247 C 37/2020-95 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 29. 10. 2020 (podána dne 9. 11. 2020) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 30 695,36 Kč na jistině, 3 537,12 Kč na úrocích, 718 Kč na pojistném, 600 Kč na náhradě nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínky, 618 Kč smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení, to vše z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 23. 12. 2016. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec, který žalovaný čerpal ve výši 73 172,20 Kč, poplatky 4 704 Kč a další úvěr 2 689 Kč, tj. celkem jistina 80 565,20 Kč. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil, nereagoval na žádnou z výzev soudu. 2. Dne 10. 9. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav. 3. Dne 23. 12. 2016 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, č. sml. [číslo] [číslo] [číslo] 664, na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěrový rámec 45 000 Kč s úrokem 22,68 % ročně. Splatnost splátek byla vždy k 17. dni v měsíci a její výše byla minimálně 5 % z dlužné částky k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však 500 Kč (důkaz touto smlouvou). Uzavření smlouvy doprovázelo uzavření dodatku o specifických podmínkách čerpání a splácení ze dne 23. 12. 2016, na základě kterého žalovaný čerpal úvěr ve výši 2 689 Kč s úrokem 21,38 % ročně, který se žalovaný zavázal splatit ve 20 měsíčních splátkách, každou ve výši 169 Kč, počínaje dnem 17. 1. 2017 (důkaz tímto dodatkem). V neposlední řadě uzavřel žalovaný pojištění ke smlouvě o revolvingovém spotřebitelském úvěru, č. sml. [číslo] [číslo] [číslo] 664, s pojistným rovnajícím se 4,99 % měsíční splátky úvěru, a to jako nedílnou součást úvěrové smlouvy (důkaz: přihláška k pojištění). Od června 2018 činila výše pojistného 5,99 % ze splátky úvěru. 4. Z důkazu výpisem účtu (č. l. 27 verte) soud vzal za prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku v celkové výši 81 608 Kč (ostatně v zásadě to potvrdil i žalobce, když tvrdil, že žalovaný na úvěr zaplatil 80 565,20 Kč viz č. l. 48 verte dole). 5. Dle ustanovení článku V.3. úvěrových podmínek je žalobce oprávněn přiřazovat platby k úhradě jakýchkoliv i nesplatných závazků ze smlouvy či z jiného právního vztahu, v pořadí určeném žalobcem, nestanoví-li zákon nebo neurčíte-li se při sjednání smlouvy jinak. Žalobce zpravidla započítává splátky v tomto pořadí: smluvní pokuty, náhrada nákladů spojených s vymáháním splatného závazku, pojistné, smluvní úrok, jistina. Dle smlouvy byla uvedená částka zaplacená žalovaným započítána takto: na jistinu částka ve výši 49 869,84 Kč, na smluvní úrok částka ve výši 25 070,61 Kč, na pojištění částka ve výši 4 267,55 Kč, na náhradu nákladů spojených s vymáháním částka ve výši 2 400 Kč. Žalovaná jistina představuje rozdíl mezi čerpanou jistinou (80 565,20 Kč) a tím, kolik bylo na jistinu uhrazeno (49 869,84 Kč). 6. Z dokazování dále vyšlo najevo, že při zkoumání úvěryschopnosti žalovaného žalobce využil informací, které uvedl žalovaný ve smlouvě a které žalobce podrobil vlastní metodice, z interního blacklistu, z databáze ARES, z katastru nemovitostí, z centrální evidence exekucí a z insolvenčního rejstříku (viz č.l. 61 a násl.) plus informace z rejstříku SOLUS (důkaz přípisem ze dne 4. 8. 2021 do společnosti SOLUS). 7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. 8. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 80 565,20 Kč a že žalovaný zaplatil částku celkem 80 565,20 Kč. 9. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 10. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. 11. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 12. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 13. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by vša