8 Co 87/2026-78 – Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Chomutově (dále jen „okresní soud“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 44 778,87 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu, do částky 110 534,93 Kč spolu s tam uvedeným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely dne 31. 10. 2019 smlouvu o úvěru (dále i jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základu byly žalované poskytnuty právní předchůdkyní žalobkyně finanční prostředky ve výši 311 000 Kč, žalovaná se uvedenou částku zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 11,20 % ročně v 96 měsíčních splátkách po 4 918,93 Kč spolu s poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 487 Kč měsíčně počínaje dnem 20. 11. 2019. Uzavření smlouvy předcházelo to, že žalovaná doložila žádost o úvěr, ve které uvedla, že dosahuje měsíčního příjmu ve výši 25 000 Kč čistého, příjem domácnosti pak činil 50 000 Kč, její příjem byl potvrzen (ve výši 28 398 Kč měsíčně) i zaměstnavatelem. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila k jeho zesplatnění, které jí oznámila dopisem ze dne 24. 9. 2022, zesplatnění bylo vykonáno ke dni 22. 9. 2022, bylo přitom spojeno s výzvou k zaplacení částky ve výši 278 119,24 Kč. Následně byla postoupena pohledávka za žalovanou žalobkyni. Do té doby žalovaná uhradila částku 266 221,13 Kč.3. Při právním hodnocení věci okresní soud vyšel ze zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a ze zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Naznal, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, svým postupem před uzavřením úvěrové smlouvy s žalovanou porušila § 86 ZSÚ, neboť nijak neverifikovala údaj žalované o tom, že příjem její domácnosti činí částku 50 000 Kč. V důsledku toho posoudil podle § 87 ZSÚ úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou. Právní vztah mezi účastnicemi proto okresní soud poměřil skrze speciální úpravu bezdůvodného obohacení, která je obsažena v § 86 ZSÚ, žalobkyni proto přiznal podle § 87 odst. 1 ZSÚ toliko žalobou uplatňovanou jistinu pohledávky ve výši 44 778,87 Kč, nikoliv však požadované smluvní poplatky a smluvní úrok. Pokud jde o žalobkynin požadavek na přiznání úroku z prodlení, okresní soud uvedl, že žalovaná se doposud do prodlení vůbec nedostala, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem žalované jako spotřebitele, lhůta plnění přitom se odvozuje od možností dlužníka. V daném případě žalovaná byla v řízení pasivní, okresní soud proto jako přiměřenou lhůtu k plnění stanovil lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku a požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení v plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že úspěch obou účastnic vyhodnotil z procesního pohledu toliko jako částečný, rozhodl tak, že žádné z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.4. Proti části výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 44 778,87 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení, podala žalobkyně odvolání, ve kterém nesouhlasila s tím, jak na zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval ZSÚ. Přijala právní závěr okresního soudu o tom, že smlouva o úvěru, kterou její právní předchůdkyně s žalovanou spolu uzavřely, je absolutně neplatná, vztah mezi nimi je tak třeba vypořádat podle pravidel normujících bezdůvodné obohacení, v případě spotřebitelského úvěru podle § 87 ZSÚ, zásadně však nesouhlasila s tím, jak okresní soud posoudil otázku prodlení žalované. Odkázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, z nějž jednoznačně vyplývá, že dlužník je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Soudu podle názoru žalobkyně naopak nenáleží právo domýšlet se toho, jaké jsou schopnosti dlužníka plnit dluh, věřiteli aktuální platební schopnost dlužníka být známa nemůže. Poukázal rovněž na rozhodnutí několika krajských soudů, ze kterých se shodně podává, že pokud dlužník netvrdí a neprokáže svoje platební schopnosti a mezi účastníky není ujednáno, kdy může věřitel plnění požadovat, nelze než uzavřít, že věřitel může požadovat plnění ihned a dlužník je povinen jej na jeho výzvu podle § 1958 odst. 2 o. z. plnit bez zbytečného odkladu. Při pasivitě dlužníka v řízení je takovou výzvou pravidelně výzva k úhradě dlužné částky (spojená s oznámením o zesplatnění). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 44 778,87 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení a dále jí přizná náhrady odvolacího řízení.5. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.6. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno proti rozsudku okresního soudu, osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích podle § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř., a přiznal mu částečnou důvodnost, jak bude níže rozebráno.7. Žalovaná, ač byla k jednání odvolacího soudu řádně předvolána, se k němu bez omluvy nedostavila, odvolací soud proto věc projednal a rozhodl o ní v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).8. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Okresní soud nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o. z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).10. Podle § 2397 o. z., úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.11. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.12. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Odvolací soud bezezbytku sdílí právní názor okresního soudu na neplatnost úvěrové smlouvy. Žalobkyně jej ostatně nijak nezpochybňuje. Ve vší stručnosti lze konstatovat, že úvěrová smlouva je neplatná z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru prověřila úvěruschopnost žalované.14. Odvolací soud rovněž souhlasí s tím, že vztah mezi účastnicemi je třeba vypořádat podle zásad bezdůvodného obohacení, přičemž se však obecná úprava vypořádání bezdůvodného obohacení, stanovená § 2991 a násl. o. z., nepoužije, neboť ZSÚ obsahuje vlastní, speciální úpravu bezdůvodného obohacení v § 87 ZSÚ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024). Výše bezdůvodného obohacení se má, podle § 87 odst. 1 ZSÚ, rovnat výši vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. V daném případě tak jde o částku 44 778,87 Kč. Rozhodnutí okresního soudu stran neplatnosti úvěrové smlouvy tak je správné, bezchybný je výrok I. rozsud