31 C 109/2021-27 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 15. 7. 2020 domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 128,79 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], s žalovaným uzavřel dne 30. 11. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a kapitalizované úroky za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 379 Kč, odměnou za zpracování a doručení ve výši 1 100 Kč a částky za administrativní činnost ve výši 4 666 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 253 Kč do 24. 1. 2018. Žalovaný se však ocitl v prodlení s úhradou splátek úvěru, do postoupení pohledávky žalobci byla žalobci zaplacena pouze částka 2 450 Kč a ke dni 25. 6. 2017 činila dlužná jistina částku 6 800 Kč a dlužný poplatek částku 3 328,79 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobce postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 žalobci jako novému věřiteli, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 14. 6. 2018. K dotazu soudu, jakým způsobem právní předchůdce žalobce prověřil před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet, doplnil, že právní předchůdce žalobce vycházel z pracovní smlouvy žalovaného, z výplatních pásek a z výměru podpory, současně ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Podotknul, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016Sb., o spotřebitelském úvěru, a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav. 5. Dne 30. 11. 2016 byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce – [anonymizováno] v hotovosti [číslo]. Právní předchůdce žalobce se touto smlouvou zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal úvěr spolu s poplatkem ve výši 7 145 Kč (celkem se zavázal právnímu předchůdci žalobce vrátit 15 145 Kč) splácet v 60 týdenních splátkách po 253 Kč. Dle zákaznické karty žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru právnímu předchůdci žalobce předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky a výměr důchodu. V zákaznické kartě uvedl, že příjem domácnosti činí celkem 22 000 Kč, výdaje činí 8 000 Kč. Z tabulky umoření vyplynulo, že žalovaný splatil právnímu předchůdci žalobce 2 450 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 soud zjistil, že pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla právním předchůdcem žalobce postoupena žalobci a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne ze dne 14. 6. 2018. Dopisem, kterým bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení dopisu. Dle poštovního podacího archu byl tento dopis podán k poštovní přepravě dne 13. 7. 2018. 6. Z dalších listinných důkazů předložených žalobcem k důkazu soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 12. Ze skutkových tvrzení žalobce a jím předložených listin (viz zákaznická karta) vyplynulo, že právní předchůdce žalobce podrobně ověřoval příjmy žalovaného (doložené výplatní pásky, pracovní smlouva, výměr o důchodu). V tomto směru nelze právnímu předchůdci žalobce nic vytknout. Právní předchůdce žalobce však nijak neověřoval výdaje žalovaného, vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělil samotný žalovaný (v listině nazvané„ zákaznická karta“), aniž by tyto jakkoliv ověřil. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké. Soud poukazuje na to, že právní předchůdce žalobce neměl k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho výdajích. Právní předchůdce žalobce měl přitom povinnost řádně zkoumat i výdajovou stránku žadatele o úvěr, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji žadatele o úvěr a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný spotřebitelský úvěr řádně splácet. 13. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobce neposoudil úvěruschopnost žalovaného řádně, když žádným způsobem neověřil jím uváděné výdaje, a nemohl si tedy věrohodně učinit závěr o tom, zda bude žalovaný schopen spotřebitelský úvěr řádně splácet. Uzavřená smlouva o úvěru [číslo] ze dne 30. 11. 2016 je tedy absolutně neplatná s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud zdůrazňuje, že smlouva o úvěru [číslo] byla mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným uzavřena za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., protože byla uzavřena dne 30. 11. 2016, zatímco zákon č. 257/2016 Sb., nabyl účinnosti až dne 1. 12. 2016. Poskytnutá jistina úvěru ve výši 8 000 Kč byla právnímu předchůdci žalobce ze strany žalovaného vrácena v rozsahu částky 2 450 Kč, jak bylo proká