95 Co 258/2025-77 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 248 464 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalobu ohledně zaplacení částky 23 707,61 Kč, úroku ve výši 14,9 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 24. 6. 2024 do 21. 7. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 22. 7. 2024 do zaplacení, a kapitalizovaného úroku ve výši 10 616,65 Kč od 20. 3. 2024 do 23. 6. 2024 zamítl (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 546,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 8. 6. 2019 smlouvu o poskytování bankovních služeb, na jejímž základě žalobkyně vedla pro žalovanou běžný bankovní účet č. , č. účtu, . Žalobkyně a žalovaná dále uzavřely dne 22. 8. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě čerpala žalovaná dne 24. 8. 2023 bezhotovostně na svůj bankovní účet částku 285 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 14,90 % ročně v pravidelných 120 měsíčních splátkách ve výši 4 567 Kč. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, úvěrové zprávy, pracovní smlouvy a souvisejících listin, příjem a výdaje dále ověřovala z výpisů ze tří bankovních účtů žalované za měsíce květen 2023 až srpen 2023. Žalovaná na úvěr vrátila celkem 36 536 Kč. Jelikož žalovaná nehradila splátky předmětného úvěru řádně a včas, žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 24. 6. 2024 a vyzvala žalovanou k předčasnému uhrazení všech jejích dluhů v celkové výši 283 288,26 Kč, sestávající z pohledávky z úvěru ve výši 282 788,26 Kč a pohledávky z běžného účtu ve výši 500 Kč. Žalovaná se na běžném účtu dostala do nepovoleného debetu ve výši 500 Kč, přičemž tento vznikl odečtením poplatků za účelně vynaložené náklady na vymáhání.3. Okresní soud dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 8. 6. 2019 smlouvu o účtu (§ 2662 občanského zákoníku) a dále dne 22. 8. 2023 smlouvu o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalovaná obdržela od žalobkyně bezhotovostně částku ve výši 285 000 Kč. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Vzhledem k negativnímu zjištění v tomto směru, shledal okresní soud smlouvu o spotřebitelském úvěru neplatnou. Žalobkyně se při uzavírání smlouvy zabývala schopností žalované splácet úvěr tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovanou, úvěrové zprávy, pracovní smlouvy a souvisejících listin, příjem a výdaje dále ověřovala z výpisů ze tří bankovních účtů žalované za měsíce květen 2023 až srpen 2023. Žalované bylo v době poskytnutí úvěru 19 let, v květnu 2023 jí bylo hrazeno výživné ve výši 4 000 Kč a poskytovány další příspěvky (to i v dalších měsících) pravděpodobně od její matky. Žalovaná na konci května 2023 uzavřela pracovní smlouvu na dobu určitou do 30. 4. 2024, v červnu 2023 jí byla vyplacena první mzda za květen ve výši 8 382 Kč, v červenci mzda ve výši 26 615 Kč. Z výpisů z účtu nebylo možné ověřit nezbytné výdaje žalované na bydlení, neboť žádná z odchozích plateb na účtu nebyla takto specifikovaná. Počáteční i konečné zůstatky na všech třech bankovních účtech žalované v období od května 2023 do srpna 2023 byly velmi nízké, z čehož je zřejmé, že žalovaná neměla žádnou finanční rezervu. Špatná finanční situace plyne i ze způsobu hrazení některých cen odloženými platbami (prostřednictvím , Anonymizováno, ). Žalovaná podávala rovněž další žádosti o úvěry, které byly zamítány. V době uzavírání předmětné smlouvy měla jeden další závazek z úvěru od 31. 7. 2023 s celkovou částkou k úhradě 5 598 Kč a měsíční splátkou 454 Kč. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná v době poskytnutí úvěru nedisponovala takovými finančními prostředky, které by jí umožňovaly předmětný úvěr splácet, přičemž žalobkyně za tohoto stavu žalované poskytla úvěr na dobu deseti let s měsíční splátkou ve výši 4 567 Kč a celkovou částkou k vrácení ve výši 547 965,09 Kč. Žalobkyně tak zjištěné informace správně nevyhodnotila a neučinila z nich odpovídající kvalifikovaný závěr. Lze tedy uzavřít, že se žalobkyně jako profesionál v daném případě zodpovědně a s náležitou péčí nezabývala schopností žalované v postavení spotřebitele poskytnutý úvěr splácet. Vzájemný vztah účastníků řízení tak byl vypořádán dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. Pokud pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované 285 000 Kč a žalovaná vrátila 36 536 Kč, je třeba na rozdíl v těchto částkách ve výši 248 464 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalované, neboť jí bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je povinna takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Nepovolený záporný zůstatek na běžném účtu ve výši 500 Kč byl tvořen náklady souvisejícími s předmětným úvěrem, na jejich úhradu z důvodu neplatnosti smlouvy žalobkyně nárok nemá.4. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala, a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Okresní soud tak shledal žalobu důvodnou co do zaplacení 248 464 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř.5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti části zamítavého výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 272 171,61 Kč od 4. 7. 2024 do zaplacení, a souvisejícímu výroku III., o nákladech řízení, podala včas odvolání žalobkyně. Uvedla, že nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení jí vznikl, když žalovanou vyzvala dne 24. 6. 2024 k zaplacení celé dlužné částky do 4. 7. 2024 a žalovaná dluh neuhradila a na výzvu nijak nereagovala. Aby mohlo dojít k zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, musel by soud dospět k závěru, že nebylo v možnostech žalované uhradit dluh na výzvu žalobkyně. Žalobkyni není známo, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že úhrada nebyla v možnostech žalované, když sám soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že žalovaná ke svým možnostem nic netvrdila. Naopak se žalobkyně domnívá, že takový závěr soud neučinil, když žalované uložil zaplatit dlužnou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku. Přičemž je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a k těmto i navrhnout důkazy. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Pokud okresní soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3808/2023, tak i zde Nejvyšší soud připomenul ustálenou judikaturu, dle které je soud povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka. Okresní soud nezjistil žádné skutečnosti a neprovedl žádné důkazy, na základě kterých by dospěl k závěru, že není v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. Žalovaná byla během celého řízení neaktivní a nijak se k návrhu žalobkyně nevyjádřila, tedy nesplnila svou důkazní povinnost k prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Ochrana spotřebitele není bezmezná a má své hranice, tedy bez dalšího nelze presumovat, že úhrada v možnostech žalované není, aniž by k takovému závěru byla ve spise opora ve formě tvrzení a důkazů. Soud za takové procesní situace nemůže suplovat roli advokáta jedné ze stran. Povinnost účastníka tvrdit a dokazovat nelze přenášet na soud. Závěr okresní