35 Co 393/2025-119 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Shora označeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2025 okresní soud zcela vyhověl žalobě a žalovanému uložil, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidil pozemek parc. č. , Anonymizováno, jehož součástí je nezkolaudovaná stavba rodinného domu v katastrálním území , adresa, , v obci , adresa, (výrok I.). Nákladovým výrokem bylo žalovanému uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , částka, (výrok II.). Okresní soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo uzavřeno 28. 8. 2015 a rozvedeno dne 9. 3. 2023. V průběhu manželství účastníci vystavěli na pozemku parc. č. , Anonymizováno, v katastrálním území , adresa, , který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně rodinný dům. Stavba, která dosud nebyl zkolaudována, se opírala o územní rozhodnutí z 30. 11. 2015 a stavební povolení z 14. 6. 2016. V domě účastníci nikdy nevedli společnou domácnost. Po rozpadu manželství však žalovaný začal dům užívat přes nesouhlas žalobkyně. Marné byly výzvy žalobkyně z 15. 3. 2024 a 4. 9. 2024 k vyklizení nemovitosti. Protože předmětný dům, jehož vyklizení žalobkyně žádá, byl vystaven v průběhu manželství a jistě po datu 1. 1. 2014 na pozemku žalobkyně, dovodil okresní soud, že ve smyslu § 506 odst. 1 občanského zákoníku je jako součást pozemku rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně a žalovaný nemá po rozvodu manželství právo jej užívat. K tvrzení žalovaného, že účastníci v červnu 2015 uzavřeli dohodu, podle které se stavba rodinného domu měla stát součástí jejich společného jmění, okresní soud s poukazem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2216/2023 vysvětlil, že případná dohoda manželů o odděleném režimu vlastnictví pozemku a stavby, resp. o tom, že stavba na pozemku zbudovaná na pozemku jednoho z manželů bude součástí jejich společného jmění, měla by ve smyslu § 3055 odst. 2 o. z. význam, jenom tehdy, pokud by byla uzavřena za předchozí úpravy, tj. do 31. 12. 2013. Žalovaného k užívání nemovitosti neopravňuje ani případná výprosa či výpůjčka založená souhlasem žalobkyně, neboť taková dohoda o užívání byla ukončena projeveným nesouhlasem žalobkyně a výzvou k vyklizení. Podle okresního soudu nejsou v daném případě objasněny ani žalovaným tvrzeny natolik výjimečné okolnosti, aby žalobkyni byla odepřena ochrana jejího vlastnického práva pro rozpor s dobrými mravy.2. V odůvodnění nákladového výroku okresní soud vypočítává, že v řízení zcela úspěšné žalobkyni přiznává ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. vedle náhrady za zaplacení soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, dále náhradu odměny a hotových výdajů spojených s celkem 7 úkony právní služby, přičemž u úkonů provedených za účinnosti advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 (převzetí zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby, podání odvolání proti usnesení o přerušení řízení) vychází z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, zatímco u úkonů provedených v době od 1. 1. 2025 (účast při jednání soudu , datum, , sepis podání obsahující vyjádření k doplněným skutkovým tvrzením, účast u jednání , datum, ) činí tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu 113 000 Kč. Těmto tzv. tarifním hodnotám pak odpovídají odměny za jednotlivé úkony ve výši 3 100 Kč do 31. 12. 2024 a ve výši 5 620 Kč od 1. 1. 2025.3. Proti rozsudku se včas odvolal žalovaný. V odvolání okresnímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval jeho tvrzením o dohodě, podle které se dům měl stát součástí společného jmění manželů. Pokud by okresní soud tak, jak bylo navrhováno žalovaným, provedl výslechy svědků , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a případně žalovaného, zjistil by, že dohoda mezi manželi byla uzavřena již před rokem 2014 a nikoli v červnu 2015, jak nesprávně tvrdil ve svém podání z 3. 7. 2025. Účastníci totiž již v letech 2012 a 2013 v době, kdy se jejich rodina začala rozrůstat, po narození prvního dítěte řešili otázku, kde budou společně bydlet. Účastníci tedy uzavřeli dohodu již před datem 1. 1. 2014 a v roce 2015 si ji pouze „potvrdili“ Tomu, že i žalobkyně považovala dům za součást společného jmění nasvědčuje podle žalovaného skutečnost, že jej co součást společného jmění žalobkyně uvedla i v původní žalobě o vypořádání ze dne , datum, . Dále žalovaný okresnímu soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že dům a pozemek užívá oprávněně s konkludentním souhlasem žalobkyně.4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala, aby rozsudek okresního soudu byl jako věcně správný potvrzen. Podle žalobkyně postupoval okresní soud správně, jestliže nevyslechl žalovaným navrhované svědky, neboť tvrzení žalovaného, že k údajné dohodě o režimu domu v společném jmění mělo dojít 2015, které mělo být těmito výslechy prokázáno, nemohlo mít ve smyslu § 3055 odst. 2 občanského zákoníku na posouzení věci žádný vliv. Případná ústní dohoda uzavřená za účinnosti nového občanského zákoníku, tj. v době od 1. 