42 C 10/2017-235 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 12.1.2017, doplněnou podáními ze dne [datum], [datum] a [datum], se žalobkyně domáhala po žalované zaplacené částky 128.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že rozsudkem [název soudu] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], bylo ukončeno její trestní stíhání zahájené usnesením [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [anonymizováno] [číslo], přičemž dobu trestního stíhání trvajícího více než 5 let považuje za zcela nepřiměřenou. Dále odkázala na sjednocující stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 vydané Nejvyšším soudem ČR zdůrazňující význam nepřiměřenosti délky řízení v kontextu morální újmy stěžovatele. Ohledně výše požadované částky žalobkyně vycházela z metodiky Nejvyššího soudu ČR a základu 20.000 Kč za rok řízení, vyjma prvních dvou let řízení, který zvýšila o 50 % s ohledem na to, že v trestním řízení byla ohrožena trestem až 8 let odnětí svobody a řízení tak pro ni mělo mimořádně velký význam, a dále o 20 % z důvodu, že sama se na průtazích nepodílela, přičemž současně sazbu snížila o 10 %, neboť se jednalo o věc s větším počtem obviněných a dle žalobkyně věc nebyla mimořádně skutkově složitá. V rámci jednání bylo ze strany žalobkyně doplněno, že v řešeném trestním řízení byla sama stíhána za pouze nepatrnou činnost a musela strpět celý trestní proces, který se věnoval jiným skutkům – zejména koncertům závadové hudby, distribuci materiálu atd., ačkoliv sama žalovaná se věnovala pouze provozu obchodu s oblečením. Samotná újmy byla dle sdělení žalobkyně způsobena nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady za uváděnou újmu dopisem doručeným dne [datum], avšak v zákonné šestiměsíční lhůtě nebylo ze strany žalované reagováno a náhrada nebyla žalobkyni poskytnuta. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne [datum], doplněným podáním ze dne [datum], v nichž nárok uplatněný žalobkyní v celém rozsahu neuznala. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že žalobkyně u ní přípisem doručeným [datum] uplatnila předmětný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 128.000 Kč v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná předmětný nárok v mimosoudním projednání posoudila jako nedůvodný, když shledala, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tvrzené nepřiměřenosti délky řízení nedošloa. Ve vyjádření žalovaná popsala průběh trestního stíhání žalobkyně, které bylo zahájeno [datum] a ve které byl dne [datum] u [název soudu] vyhlášen rozsudek, který byl poté rozsudkem Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] dne [datum rozhodnutí] pravomocně zrušen a o věci bylo znovu rozhodnuto, přičemž žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání zločinu založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečinu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písem. a) trestního zákoníku a přečinu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku a žalobkyni byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let s podmínečným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Žalovaná zdůraznila, že dle ustálené judikatury neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou lze považovat za přiměřenou, pouze posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále rovněž„ OdpŠk“), ve znění pozdějších předpisů, umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě a zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž pouze průtahy přičitatelné státu vedou ke konstatování překročení přiměřené lhůty. Přiměřenost délky řízení jako jeden z aspektů práva na spravedlivý proces nelze uplatňovat na úkor jiných aspektů, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, coby cíl každého procesu. Dále mimo jiné uvedla, že dle judikatury Nejvyššího soudu ČR nemůže stát odpovídat za průtahy způsobené nedostatkem součinnosti či záměrným působením stran řízení a vyvolané okolnostmi nemajícími původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení, rovněž zopakovala dosavadní judikaturou přijaté obecné závěry ohledně posuzování přiměřenosti délky řízení. K řešenému a posuzovanému trestnímu řízení žalovaná uvedla, že toto trvalo čtyři roky a sedm měsíců od [datum] do [datum], řízení bylo vedeno v přípravném řízení a na dvou stupních soudní soustavy, kdy ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud ČR ohledně návrhu na odnětí a přikázání věci – žalovaná neshledala procesní nečinnost orgánů činných v trestním řízení. Současně žalovaná uvedla, že předmětné trestní řízení lze označit za složité vzhledem k povaze trestné činnosti kladené obviněným za vinu, kdy bylo stíháno [anonymizováno] osob, bylo provedeno rozsáhlé dokazování výslechy obviněných, výslechy svědků a znalců, přehráním záznamu z koncertů a telekomunikačních záznamů. Dle žalované délku řízení ovlivnil rovněž obhájce žalobkyně opakovanými žádostmi o odročení hlavního líčení a opožděným předkládáním návrhů na doplnění dokazování. Ve vztahu vůči žalobkyni žalovaná dospěla k závěru, že délku řízení lze považovat za přiměřenou, kdy k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. nedošlo; současně odkázala na znění článku VI. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná současně vznesla námitku promlčení uplatněného nároku, kterou odvozovala od vydání a nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ke dni [datum], z něhož odvodila opožděné podání již samotné žádosti o zadostiučinění vůči žalované dne [datum], i opožděnost žaloby vůči zdejšímu soudu. Posledně pak žalovaná zdůraznila skutečnost, že žalobkyně byla v předmětném posuzovaném trestním řízení za spáchané trestné činy odsouzena a jde tak o okolnost vylučující vznik nemajetkové újmy na její straně; přičemž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vztahující se k posouzení okolností spočívajících v tom, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným. Dále žalovaná své vyjádření doplnila o sdělení, že žalobkyní uplatněná argumentace opírající se o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8.2.2018 ve věci Žirovnický proti České republice není pro zde posuzovanou věc případná, jelikož v uvedeném byla řešena přiměřenost délky řízení o náhradě za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž v samotném rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva uvedl, že na takovýto typ věcí se neaplikují obvyklá kritéria posuzování přiměřenosti délky civilního řízení. Žalovaná dále odkázala na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR, jmenovitě ve věci sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 a Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 4085/18, jejich závěry měl akceptovat i [název soudu] rozsudkem ze dne [datum] ve věci sp. zn. 44 Co 324/2019. Rovněž žalovaná uvedla, že jejímu stanovisku o tom, že nedošlo k porušení práv žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, odpovídá rovněž dosavadní výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 49/2016, kde se spoluobžalovaný žalobkyně pan [jméno] [příjmení], který byl v posuzovaném řízení zproštěn obžaloby, domáhal náhrady škody mimo jiné i za nepřiměřenou délku řízení, přičemž byl současně v posuzovaném trestním řízení i kompenzačním řízení zastoupen stejným zástupcem jako žalobkyně. Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze dne [datum], sp. zn. 12 Co 329/2019. 3. Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy založenými ve spise a dále samotným spisem [anonymizována dvě slova] [obec] – [anonymizováno] sp. zn. [spisová značka], na jejichž základě učinil následující zjištění a závěry ohledně skutkového stavu věci: 4. Mezi účastníky tohoto řízení nebylo sporné, že žalobkyně uplatnila u žalované dne [datum] nárok na náhradu škody vůči státu v podobě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky trestního řízení vedeného před [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (č.l. 5), jehož přijetí bylo potvrzeno ze strany žalované vůči žalobkyni dopisem ze dne [datum] (č.l. 4). V uvedeném uplatnění nároku žalobkyně argumentovala kuse tím, že dne [datum] jí byl doručen rozsudek [název soudu] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kterým bylo ukončeno jej