36 Co 321/2025-99 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I. zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaný byl povinen platit žalobkyni výživné ve výši 60 000 Kč měsíčně s účinností od 6. 2. 2025 do 12. 6. 2025. Výrokem II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě žalobkyně ze dne 6. 2. 2025, doplněné dne 9. 4. 2025, doplněné dne 23. 5. 2025 ustanoveným opatrovníkem pro řízení z řad advokátů , Jméno advokáta A, (z důvodu zjištění učiněného v průběhu jednání dne , datum, stran bipolární poruchy osobnosti, invalidního důchodu, ovlivnitelnosti žalobkyně), s tím, že usnesením ze dne 18. 6. 2025 připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se domáhala uložení povinnosti žalovanému platit jí výživné ve výši 60 000 Kč měsíčně od 6. 2. 2025 vždy do každého 15. dne v měsíci a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky je nesporné, že byli manželé od uzavření manželství dne , datum, do právní moci rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dnem , datum, , kterým bylo manželství rozvedeno. Okresní soud vzal za prokázáno, že manželé spolu nežijí ve společné domácnosti od , datum, , nemovité věci, a to rodinný dům a přilehlé pozemky uvedené na LV , Anonymizováno, pro katastrální území Vratislavice nad Nisou byly koupeny za trvání manželství účastníků, jejich vypořádání se bude případně řešit v rámci vypořádání společného jmění manželů, pokud nemají upravený jiný majetkový režim, účastníci učinili nesporným, že žalobkyně má příjem z invalidního důchodu ve výši , částka, . Podle výslechu žalobkyně ze dne , datum, žalobkyně při opuštění společné domácnosti disponovala částkou , částka, na důchodovém pojištění, částkou přes , částka, na účtu u , Anonymizováno, s tím, že si spořila, protože pracovala 14 let u manžela ve stavební firmě. Okresní soud vzal výpovědí žalobkyně za prokázáno, že s těmito nemalými finančními prostředky, které měla zcela k dispozici a nakládala s nimi, hospodařila velmi nešetrně, seznámila se s novým partnerem , jméno FO, , kterému zakoupila dva ojeté automobily dohromady za cca , částka, , hradila za partnera dlužné výživné cca , částka, na jeho nezletilého syna, dále si vybavila nájemní byt za , částka, , když po ukončení nájmu o větší část vybavení přišla a v neposlední řadě hradila dovolenou do zahraničí za , částka, , na kterou nakonec neodletěla. Okresní soud vzal za prokázáno, že za trvání manželství, byť po opuštění společné domácnosti, navázala žalobkyně vztah s jiným mužem, což sama potvrdila ve své výpovědi. Okresní soud zdůraznil, že o výživném manželky rozhodoval za období 6. 2. 2025 do 12. 6. 2025 a dospěl k závěru, že žalobkyně měla v období od září 2024 do června 2025 k dispozici nejen úspory ve výši cca 1 200 000 Kč, ale i invalidní důchod ve výši 20 300 Kč měsíčně (tedy dalších 203 000 Kč za toto období) s tím, že při řádném hospodaření s těmito finančními prostředky (úspory nabyla za trvání manželství) by měla fakticky pokryté náklady na bydlení a živobytí společně se svými příjmy. Okresní soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazů daňového přiznání žalovaného za rok 2024 a výpisu z registru vozidel ohledně žalovaného, neboť dospěl k závěru, že na základě provedeného dokazování má poměry účastníků dostatečně zjištěny. Okresní soud dospěl k závěru, že přiznání výživného manželce za popsané finanční situace žalobkyně, byť si byl vědom, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, by bylo v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud aplikoval § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 2 odst. 3 o. z. Okresní soud žalobu zamítl v celém rozsahu. Okresní soud dále rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za situace, kdy procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vůči žalobkyni zcela vzdal. Okresní soud vzhledem k tomu, že žalobkyně byla osvobozena od soudního poplatku, žalovaný byl ve věci zcela úspěšný, uzavřel, že povinnost k úhradě soudního poplatku nepřechází na žalovaného.3. Proti tomuto rozsudku, v celém jeho rozsahu, podala včasné odvolání žalobkyně prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, která namítá, že přiznání výživného za okresním soudem popsaných okolností není v rozporu s dobrými mravy s tím, že tento rozpor musí být doložen okolnostmi mimořádné povahy, neboť užití tohoto korektivu by mělo zůstat vyhrazeno pouze pro zvlášť odůvodněné případy (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 758/23). Žalobkyně namítá, že dle praxe Ústavního soudu lze uvést případy, u nichž v rozporu s dobrými mravy nebylo ani umístění dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc namísto předání druhému rodiči (odkazuje na usnesení ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2513/23), vystěhování celého bytu a odvoz věcí ve vlastnictví rodičů povinného manžela (odkazuje na usnesení ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2024/19), hrubé a verbální útoky na povinnou manželku, které vyústily v odchod ze společné domácnosti a útoky na výkon povolání manželky jako „honbu za penězi, ze kterých má jít výživné“ (odkazuje na usnesení ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 2097/19). Žalobkyně namítá, že naopak rozpor s dobrými mravy obecné soudy shledaly u užívání alkoholu a omamných látek během manželského soužití, vykázání, ohrožení manželky na životě a na zdraví (k tomu odkazuje na usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1930/21), nebo že rozpor s dobrými mravy představovaly hrubě urážlivé projevy vůči manželce mající ve své podstatě nereprodukovatelný sexuální obsah (k tomu odkazuje na usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 3153/20). Okolnosti jako „nešetrné“ hospodaření s úsporami ani navázání vztahu s jiným mužem po opuštění společné domácnosti nepředstavují dle žalobkyně okolnosti mimořádné povahy, které by odůvodňovaly užití korektivu dobrých mravů, který je vyhrazen pro zvlášť odůvodněné případy. Pokud jde o zmiňované navázání vztahu s jiným mužem, žalobkyně namítá, že k tomuto došlo v době, kdy spolu manželé již několik měsíců intimně nežili, již byli domluveni na rozvodu manželství a kdy již žalobkyně definitivně opustila společnou domácnost. Vyjma této události žalobkyně namítá, že ctila svazek manželský, byla svému manželovi věrná, že to byl žalovaný, kdo měl mimomanželský poměr. Pokud okresní soud uzavřel, že po opuštění společné domácnosti žalobkyně disponovala částkou 150 000 Kč na důchodovém pojištění a částkou 1 000 000 Kč na spořícím účtu, kdy s těmito prostředky nakládala velmi nešetrně, žalobkyně namítá, že podstatnou většinu této částky žalobkyně utratila v souvislosti s odůvodněnými náklady na bydlení. Namítá, že ani tyto částky by nezajistily zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň manželů. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2691/24, podle kterého to, že měla žalobkyně dostatek vlastních finančních prostředků a jiných majetkových hodnot (např. podíly v obchodních společnostech či nemovité věci), bylo jen jedním z mnoha hledisek při rozhodování o rozsahu výživného. S ohledem na uvedené lze dospět k závěru, že úspory jsou pouze jedním z mnoha hledisek při rozhodování o rozsahu výživného, a tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k zamítnutí žaloby. K závěru okresního soudu stran nemovitých věcí žalobkyně namítá, že byla žalovaným ovlivněna k tomu, aby podepsala notářský zápis zakládající režim oddělených jmění, na jehož základě připadly veškeré nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalobkyně namítá, že daným notářským zápisem nedisponuje, proto nechť je případně vyžádán od žalovaného. Žalobkyně dále namítá, že okresní soud řádně nezjistil skutkový stav věci, že jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je povinností obecných soudů, aby při určení výživného manželky řádně zjistily skutkový stav, proto je třeba vést dokazování tak, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, nikoli pouze příjem vykázaný podle daňových předpisů, že pokud tak soudy nepostupují, porušují právo žalobkyně (manželky) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 3094/16). Namítá, že pokud jde o příjmy žalovaného, v projednávané věci okresní soud vycházel toliko z protokolu o jiném soudním roku ve věci sp. zn. , spisová značka, ze dne 27. 1. 2025, ohledně úpravy poměrů k nezletilým dětem, v němž žalovaný uvedl, že pracuje jako jednatel stavební firmy s příjmem , částka, měsíčně a s podílem na zisku, dále vlastní další rodinný dům a pozemek ve Vratislavicích. Žalobkyně namítá, že její návrh na provedení dokazování daňovým přiznáním žalovaného jako fyzické osoby za rok 2024, daňovými přiznáními společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , , adresa, a , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , , adresa, ,