20 C 58/2021-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 22. 7. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky 7 402 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], s žalovaným uzavřela dne 27. 6. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 120 Kč, odměnou za hotovostní inkaso ve výši 3 200 Kč a částky za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 244 Kč. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do postoupení pohledávky žalobci byla žalobci zaplacena pouze částka 6 750 Kč a ke dni 29. 11. 2019 činila dlužná jistina částku 5 606,88 Kč a dlužný poplatek částku 1 795,12 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobce postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 žalobci jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. K otázce posuzování úvěruschopnosti žalované uvedl, že právní předchůdce žalobce prověřil před uzavřením smlouvy o úvěruschopnost žalované úvěr splácet, vycházel přitom z pracovní smlouvy žalovaného, a jeho výpisu z účtu, současně ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav. 4. Dne 27. 6. 2016 mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 120 Kč, odměnou za hotovostní inkaso ve výši 3 200 Kč a částky za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 244 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobce postoupena žalobci a tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne ze dne 29. 11. 2019. Dopisem, kterým bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu. Dle poštovního podacího archu byl tento dopis podán k poštovní přepravě dne 13. 12. 2019. Žalovaný byl poté vyzýván předžalobní výzvou právním zástupcem žalobce. 5. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění k 5. 5. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je věřitel povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 9. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 11. Ze skutkových tvrzení žalobce vyplynulo, že právní předchůdce žalobce ověřoval příjmy žalovaného (výpis z účtu, pracovní smlouva). Avšak důkazy k těmto tvrzení žalobce nedoložil. K jednání dne 19. 10. 2021 se žalobce nedostavil, svou neúčast omluvil, o odročení jednání nepožádal, a soud tak věc v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal v nepřítomnosti účastníků. Svou neúčastí u jednání žalobce znemožnil soudu poskytnout mu poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. stran doplnění tvrzení a označení důkazů k tomu, zda věřitel dostál své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). 12. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobce neposoudil úvěruschopnost žalované řádně, protože žádným způsobem neověřil jí uváděné výdaje, neměl k dispozici žádné výpisy z jejího účtu, které by výši měsíčních výdajů žalované dokládal a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 13. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 8 000 Kč byla právnímu předchůdci žalobce ze strany žalované vrácena v rozsahu částky 6 750 Kč, jak bylo tvrzeno žalobcem. Žalobci tak vznikl dle § 2991 a násl. občanského zákoníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě poskytnuté částky ve výši 8 000 Kč s odečtením toho, co bylo žalovanou již vráceno, tedy částky 6 750 Kč. Pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat. Soud tedy žalobě částečně vyhověl a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 1 250 Kč včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši stanovené dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (I. výrok). 14. Ve zbytku soud žalobu zamítl (II. výrok), protože pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru žalobce nemá nárok na smlouvou sjednané poplatky. 15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci více úspěšný, měl by proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.