29 Co 373/2025-65 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 189 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II žalobu co do částky 3 025,45 Kč, do kapitalizovaného smluvního úroku z prodlení ve výši 1 749,85 Kč a do zákonného úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 17 189 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení, zamítl, a výrokem III rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 836,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.2. Z odůvodnění vyplývá, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěrový limit až do výše , částka, a žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 860 Kč. První čerpání úvěru co do částky 17 189 Kč bylo sjednáno jako účelové s tím, že žalovaný se zavázal účelovou část úvěru splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 774 Kč s tím, že celková částka splatná klientem měla činit 19 514 Kč. Žalovaný čerpal úvěr při uzavření smlouvy ve výši 17 189 Kč a počínaje , datum, byl povinen hradit pravidelné splátky ve výši 1 860 Kč (vč. plateb na pojistné ve výši 86 Kč). Jelikož žalovaný přes výzvu k zaplacení neuhradil ničeho, rozhodla se žalobkyně v souladu se Smlouvou přistoupit k odstoupení od Smlouvy dopisem, doručným žalovanému 17. 8. 2024. Žalobkyně požadovala částku 21 964,30 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 17 189 Kč, smluvních poplatků ve výši 3 025,45 Kč (poplatky 400 Kč za 1. písemnou upomínku, 600 kč za 2. písemnou upomínku a 1 500 Kč a v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele z důvodu prodlení spotřebitele trvajícího alespoň 3 měsíce a dále 525,45 Kč za dlužné pojistné ) a smluvního úroku z jistiny ve výši 1 749,85 Kč (sazba úroku sjednána na 26,82 %, žalobkyně však požaduje jen 24 % p.a., od 1. 6. 2024 žádá úrok 13,40 % p.a.). Ostatní nároky neuplatnila. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 9. 1. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně. K výzvě soud pak žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti doplnila, že čistý měsíční příjem z pracovního poměru byl 27 000 Kč, náklady na bydlení 7 000 Kč, splátka úvěru činila 1 857,73 Kč.3. Okresní soud se prvotně shledal, že žalovaný je státní příslušník Slovenské republiky, tedy se zabýval mezinárodní příslušností aplikovatelným právním řádem. Vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, které vstoupilo v účinnost dnem 10. 1. 2015. Podle čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení může být osoba, která má bydliště v některém členském státě, v jiném členském státě žalována: 1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Okresní soud shledal, že v daném případě byl úvěr poskytnut na území České republiky, kde měl být i splácen, tedy uzavřel, že je dána příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí této věci. Dle čl. 4.1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Rozhodný tak shledal právní řád České republiky. Konkrétně pak věc posoudil podle dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jako smlouvu o úvěru která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, spotřebitel. Okresní soud se tedy ve smyslu § 86 z.s.ú. zabýval tím, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Po provedeném dokazování i přes výzvu dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský zákoník (dále též jen „o.s.ř.“) však dospěl však k závěru, že žalobkyně řádně úvěruschopnost žalovaného neprověřila. K výzvě soudu pouze předložila nedatovaný dokument “Zpráva o posouzení úvěruschopnosti – poskytovatele úvěru , Jméno žalobkyně, .“. Z něho se podává, že žalovaný měl při sjednávání smlouvy předložit občanský průkaz, byla provedena lustrace žalovaného v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, dále mělo být zjištěno, že žalovaný má čistý měsíční příjem , částka, , náklady na bydlení , částka, měsíčně, žádnou hypotéku, jiné splátky, či jiné závazky (př. výživné) nemá. U ikon, z jakých zdrojů byly údaje zjištěny, není zaškrtnuto nic (př. výplatní páska, potvrzení o příjmu, daňové přiznání, nájemní smlouva, údaje o existenčním minimu od ČSÚ, či výpisy z databází a registrů atd.). Dále je pak uvedeno, že rozdíl mezi příjmy a výdaji je , částka, , splátku , částka, je tedy schopen žalovaný hradit. Takovéto prověření považoval okresní soud za zcela nedostatečné, neboť žalobkyně spolehla pouze na skutečnosti sdělené žalovaným, žádnou příjmovou stránku (př. potvrzení od zaměstnavatele, výpisy z účtu) ani výdajovou (př. nájemní smlouva, výpisy z účtu, šetření v dalších registrech) řádně neprověřila, soudu rovněž nebyl předložen jakýkoliv listinný důkaz k majetkovým poměrům či bonitě žalovaného. O tom, že žalovaný již od počátku neměl dostatek prostředků na splácení svědčí i to, že nezaplatil ani 1 splátku. Okresní soud proto uzavřel, že smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná, a žádné smluvní nároky (smluvní pokuty, úroky, pojištění) či poplatky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, tedy částku , částka, . Lhůtu pro plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím k § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. v délce tří dnů jako obecnou pariční lhůtu, neboť žalovaný ke svým současným sociálním a majetkovým poměrům, které by odůvodňovaly určení lhůty jiné, ničeho netvrdil ani neprokázal, a mezi účastníky nebylo ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. dohodnuto ani jiné datum splatnosti. Ve zbývající části okresní soud žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch jen částečný, žalobkyně měla nárok jen na 70 % účelně vynaložených nákladů řízení, tj. částku 1 836,80 Kč.4. Proti tomuto rozsudku, a to jen proti části výroku II zamítající žalobu v požadavku žalobkyně na zaplacení 525,45 Kč, společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 17 189 Kč od 11. 12. 2024 do zaplacení a výroku III ohledně přiznané výše náhrady nákladů soudního řízení, se odvolala žalobkyně. Namítala, že částka ve výši 525,45 Kč byla nárokována z titulu uzavřeného pojištění schopnosti splácet úvěr, a že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Neplatnost konstatovaná okresním soudem se ujednání o pojistném nedotýká, neboť to může samo osobě obstát. Nárok žalobkyně na přiznání úroků z prodlení je dán již od 18. 8. 2024, jak dokládá přiložený poštovním podací archem k odstupujícímu dopisu s odkazem na smluvní ujednání z části 5 odst. 8 smlouvy. Žalobkyně však ve prospěch žalovaného požaduje zákonný úrok z prodlení teprve ode dne 11. 12. 2024, kdy tedy žalovanému poskytl téměř tříměsíční lhůtu k plnění navíc, které však žalovaný nijak nevyužil. Okresní soud se dostatečně nezabýval tím, proč by se teprve uplynutím pariční lhůty měla pohledávka stát splatnou ve srovnání se splatností stanovenou žalobcem. Navrhla tedy, aby byl rozsudek okresního soudu v napadené části změněn tak, že žalobě bude v uvedeném rozsahu vyhověno.5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.6. Při splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované do výroku II není důvodné a do výroku III jen částečně.7. Pokud jde o skutková zjištění, vycházel odvolací soud z toho, co bylo na základě řádně provedených a v souladu s pravidly danými v § 132 a násl. o.s.ř. vyhodnocených důkazů objasněno již okresním soudem.8. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud správně uzavřel, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou o úvěru ze dne , datum, podléhá režimu o.z., a záro