30 CO 147/2022-71 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 790 286 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 42 834 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 42 834 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 49 259 Kč od [datum] do zaplacení, z částky 47 117 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 44 976 Kč od [datum] do zaplacení, ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to z titulu náhrady mzdy náležející zaměstnanci v souvislosti s neplatnou výpovědí z pracovního poměru, doručené žalobci dne [datum]. Výrokem II soud prvního stupně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 104 642,19 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. 2. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce vedl vůči žalované řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] a že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne [datum], kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Rovněž bylo nesporné, že žalobce vznesl námitku neplatnosti výpovědi a sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, jakož i to, že pracovní doba žalobce u žalované byla 8 hodin denně a že žalovaná uzavřela s žalobcem dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni [datum]. Za prokázanou měl na základě výsledků dokazování soud prvního stupně výši částky, v níž žalobci náhrada mzdy náleží. Spornou otázkou bylo, zda a v jakém rozsahu má být uplatněno moderační právo soudu, tedy zda jsou naplněny předpoklady pro snížení povinnosti zaměstnavatele k náhradě mzdy či platu ve smyslu § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ ZP“). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce byl zaměstnancem žalované na pracovní pozici vedoucího střediska a místem výkonu jeho práce bylo středisko 07 – PRO-DOMA [obec], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou a den nástupu do práce byl [datum]. V rámci své pracovní náplně měl pod sebou podřízené a jeho práce spočívala především v práci na PC, měl dovolenou o délce 5 týdnů, pobíral příspěvek na dopravu i na důchodové spoření. Žalovaná dala žalobci dne [datum] neplatnou výpověď z pracovního poměru, kdy výpovědní doba měla skončit dne [datum]. Před jejím uplynutím žalobce sdělil žalované, že trvá na svém dalším zaměstnávání, neboť výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou. Žalobě na neplatnost výpovědi bylo následně pravomocně vyhověno shora uvedenými rozsudky okresního a krajského soudu. Žalovaná žalobci na náhradě mzdy nevyplatila ničeho. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně za čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2019, tedy za měsíce říjen až prosinec 2019, činil 267,71 Kč. Po uplynutí výpovědní doby byl žalobce nejprve evidován na Úřadu práce České republiky, a to v době od [datum] do [datum]. Od [datum] si žalobce našel jiné zaměstnání, a to u společnosti [právnická osoba] na pozici prodavače s místem výkonu práce [obec] Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a dodatky byla následně prodlužována, naposledy do [datum]. Žalobce v rámci své pracovní pozice prodavače nemá pod sebou a neřídí žádné další osoby. Práce je fyzicky náročnější, neboť žalobce manipuluje mnohdy se zbožím vážícím desítky kilogramů. Má kratší dovolenou, nepobírá příspěvek na dopravu ani na důchodové spoření. Po pravomocném určení soudu, že daná výpověď je neplatná, konkrétně dne [datum], uzavřel žalobce se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti ke dni [datum], spojenou s nárokem na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Soud prvního stupně při posuzování, zda by měl vyhovět návrhu žalované na uplatnění svého moderačního práva, měl na zřeteli, že k takovému postupu může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Jestliže se naopak zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, které měl u původního zaměstnavatele, nemůže toto vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena. S ohledem na zjištěné skutečnosti soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci není namístě užití moderačního práva pro snížení náhrady mzdy, jelikož žalovaná neprokázala, že se žalobce mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, ani že tuto možnost žalobce bez přiměřeného důvodu nevyužil. Přitom při porovnání pracovních pozic u žalované a u nového zaměstnavatele je zřejmé, že tyto nejsou rovnocenné. O nároku na úrok z prodlení bylo rozhodnuto dle § 1970 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy soud shledal, že žalovaná se svým jednáním dostala do prodlení s placením peněžitého závazku ke dni [datum]. Nákladový výrok je odůvodněn § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), kdy žalobce byl v řízení zcela úspěšný. 3. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nedílí závěr soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby dle neplatného rozvázání pracovního poměru až do doby, kdy mu žalovaná umožnila pokračovat v práci, popř. do doby platného rozvázání pracovního poměru, tj. ke dni [datum]. Žalovaná je přesvědčena, že žalobci nárok na náhradu mzdy za celé uplatněné období nemohl vzniknout. Soud prvního stupně podle jejího názoru nesprávně vyložil § 69 odst. 2 ZP, měl výši náhrady mzdy snížit. Žalovaná poukázala na projev žalobce učiněný v rámci řízení vedeného před Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 15 C 42/2020; během jednání soudu dne [datum] žalobce výslovně uvedl, že nejprve byl jeden a půl měsíce evidován na Úřadu práce, poté nastoupil do [obec] do„ Stavebnin Pospíchal“ jako prodavač. Žalobce tedy v době, za kterou požaduje náhradu mzdy, vykonával výdělečnou činnost u jiného zaměstnavatele a za tuto dostával řádně mzdu, což bylo i v řízení před soudem prvního stupně prokázáno. Za takové situace není nárok žalobce důvodný. Žalovaná poukazuje na judikaturu týkající se moderačního práva soudu ohledně uplatněného nároku na náhradu mzdy, podle níž má nárok na náhradu mzdy nikoli sankční charakter, ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele konat (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 z 15. 5. 2012) Tuto judikaturu nevzal soud prvního stupně v potaz a rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Žalobci nemělo být přiznáno právo na náhradu mzdy za předmětné období, neboť žalobce se po neplatném skončení pracovního poměru zapojil do práce u jiného zaměstnavatele, od kterého pobíral mzdu, kdy toto nové zaměstnání žalobce bylo sjednáno za zcela standardních okolností a žalobci nikterak nezhoršilo jeho postavení oproti postavení u žalované. Dle žalované tak žalobcem uplatněný nárok sleduje sankční charakter vůči žalované, což není smyslem předmětného zákonného ustanovení. Výrok týkající se náhrady nákladů řízení žalovaná napadá, jelikož žalovaná měla být ve věci procesně úspěšná a mělo by jí být přiznáno i právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce s tím, že soud prvního stupně v dané věci postupoval v souladu se zákonem i judikaturou a dospěl ke správnému závěru, že zaměstnání žalobce v jiných stavebninách než u žalované nebylo rovnocenným zaměstnáním ve srovnání se zaměstnáním u žalované. Žalobce proto navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit a přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Odvolací soud za splnění podmínek uvedených v § 214 odst. 3 o. s. ř. přezkoumal bez nařízení jednání rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním žalované i jemu předcházející řízení