutím lhůty 6 měsíců poté, co svůj nárok uplatnil postupem podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 820/2014 a Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3194/22, když žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v celém rozsahu, a to v