220 C 36/2020-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 9. 2020 domáhal zaplacení částky 23 596 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 4 040,40 Kč a smluveného úroku ve výši 98,7 % z částky 17 819,27 Kč od 1. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 77 414 Kč. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 29. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 158,18 % ročně formou měsíčních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když uhradil jen částku 4 608 Kč. Úvěr se stal automaticky splatným ke dni 30. 3. 2020. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 17 819,27 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, nákladů spojených s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a smluvní pokuty 4 040,40 Kč a příslušenství představovaného zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek. 2. Žalovaný se ve věci k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. 4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný měl čistý výpis ze záznamu z registru SOLUS ke dni 29. 9. 2019, jak dokládá tato listina. Z hodnocení klienta je zřejmé, že žalovaný měl mít pravidelný příjem, a to dávky invalidního důchodu ve výši 7 233 Kč, což potvrzují i ústřižky pro příjemce za výplatní období srpen 2019 a září 2019. Jako výdaje bylo uvedeno životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení 1 300 Kč, celkem výdaje 4 710 Kč. Jako rezerva bylo uvedeno 500 Kč a jako volné zdroje 2 023 Kč. Dle návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 29. 9. 2019 měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku 18 000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 158,18 % ročně 42 měsíčními splátkami ve výši 1 536 Kč. Přípisem ze dne 1. 10. 2019 sdělil žalobce žalovanému základní parametry úvěru, podle sdělení měl žalovaný oproti poskytnutým 18 000 Kč zaplatit žalobci 64 512 Kč. K tomuto oznámení se vztahuje doručenka s uložením zásilky dne 2. 10. 2019. Žalovaný podpisem předsmluvního formuláře a prohlášení klientů stvrdil, že se seznámil s podmínkami smlouvy. Ve smlouvě byly dále upraveny smluvní pokuty a automatické zesplatnění úvěru. Žalovanému byla dne 30. 9. 2019 vyplacená částka 18 000 Kč na účet [číslo] [bankovní účet] dle dokladu o vyplacení úvěru. Dle karty klienta žalovaný na úvěr celkově zaplatil 4 608 Kč. Žalobce upozornil žalovaného na možnost zesplatnění úvěru výzvami ze dne 25. 2. 2020 a ze dne 27. 3. 2020. Žalobce oznámením ze dne 30. 3. 2020 zesplatnil žalovanému úvěr. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 9. 2020 a poštovního podacího archu ze dne 10. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 15 dní. Ve výpisu NRKI ze dne 11. 2. 2019 je žalovaný uveden se skóre ve výši 354, jež značí menší riziko a lepší segment klientů. 5. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Dle § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 13. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že žalovaný nebyl veden v žádné databázi dlužníků, že měl měsíční příjmy ve formě důchodových dávek invalidního důchodu ve výši 7 233 Kč, výdaje pak ve výši 4 710 Kč, jako rezerva byla uvažována částka 500 Kč, převis příjmů nad výdaji s rezervou tak měl dle zjištění žalobce při předpokládané měsíční splátce úvěru ve výši 1 536 Kč činit 487 Kč. Žalovanému by tak zbývala na další výdaje (mimořádné či relativně běžné) částka ve výši 487 Kč měsíčně. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného. Soud má z provedeného dokazování za to, že ostatní výdaje žalovaného ve výši životního minima částky 3 410 Kč a částky 1 300 Kč na bydlení jsou podezřele nízké. Žalobce skutečné výdaje žalovaného žádným způsobem neověřil, např. inkasem v souvislosti s bydlením, výpisem z účtu žalovaného apod., kde by žalobce mohl ověřit skutečné pravidelné měsíční výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena). Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalovaného do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se skutečně zabýval prověřením výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. 14. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce s