31 C 3/2021-50 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 4. 8. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 9 360 Kč s 8,5% úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 16. 12. 2016 byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností [právnická osoba]) a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty v hotovosti peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 2 400 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 1 320 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek 1 140 Kč, tj. uhradit částku v celkové výši 10 140 Kč, prostřednictvím třinácti měsíčních splátek, přičemž poslední splátka byla splatná dne 16. 1. 2018. Žalovaný uhradil jednu splátku ve výši 780 Kč, která byla právním předchůdcem žalobce započítána na poplatek. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny ve výši 6 000 Kč, z úroku z úvěru ve výši 1 363,20 Kč, z poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 071,60 Kč a z neuhrazeného inkasního poplatku ve výši 925,20 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku v celkové výši 9 360 Kč žalobci dosud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili. 4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav: 5. Dne 16. 12. 2016 podal žalovaný žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, ve které uvedl, že je osoba svobodná, zaměstnána na dobu určitou do 31. 12. 2017 dovolené s příjmem 9 648 Kč, stejná částka byla uvedena u příjmů celé domácnosti. Ohledně svých výdajů uvedl, že na bydlení neplatí nic a utratí 3 000 Kč z stravu a 200 Kč za další náklady měsíčně. Dále v žádosti uvedl, že další splátky úvěru činí 4 607 Kč, jeho měsíční výdaje tak činí 7 807 Kč celkem. K žádosti doložil mzdový výměr platný k 1. 11. 2016, dle kterého činila mzda žalovaného 11 500 Kč měsíčně, výplatní lístek za měsíce červenec a říjen roku 2016, z obou vyšlo najevo, že žalovanému jsou ze mzdy realizovány exekuční srážky ve výši 4 607 Kč, resp. 4 321 Kč. Dále předložil čestné prohlášení, že ubytování mu hradí zaměstnavatel. Na základě uvedených listin a žalovaným poskytnutých údajů s ním právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na základě níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že částku ve výši 6 000 Kč v hotovosti obdržel. Žalovaný se smlouvou zavázal, že právnímu předchůdci žalobce vrátí jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč a zaplatí úrok ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, za které byl úvěr poskytnut, spolu s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 2 400 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 1 320 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek 1 140 Kč, celkem se zavázal právnímu předchůdci žalobce vrátit 10 380 Kč ve 13 rovnoměrných měsíčních splátkách po 780 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 11. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovanou. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobce ze dne 26. 2. 2020. 6. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný v období od roku 2015 do doby uzavření smlouvy o úvěru čelil průběžně celkem 4 exekučním řízením (80 EXE 2775/2015, 75 EXE 4883/2015, 75 EXE 1124/201 a 81 EXE 2817/2016). 7. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže. 8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná v rozsahu nároku na zaplacení jistiny 5 220 Kč s úroky z prodlení, nicméně není důvodná co do částky 4 140 Kč. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 13. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). 15. Z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobce ověřoval příjmy žalovaného