1. 2014 by byla bez významu. Tvrzení o tom, že taková dohoda byla uzavřena dříve pak představuje ze strany žalovaného novou skutečnost přednesenou až v odvolacím řízení, ke které soud nemůže přihlížet. Žalobkyně ve vyjádření popírá, že by byla uzavřena jakákoliv dohoda o stavbě domu v režimu společného jmění na jejím pozemku ve výlučném vlastnictví. Poukazuje na to, že jediným způsobem, jak by se předmětný dům mohl stát součástí společného jmění, bylo by notářský zápis o rozšíření společného jmění o pozemek parc. č. , Anonymizováno, . Takový notářský zápis však pořízen nebyl. Rozporné s tvrzením o tom, že dům je součástí společného jmění je tvrzení žalovaného, že uzavřel s žalobkyní dohodu o užívání domu formou výprosy. Žádná dohoda o užívání podle žalobkyně uzavřena nebyla. Žalovaný užívá dům po rozvodu neoprávněně, v domě udržuje nepořádek a neumožňuje žalobkyni, aby provedla kolaudaci domu a mohla dům užívat. To vše i na úkor nezletilých dětí, které žijí s žalobkyní.5. Odvolací soud projednal odvolání žalovaného a ve smyslu § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník („o. s. ř.“), přezkoumal rozsudek okresního soudu i postup okresního soudu v předchozím řízení a dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k takové vadě, která by byla důvodem pro zrušení rozhodnutí ve smyslu § 219a o. s. ř.6. Odvolací soud nemá žádné výhrady ke skutkovým zjištěním, která učinil okresní soud a která představují dostatečný základ pro to, aby ve věci mohlo být rozhodnuto. Okresní soud vycházel z řádně provedených a vyhodnocených důkazů a nepochybil ani v tom, že odmítl provádět důkazy žalovaným navržené k prokázání tvrzení o dohodě dle § 3055 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), jež (jak správně vysvětlil) nemohlo přivodit žalovanému lepší výsledek. Soud je primárně povinen vycházet z tvrzení účastníka a pokud tato tvrzení sama o sobě vylučují existenci práva, kterého se účastník dovolává, pak není na místě provádět k nim dokazování. Postupoval tedy okresní soud správně, pokud nejprve tvrzení žalovaného vyhodnotil, a protože správně dovodil, že tato tvrzení nesvědčí právu na straně žalovaného, nepochybil, když k nim dokazování neprováděl. Nerozhodné je, zda by z těchto důkazů mohla být učiněna zjištění, která by jeho právu svědčila, jak namítá v odvolání.7. Žalovaným nově přednesené tvrzení o tom, že ve smyslu § 3055 odst. 2 o. z. byla dohoda o společném vlastnictví domu manželi uzavřena ještě za účinnosti předchozí úpravy, tj. do 31. 12. 2014, představuje tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu § 203 o. s. ř., ke které odvolací soud nemůže přihlížet, neboť žalovaný, toto tvrzení přednáší až v odvolání, ačkoliv byl okresním soudem při posledním jednání řádně poučen dle § 119a o. s. ř. právě o nepřípustnosti nových tvrzení a nových důkazů.8. Vyplývá ze skutkových zjištění okresního soudu, na něž odvolací soud odkazuje, že předmětný dům na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně tvoří dle § 506 odst. 1 o. z. součást tohoto pozemku a jako takový je rovněž ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Je totiž třeba vycházet z toho, že v řízení nebyla prokázána ani tvrzena existence dohody o jiném režimu domu vystaveného na pozemku žalobkyně zcela jistě po datu 1. 1. 2014, která by byla uzavřena před tímto datem tak, aby byly naplněny předpoklady pro užití § 3055 odst. 2 o. z. a případně bylo možné dovodit, že jde o dům ve společném jmění účastníků.9. Nemůže být důkazem existence dohody o společném vlastnictví budovy to, že žalobkyně v žalobě podané 26. 9. 2023, kterou se domáhala vypořádání společného jmění, uváděla jako součást společného jmění i předmětný dům. Navíc skutečnost, že žalobkyně (poté, co převzal její zastoupení stávající zástupce) vzala žalobu o vypořádání zpět a řízení o ní bylo , datum, zastaveno, nasvědčuje tomu, že se její žaloba opírala v části týkající se domu s pozemkem o právní omyl vycházející z aplikace staré právní úpravy, která nezakotvovala tzv. superficiální zásadu. Dům tak žalobkyně (jako právně samostatnou věc) řadila do společného jmění (pouze) proto, že byl vystavěn za dobu trvání manželství (§ 1