47 C 214/2021-29 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč z titulu smluvní pokuty (2 x 5 000 Kč) za nevrácení technických zařízení z titulu smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené mezi účastníky 23. 2. 2018 a smlouvy o poskytování služby internet [číslo] z 8. 3. 2018. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 2. Soud rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) rozhodnout bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“); žalobce s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasil, souhlas žalovaného předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 3. Žalobce dne 23. 2. 2018 uzavřel s žalovaným smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy zajišťoval žalobce žalovanému služby spočívající v poskytování televizního vysílání prostřednictvím internetu. Ve smlouvě bylo uvedeno malým písmem, že účastník bere na vědomí a souhlasí se smluvní pokutou mimo jiné ve výši 5 000 Kč za nevrácení zapůjčeného STB. Žalobce 24. 5. 2018 předal žalovanému pronajaté technické zařízení: [anonymizována tři slova] sériové číslo [anonymizováno]. 4. Žalobce s žalovaným dále dne 8. 3. 2018 uzavřel smlouvu o poskytování služby Internet [číslo]. Na základě této smlouvy zajišťoval žalobce žalovanému služby přístupu k Internetu, s tím, že žalovaný si od žalobce pronajal zařízení, a to [anonymizováno]. Ve smlouvě bylo uvedeno malým písmem, že účastník bere na vědomí a souhlasí se smluvní pokutou mimo jiné ve výši 5 000 Kč. 5. Podle čl. 4 Zvláštních podmínek pro službu Kombinované televize [anonymizováno] TV:„ V případě ukončení Smlouvy je Účastník povinen Technické zařízení vrátit DCZ ve stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, a to nejpozději do 10 dnů od ukončení Smlouvy (Ukončí-li Účastník Smlouvu částečně, platí tato povinnost ve vztahu k dotčenému Technickému zařízení).“. 6. Podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku mohou strany uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. 7. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 8. Mezi účastníky byla v souladu s § 1746 odst. 2 občanského zákoníku uzavřena smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a také smlouva o poskytování služby internet, na základě kterých byla žalovanému poskytnuta 2 technická zařízení. Smlouva uzavřená mezi účastníky je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou podle § 1810 a násl. občanského zákoníku. 9. Soud vycházel i ze závěrů přijatých Ústavním soudem v nálezu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení obsahová. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich často v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíš uniknou, např. ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 10. Při aplikaci citovaného nálezu Ústavního soudu na souzenou věc, soud uvádí, že ustanovení o povinnosti vrátit to které zařízení v konkrétní lhůtě není ustanovením technického a vysvětlujícího charakteru, a proto mělo být obsaženo ve smlouvě a nikoli jen ve zvláštních obchodních podmínkách. 11. Z formulace obsažené v obou smlouvách podepsaných žalovaným navíc jednoznačně neplyne povinnost žalovaného k úhradě žalobcem požadovaných dvou smluvních pokut po 5 000 Kč za nevrácení shora specifikovaných dvou zařízení. Účastníci ve smlouvě o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací ani ve smlouvě o poskytování služby internet nesjednali povinnost žalovaného vrátit technická zařízení v konkrétní lhůtě a neurčili ani způsob, od kterého by se počátek běhu lhůty pro vrácení technických zařízení měl odvíjet. Povinnost žalovaného vrátit technická zařízení do 10 dnů od skončení smlouvy není uvedena v textu ani jedné smlouvy. V čl. 8 všeobecných obchodním podmínek nebyla stanovena povinnost žalovaného vrátit technické zařízení v žalobcem tvrzené době do 10 dnů od ukončení smlouvy, což žalobce nepřípadně uváděl v žalobě. Jen Zvláštní podmínky pro službu Kombinované televize [anonymizováno] TV uvádějí povinnost„ Technické zařízení vrátit [anonymizováno] ve stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, a to nejpozději do 10 dnů od ukončení Smlouvy“. Jde však o skryté – a tudíž nepoctivé – ujednání ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu, ke kterému není možné přihlížet, a to pro zjevný rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z., tj. pro absolutní neplatnost. 12. Ujednání o smluvní pokutě je rovněž neurčité podle § 553 odst. 1 o. z., a tudíž i zdánlivé ve smyslu § § 554 o. z., k němuž nelze přihlížet. Neplyne z něj totiž dostatečně konkrétně a jasně, jaké konkrétní zařízení má být vráceno. V části obou smluv, v nichž jsou uvedeny poskytované služby, jsou zařízení označována jako„ Technické zařízení“ či„ Zařízení“, kdežto u smluvní pokuty je uveden text jiný –„ [anonymizováno] [spisová značka] [spisová značka] [anonymizováno]“ a„ [anonymizováno] nebo [příjmení]“. Pro žalovaného jako spotřebitele může být proto matoucí, co má být předmětem vrácení. I kdyby tedy šlo o ustanovení nikoli neurčité, a proto nikoli zdánlivé, pak by k němu nebylo možné přihlížet z jiného důvodu, a to pro rozpor s § 1811 odst. 1 o. z.:„ Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.“. 13. Shora uvedené platí o to více, když smluvní pokuta je sice umístěna v textu smlouvy, ale celá smlouva je sepsána velmi drobným písmem. Povinnost vrátit technické zařízení do 10 dnů od skončení smlouvy není uvedena v textu samotné smlouvy, ale v obchodních podmínkách. Z textu samotné smlouvy si tak účastník nemůže učinit jasnou představu o tom, kdy mu smluvní pokuta hrozí. Samotná formulářová smlouva je přitom pouze v rozsahu jedné strany formátu A4, za její součást jsou však prohlášeny hned dvoje obchodní podmínky, které jsou značně obsáhlé. Všeobecné obchodní podmínky mají (bez přílohy) 14 stran formátu A4 a zvláštní podmínky 4 strany formátu A4. Povinnost vrátit technické zařízení poskytovateli do 10 dnů od skončení smlouvy, uvedené v článku 4.4 zvláštních podmínek, tak pozornosti spotřebitele snadno unikne. Ostatně o nepřehlednosti povinností účastníka vyplývajících z podmínek svědčí i to, že sám žalobce v žalobě uvedl, že jde o povinnost dle článku 8.2 všeobecných podmínek, kde však uvedená povinnost formulována není. 14. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce si v právním vztahu nepočínal poctivě, a že uplatněné právo na zaplacení smluvní pokuty tak nepožívá právní ochrany, je absolutně neplatné (§ 588 o. z.) a žalobu zamítl v plném rozsahu. 15. Protože se jednalo o řízení v tzv. bagatelní věci ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. (tzn., bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč bez ohledu na příslušenství), postupoval soud při odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 4 o. s. ř. 16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť z procesního hlediska úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.