84 Co 36/2026-83 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 44 605 Kč a na náhradě nákladů řízení 2 243,94 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a III.) a žalobu co do požadavku na zaplacení částky 5 825,03 Kč s úrokem ve výši 15,49 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení a s úrokem kapitalizovaným za období od , datum, do , datum, částkou 1 276,58 Kč, zamítl (výrok II.).2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 430,03 Kč sestávající z nesplacené jistiny úvěru v částce 49 358,50 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč, pojistného ve výši 213 Kč a poplatku za sjednání v částce 358,53 Kč, spolu s kapitalizovanými smluvními úroky z úvěru ve výši 1 276,58 Kč za období od 11. 9. do , datum, , dále se smluvními úroky ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení, úroky dle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve výši 12,75 % ročně z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení a zákonnými úroky z prodlení z částky 49 358,50 Kč od , datum, do zaplacení.3. Okresní soud v rámci svého rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů, podle nichž žalobkyně a žalovaná dne , datum, uzavřely úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalovaná od žalobkyně obdržela částku 50 000 Kč a žalobkyni uhradila částku 5 395 Kč.4. Okresní soud se zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet a dospěl k negativnímu závěru, resp. k závěru, že žalobkyně řádně (správně) nevyhodnotila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně neprovedla komplexní prověření objektivní schopnosti žalované plnit povinnost ke splácení úvěru, neboť se řádně nezabývala výší příjmů žalované. Žalobkyně při poskytování úvěru vyšla z toho, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení s měsíčním nájemným v částce 10 371 Kč, když celkové výdaje domácnosti žalované činily 14 387 Kč měsíčně, čistý měsíční příjem žalované dosahoval 19 045 Kč a další žalovanou tvrzený čistý příjem její domácnosti měl dosahovat 49 000 Kč. Žalobkyně si většinu těchto údajů skutečně ověřila, rezignovala však na bližší zkoumání toho, co znamenají další příjmy ve výši 49 000 Kč a zda jde skutečně o příjem (domácnosti) žalované. Okresní soud proto uzavřel, že příjmy žalované činily (byly ověřeny co do) 19 045 Kč a její minimální měsíční výdaje dosahovaly 18 155 Kč (bez zohlednění tvrzené jedné vyživovací povinnosti, jídla, energií apod.). Zůstatek (rozdíl příjmu a výdajů) tak činil 890 Kč a nikoli 4 658 Kč, jak vypočetla žalobkyně. Při takovém zůstatku žalovaná nemohla být schopna hradit splátky úvěru v dohodnuté měsíční výši 910 Kč a dále zálohu na energie a náklady na jídlo pro sebe a vyživovanou osobu na celý měsíc.5. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, pro což shledal úvěrovou smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a vztah mezi účastníky vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku. Jelikož na základě neplatné smlouvy žalobkyně žalované poskytla částku 50 000 Kč a žalovaná žalobkyni částku 5 395 Kč, uložil okresní soud žalované povinnost zaplatit rozdíl těchto částek (44 605 Kč) žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na její straně (viz výrok I. rozsudku okresního soudu). Vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru okresní soud nepřiznal žalobkyni plnění plynoucí z této smlouvy, proto žalobu co do požadavku na zaplacení smluvních úroků z prodlení, smluvní pokuty, pojistného a poplatku za sjednání úvěrové smlouvy zamítl (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu).6. Jde-li o úroky z prodlení, jakožto zákonný (nikoliv smluvní) nárok, okresní soud tento žalobkyni nepřiznal (viz část výroku II. rozsudku okresního soudu) s poukazem na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , neboť se žalovaná neocitla v prodlení. Jde-li o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, okresní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto ji určil svým rozhodnutím. Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání stanovená soudem uplyne až po právní moci rozsudku, není žalovaná s plněním závazku v prodlení a z tohoto důvodu není povinna hradit úrok z prodlení.7. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého úspěšnější žalobkyni přiznal částečnou náhradu vynaložených nákladů řízení (soudní poplatek a paušální náhrady hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb.).8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku II., a to jen v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení části zákonného úroku z prodlení, a dále v závislém výroku o nákladech řízení, neboť měla za to, že okresní soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, to při aplikaci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého platí, že v případě neplatné smlouvy o úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené svým možnostem. Okresní soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a plnění žalobkyně na základě této smlouvy jako plnění poskytnuté bez právního důvodu, pro což na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, na které dopadá obecná úprava času dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně si je vědoma obecného pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze v případě, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka vydat bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, což musí spotřebitel prokázat. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Žalobkyně spatřuje pochybení okresního soudu v neúplném zjištění skutkového stavu věci, neboť žalovanou nebyly navrženy žádné důkazy, na jejichž základě by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v možnostech žalované splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele. I přes procesní pasivitu žalované tak okresní soud nesprávně žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení, když automaticky presumoval neschopnost žalované bezdůvodné obohacení vrátit. Žalobkyně vyslovila názor, že okresní soud jí měl zákonný úrok z prodlení z částky určené jako bezdůvodné obohacení od , datum, přiznat v návaznosti na výzvu žalobkyně k úhradě dluhu. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadené části tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 44 605 Kč od , datum, do zaplacení.9. Žalovaná se k odvolání, ačkoliv jí bylo řádně doručeno, nevyjádřila.10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné [§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)], bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části výroku II. a závislém nákladovém výroku III. (§ 212 a § 212a o. s. ř.), včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a shledal odvolání důvodným toliko zčásti.11. Vyhovující výrok I. o věci samé a část zamítavého výroku II. (pokud jím nebylo rozhodnuto o zákonnému úroku z prodlení v odvolání napadeném rozsahu) rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci.12. K projednání odvolání odvolací soud nenařídil jednání, neboť účastnice s rozhodnutím bez jednání souhlasily a odvolání bylo žalobkyní podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).13. Odvolací soud konstatuje, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před okresním soudem