2112 C 16/2021-43 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 8. 7. 2021 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 605 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo]. Žalovaný na svůj dluh částečně hradil, pak však přestal a dluh byl sesplatněn. Úvěr byl sjednán v částce 6 000 Kč s ročním úrokem ve výši 62,48 % a měl být hrazen v 60 splátkách po 328 Kč. Součástí žalované částky jsou i částky kapitalizovaných příslušenství a stejně tak smluvních pokut za prodlení s platbami ve výši 498 Kč za prodlení a dále 0,1 % z celkové dlužné částky po sesplatnění ve výši 1 108,80 Kč. Rovněž by měl žalovaný hradit náklady na vymáhání spojené s každou prodlenou splátkou před sesplatněním ve výši 200 Kč v celkové výši 400 Kč. Úvěruschopnost byla ze strany žalobce provedena řádně, když k tomu bylo předloženo dostatek podkladů o výši příjmů žalovaného, pročež byla rovněž zhodnocena potenciální finanční rezerva žalovaného s ohledem na jím sdělené výdaje. Došlo též k prověření v registrech dlužníků. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), rozhodl ve věci bez jednání pouze na podkladě listinných důkazů. 4. Žalobkyně, jako věřitel, a žalovaný, jako dlužník, spolu dne 28. 2. 2020 uzavřeli smlouvu o úvěru, (č. l. 25 až 27), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč (č. l. 10 a 11) splácený ve splátkách po 328 Kč po dobu 60 měsíců. Dle záznamu (č. l. 14) nebylo dokládáno inkaso a byl uveden údaj o nákladech na bydlení ve výši 3 150 Kč, počítáno dále bylo s životním minimem jednotlivce ve výši 3 410 Kč a příjmem 11 000 Kč z důchodu, současně byla uvedena částka 310 Kč splátky u téhož věřitele měsíčně. V registru SOLUS a NRKI nebylo zjištěno nic o dluzích žalovaného (č. l. 8 a 9), nicméně žalovaný byl CBS skórem hodnocen jako„ smlouva klienta je špatná“, a to pro absenci vypočtené hodnoty CBS skóre. Výše příjmu žalovaného plynula z výpisu z účtu (č. l. 10). Z evidence plateb (č. l. 22) vyplynulo, že dluh byl hrazen ve splátkách 1 až 7 a zčásti částkou 186,23 Kč též ve splátce 8. Žalobkyně dluh sesplatnila dopisem z 19. 1. 2021 (č. l. 21) k témuž dni po předchozí výzvě z 16. 12. 2020 a 15. 1. 2021 (č. l. 18 a 19). Přestože žalobce žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky i předžalobní výzvou (č. l. 6 a 7), žalovaný na svůj dluh ničeho dalšího neuhradil. 5. Soud na shora uvedený skutkový stav aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se úvěrující zavazuje na požádání úvěrovaného poskytnout mu peněžní prostředky a oproti tomu stojí závazek úvěrovaného mu tyto prostředky vrátit s úrokem. S přihlédnutím k vymezení práv a povinností obou účastníků v předložených dokladech dospěl soud k závěru, že o takový vztah se jedná i v projednávané věci, když měla vzniknout smlouva o úvěru. K tomu, aby smlouva byla uzavřena platně, musí kromě obecných náležitostí specifikovaných shora dojít i k dodržení právní úpravy dotýkající se vztahů ke spotřebiteli v podobě zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“). Stejně jako v předchozí právní úpravě je v ustanovení § 86 odst. 1 zákona zakotvena povinnost poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost úvěrovaného„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. K tomu mělo dojít při posouzení příjmů a výdajů v intencích odstavce 2 ustanovení. Podle § 87 odst. 1 zákona„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.“ O takový případ se pak jedná i v projednávané věci. 6. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že je nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy, resp. zdroje příjmů. To v tomto případě splněno bylo, když doložen byl invalidní důchod ve výši cca 11 000 Kč. K tomu je však na druhou stranu třeba posoudit i stránku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z formuláře podepsaného žalovaným podává, že náklady na bydlení by měly činit 3 150 Kč a dále bylo počítáno s životním minimem ve výši 3 410 Kč. K výdajové stránce však nebyly provedeny žádné kroky směrem k prověření správnosti a pravdivosti takových údajů, když nelze počítat registr SOLUS a NRKI, jež vytvářejí podklad pouze pro závěr, že daná osoba nefiguruje, případně figuruje a jakým způsobem v evidenci příjemců úvěrových produktů. Kromě toho v poslední evidenci byl žalovanému přiřazen znak, který je vykládán jako negativní. 7. Jakkoli se třeba vycházet z údajů spotřebitele, je nutné tyto údaje rovněž prověřit alespoň určitým způsobem potvrzujícím jejich správnost, zákon hovoří o nutnosti mít k dispozici údaje spolehlivé. To učiněno nebylo, když se žalobce spokojil pouze s tvrzeními bez dokladů odhlédnuto od dokladu spočívajícího ve výši příjmu. Již ze samotných tvrzení žalovaného obsažených ve formuláři muselo být žalobci zřejmé, že majetková situace žalovaného nebude zcela taková, jakou ji dotyčný tvrdil. K tomuto závěru je třeba dospět s přihlédnutím ke sdělení adresy bydliště v [obec]. Při obecně známé ceně bydlení v [obec] či jeho blízkém okolí a údaji o nákladech na bydlení ve výši 3 150 Kč nebylo na místě nic jiného, než si vyžádat doklady o titulu k bydlení, jakož i údaje o výši plateb za něj, byť by se mělo jednat např. o další výpis z účtu, kam ostatně měl být a byl úvěr poskytnut, nebo čestné prohlášení. Již zde tedy zcela jeho prověření selhalo. Sankcí nedostatečného prověření úvěruschopnosti je neplatnost smlouvy jako celku. 8. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit tedy z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. Je tak na místě uplatnit spíše ustanovení § 588 občanského zákoníku. 9. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se pak do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěruschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází z