62 C 156/2021-39 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 21. 8. 2020 domáhala zaplacení 3.000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 10. 7. 2017 s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) online smlouvu o zápůjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně téhož dne poukázal na účet uvedený žalovaným 3.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku do 4. 8. 2017. Jelikož žalovaný svůj dluh ani přes opakované upomínky neuhradil, domáhá se žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2017, jeho zaplacení spolu s úrokem z prodlení ve výši stanovené příslušným právním předpisem od 5. 8. 2017 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“); účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Dne 10. 7. 2017 byla mezi [jméno] [příjmení] jako zapůjčitelem, žalovaným jako vydlužitelem a právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) jako vedlejším účastníkem uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Žalovaný o poskytnutí zápůjčky požádal prostřednictvím internetového portálu úvěrové společnosti [webová adresa] a emailem. Zapůjčitel zmocnil právního předchůdce žalobkyně k vymáhání pohledávek po splatnosti. 5. Dne 11. 7. 2017 byla na účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba], na jméno žalovaného připsána platba ve výši 3.000 Kč. 6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2017 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován předžalobní upomínkou ze dne 12. 12. 2019 a současně byl vyzván k úhradě dluhu do 7 dnů od odeslání výzvy. 7. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Soud se nejprve zabýval platností předmětné smlouvy o zápůjčce. 12. Smluvní ujednání mezi účastníky bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům zápůjčky a úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. 13. Z předložené smlouvy o zápůjčce nevyplývá, že by se právní předchůdce žalobkyně jakkoli zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr. Právní předchůdce žalobkyně žádným způsobem nezjišťoval a neposuzoval pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného či jeho osobní a majetkové poměry, nevyžádal si doklady k ověření úvěruschopnosti žalovaného a ani sám aktivně neprovedl žádná šetření, která by osvědčila schopnost žalovaného řádně splácet poskytnutý úvěr. 14. Právní předchůdce žalobkyně tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 15. Právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalovanému zápůjčku v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 z.s.ú. jako důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD ze dne 5. 3. 2020 č. C - 679/18). 16. Soud proto uzavřel, že smlouva o zápůjčce byla od počátku neplatná a žalobkyni vzniklo, resp. bylo jí postoupeno, toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, žalobkyně má proto nárok na vrácení poskytnutého plnění ve výši 3.000 Kč. 17. Žalobkyně má rovněž právo na zaplacení úroku z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalovaný se do prodlení dostal marným uplynutím lhůty splatnosti. Splatnost neoprávněného majetkového prospěchu je odvozena od výzvy k jeho vydání; v daném případě lze za výzvu k úhradě považovat předžalobní výzvu ze dne 12. 12. 2019, ze které se podává splatnost žalované částky ke dni 19. 12. 2019. Soud proto žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení počínaje dnem 20. 12. 2019 ve výši odpovídající nař. vlády č. 351/2013 Sb. k tomuto dni. 18. Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II zamítl. 19. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. 20. Vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o řízení v tzv. bagatelní věci ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. (tzn., bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč bez ohledu na příslušenství), postupoval soud při odůvodnění rozsudku dle § 157 odst. 4 o. s. ř. tak, že v odůvodnění rozsudku uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, které činí 1.489 Kč. Při stanovení výše odměny advokáta soud postupoval podle § 14b odst. 1 a 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen„ advokátní tarif“), když dospěl k závěru, že jsou naplněny všechny předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení. Předmětem řízení, v němž byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů, je peněžité plnění, jehož výše nepřesahuje 50.000 Kč, a soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně se peněžitého plnění v souvislosti s neuhrazenými platbami ze smluv o sdružených službách dodávky energií domáhá u zdejšího soudu opakovaně, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru. Náklady řízení sestávají z těchto částek: -) 400 Kč za zaplacený soudní poplatek, -) 600 Kč odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podán