31 C 51/2021-23 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 8. 2020 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 29 760 Kč včetně zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru ze dne 13. 6. 2018, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], [IČO]) žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Podáním ze dne 22. 4. 2021 vzal žalobce žalobu co do požadované smluvní pokuty ve výši 9 760 Kč a 510 Kč představující kapitalizovaný úrok, řízení bylo v uvedeném rozsahu zastaveno usnesením ze dne 4. 6. 2021 č. j. 31 C 51/2021-17. Žalobce vzal žalobu částečně zpět z důvodu, že k výzvě soudu nebyl schopen předložit důkazy o tom, že by se právní předchůdce žalobce zabýval úvěruschopností žalovaného. Zbytek žalované částky se skládá z poskytnuté jistiny 20 000 Kč a příslušenství. 2. žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.): 4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil, že právní předchůdce žalobce uzavřel elektronicky dne 13. 8. 2018 s žalovaným úvěrovou smlouvu se sjednaným úvěrem ve výši 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit jednou splátkou spolu s příslušenstvím do 18. 7. 2018 (úvěrová smlouva ze dne 13. 6. 2018). Součástí úvěrové smlouvy byly veřejné obchodní podmínky, ze kterých soud nezjistil žádné významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci (obchodní podmínky). Z verifikační platby ze dne 13. 2. 2015 je patrno, že žalovaný připsal na účet žalobce 1 Kč, přičemž jako odesílatele částky banka automaticky označila [celé jméno žalovaného]. K čerpání úvěru došlo dne 13. 6. 2018 převodem částky 8 000 na účet žalovaného, ze kterého byla odeslána verifikační platba (čerpání úvěru dne 13. 6. 2018). Právní předchůdce žalobce uzavřel elektronicky dne 18. 6. 2018 s žalovaným úvěrovou smlouvu se sjednaným úvěrem ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit jednou splátkou spolu s příslušenstvím do 18. 7. 2018 (úvěrová smlouva ze dne 18. 6. 2018). Tato nová smlouva výslovně obsahuje ujednání, podle kterého se mění a doplňují podmínky dříve uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 13. 6. 2018. K čerpání úvěru došlo dne 18. 6. 2018 převodem částky 12 000 Kč na účet žalovaného, ze kterého byla odeslána verifikační platba (čerpání úvěru dne 18. 6. 2018). Žalovaný poskytnutý úvěr nevrátil právnímu předchůdci žalobce řádně a včas. Pro tento případ si účastníci smlouvy o úvěru sjednali povinnost žalovaného zaplatit právnímu předchůdci žalobce smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, a to za každý den prodlení a poplatek 50 Kč za každou upomínku (úvěrová smlouva ze dne 18. 6. 2018). Žalobce požadoval smluvní pokutu ve výši 9 760 Kč za období od 19. 7. 2018 do 19. 11. 2019. Dlužná jistina činila částku 20 000 Kč, poplatky 150 Kč a smluvní pokuta 9 760 Kč. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 7. 1. 2020 společně s výzvou k zaplacení (smlouva o postoupení pohledávky přílohy včetně ze dne 9. 12. 2019 včetně oznámení a podací arch). Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou (výzva ze dne 24. 7. 2020 včetně podacího archu). Žalobce vyčíslil kapitalizované zákonné úroky z prodlení v částce 2 406,58 Kč jako úroky z prodlení za období od19. 7. 2018 do 19. 11. 2019. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 10. Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 12. Ze skutkových tvrzení žalobce vyplynulo, že nedisponuje žádnými listinami, které by doložily, zda a případně jakým způsobem právní předchůdce žalobce posuzoval úvěruschopnost žalovaného a vědom si této skutečnosti, podáním ze dne 22. 4. 2021 vzal žalobce žalobu co do požadované smluvní pokuty ve výši 9 760 Kč a částky 510 Kč představující kapitalizovaný úrok zpět. Řízení bylo v uvedeném rozsahu zastaveno usnesením ze dne 4. 6. 2021 č. j. 31 C 51/2021-17. 13. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že právní předchůdce žalobce neposoudil úvěruschopnost žalovaného, proto je smlouva o úvěru ze dne 18. 6. 2016 absolutně neplatná s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V řízení bylo výpisy z účtu prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 8 000 Kč a 12 000 Kč, kterou mu žalovaný nevrátil. Žalobci tak vznikl dle § 2991 a násl. občanského zákoníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě poskytnuté částky ve výši 20 000 Kč. Pohledávka byla v mezidobí dle § 1879 občanského zákoníku postoupena na žalobce, který je tak oprávněn ji vymáhat. Soud tedy žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 20 000 Kč včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši stanovené dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (I. výrok)