84 Co 123/2025-254 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozhodl, že , Jméno žalobce B, , narozený , datum, , zemřelý , datum, , byl ke dni úmrtí vlastníkem pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, (část pozemku oddělená geometrickým plánem z pozemku parc. č. , hodnota, ), všech zapsaných na LV , hodnota, pro katastrální území a obec , adresa, (výrok I.). Žalované uložil zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 88 688,08 Kč (výrok II.) a dále na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem náklady státu ve výši 383,23 Kč (výrok III.).2. Žalobu na určení vlastnického práva původně podal , Jméno žalobce B, , narozený , datum, , který se domáhal mimořádného vydržení předmětných pozemků dle ust. § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále NOZ). Po jeho úmrtí na základě výsledku řízení o pozůstalosti okresní soud rozhodl o vstupu nynějších žalobců jako dědiců původního žalobce do řízení a dále usnesením ze dne 25. 4. 2024, č. j. 30 C 186/2022-118, připustil změnu žaloby tak, že žalobci se nadále domáhali určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Naléhavý právní zájem na takovém rozhodnutí okresní soud shledal v tom, že výsledek tohoto řízení bude podkladem pro dodatečné projednání nemovitého majetku v řízení o pozůstalosti.3. Okresní soud co do práv k nemovitému majetku vzal za prokázané, že původní žalobce na základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání začal v roce , datum, užívat (dle stávajícího označení) pozemky parc. č. , hodnota, (včetně domu č. p. , hodnota, ), , hodnota, , které jsou ohraničeny a tvoří funkční celek, přičemž tento faktický stav a užívání pozemků původním žalobcem k různým účelům okresní soud zjistil místním šetřením a svědeckými výpověďmi. Užívání pozemků okresní soud zjistil rovněž z pachtovní smlouvy číslo , spisová značka, , kterou původní žalobce uzavřel dne , datum, s , státní instituce, a jejímž předmětem bylo úplatné užívání pozemků parc. č. , hodnota, , přičemž zároveň se zavázal doplatit pachtovné za období od , datum, do , datum, . Obdobně vzal okresní soud za prokázané kupní smlouvou z roku , datum, , že původní žalobce od , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, koupil pozemky parc. č. , hodnota, (nyní sloučeny pod parc. č. , hodnota, ), přičemž současně s nimi začal užívat rovněž pozemky parc. č. , hodnota, a část pozemku nyní na základě geometrického plánu označeného parc. č. , hodnota, , které , tituly před jménem, , jméno FO, v mezích jím vybudovaného oplocení užíval od roku , hodnota, .4. Okresní soud uzavřel, že u všech pozemků (ze shora uvedených se nezabýval pouze pozemkem parc. č. , hodnota, , který původní žalobce sice začal užívat bez právního titulu, ale v roce , datum, jej koupil) dle ust. § 3066 NOZ uplynula ke dni 1. 1. 2019 doba potřebná pro mimořádné vydržení vlastnického práva. Žalovaná zároveň ani po poučení dle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) neoznačila důkazy k prokázání toho, že původní žalobce se držby ujal v nepoctivém úmyslu. Rovněž nebylo prokázáno (ani žalovanou tvrzeno), že by kromě uzavření pachtovní smlouvy se žalovaná snažila uzavřít nějakou dohodu o předání držby zpět do její dispozice. V rámci hodnocení, zda na straně původního žalobce lze shledat nepoctivý úmysl při uchopení držby, okresní soud uvedl, že tento je třeba hodnotit k okamžiku uchopení držby. Pokud jde o jednotlivé pozemky, dospěl k závěru, že měřeno dnešní optikou a možnostmi ověření údajů v katastru nemovitostí, by původní žalobce nemohl na základě uzavřených smluv dospět k závěru, že je oprávněn užívat i několik dalších pozemků, tedy významně větší výměru. Zejména v roce , datum, však byly možnosti původního žalobce ověřit si reálné hranice pozemků omezené a pokud se ujal držby pozemků tvořících jeden funkční celek, nelze v tom spatřovat nepoctivý úmysl, tedy že by se do držby vetřel potajmu nebo lstí nebo mínil vědomě působit jinému újmu na jeho právech. V případě pozemků převzatých do držby společně s koupenými pozemky parc. č. , hodnota, okresní soud akcentoval, že původní žalobce sice již měl lepší možnosti k ověření vlastnických práv, ani právní jednání z roku , datum, však nelze bez dalšího hodnotit podle současných měřítek, navíc přebíral od původního vlastníka opět uzavřený a dlouhodobě nerušeně užívaný funkční celek, proti čemuž , právnická osoba, jako zapsaný vlastník ničeho nenamítal. Na straně původního žalobce by tedy bylo možné spatřovat maximálně nedbalost, která však mimořádnému vydržení nebrání.5. Jelikož okresní soud žalobě zcela vyhověl, přiznal žalobcům podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. výrokem II. náhradu nákladů řízení celkem ve výši 88 688,08 Kč sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a nákladů právního zastoupení. Výrokem III. pak žalované uložil dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit náklady státu ve výši 383,23 Kč (uhrazené svědečné).6. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž se neztotožnila se závěry okresního soudu zejména v hodnocení míry nevědomosti původního žalobce o tom, že užívá bez právního titulu další pozemky ke škodě skutečného vlastníka. Rovněž nesouhlasila s úvahou, že na situaci vzniklou před více než 25 lety by mělo být nahlíženo benevolentněji, než kdyby k ní došlo v současné době. Upozornila, že i tehdy se měl původní žalobce řídit platnými právními předpisy. Žalovaná má za to, že původní žalobce si ze smluv uzavřených v roce , datum, a , datum, musel být vědom, že na jejich základě mu právo svědčí pouze k domu č. p. , hodnota, , , hodnota, parcele původně označené jako parc. č. , hodnota, a následně zakoupeným pozemkům parc. č. , hodnota, . S ohledem na výměry pozemků si rovněž musel být vědom, že ostatní nejsou jeho a užívá je k újmě vlastníka, nebyl tedy nikdy držitelem v nikoli nepoctivém úmyslu ve smyslu ust. § 1095 NOZ. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.7. Žalobci vyjádřili s odvoláním nesouhlas. Za přesvědčivou pokládají zejména výpověď svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , který věrohodně popsal tehdejší způsob, jakým , právnická osoba, nakládal s majetkem, jak mu byly pozemky předány do užívání a že až do jejich převedení na původního žalobce jej nikdy nikdo neupozornil, že by měl pozemky užívat v jiných hranicích, než k čemu byl oprávněn. Původní žalobce pak od , právnická osoba, převzal dům s pozemky v hranicích, v nichž je až do smrti užíval, a ani jeho nikdo po dobu stanovenou zákonem pro mimořádné vydržení nevyzval, že pozemky užívá nad rámec oprávněné držby. Dále upozornili, že původní žalobce se držby neujal lstí nebo nezákonným způsobem, ale byly mu takto předány k osobnímu užívání, jako by byl jejich vlastníkem (část z nich přímo žalovanou, resp. , právnická osoba, ). Totéž platí pro pozemky převzaté od , tituly před jménem, , jméno FO, , neboť i jemu byly v těchto hranicích předány žalovanou, resp. , právnická osoba, . Usedlost byla navíc původními vlastníky v těchto hranicích užívána po desetiletí před nimi, ještě před druhou světovou válkou. Pokud jde o podmínky mimořádného vydržení a držby v nikoliv nepoctivém úmyslu, odkazují žalobci na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. Rozhodnutí okresního soudu tedy považují za správné a žádají jeho potvrzení.8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 212 a 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.9. Předně je třeba se zabývat otázkou, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva původního žalobce ke dni jeho úmrtí, tj. ke dni , datum, . Okresní soud v tomto směru polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 12 Co 62/2024–219, a v návaznosti na to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2207/2023, z pohledu odvolacího soudu však zbytečně.10. Obě okresním soudem zmiňovaná rozhodnutí se týkala situace, kdy mezi dědici, popř. dědici a pozůstalou manželkou, byl spor o rozsah majetku, který má být předmětem řízení o pozůstalosti (srov. § 172 odst. 2 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – z. ř. s.) s tím, že následné odstranění spornosti nezakládá důvod pro jeho dodatečné projednání, neboť se nejedná mezi účastníky řízení o nově najevo vyšlý majetek. Uvedená rozhodnutí tedy na projednávanou věc nedopadají, neboť zde je spor o vlastnické právo se zapsaným katastrálním vlastníkem, který nebyl a ani nemohl být účastníkem řízení o pozůstalosti a proti zápisu v katastru nemovitostí nemohl být tento majetek jako dědictví ani projednán. V takovém případě se lze přiklonit k závěru, že tento majetek může být po skončení sporného řízení předmětem dodatečného projednání pozůstalosti dle ust. § 193