108 C 4/2022-30 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 8. 2018 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny. Dále žalobkyně požadovala úhradu kapitalizovaných úroků ve výši 7 483,18 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 3 883,33 Kč, úroků ve výši 19,27 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny od 16. 1. 2021 do zaplacení. Na své závazky žalovaný neuhradil ničeho. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav. Dne 13. 8. 2018 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru). Žalovaný ve smlouvě potvrdil, že tuto částku v hotovosti převzal. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 60 týdenních splátkách. Sjednaná úroková sazba činila 32,15 % ročně. Dále byl mezi účastníky sjednán úrok ve výši 6 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 000 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 54 000 Kč. Z Karty zákazníka a žádosti o spotřebitelský úvěr bylo zjištěno, že žalovaný při uzavírání uvedl, že bydlí v nájemním bytě, kdy na stávající adrese žije od května 2018 Náklady na bydlení uvedl ve výši 4 200 Kč. Současně uvedl, že od října 2014 je zaměstnán s příjmem 23 400 Kč měsíčně. Osobní výdaje potvrdil ve výši 3 800 Kč měsíčně. K těmto tvrzením doložil výplatní pásky. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalovaného, který uvedl, že bydlí v pronájmu, nemá vyživovací povinnost a nejsou na něj vedeny žádné exekuce. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. 5. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení. 6. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 30 000 Kč, když tuto částku převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. 7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 10. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovaným, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Dále pak vyšla z předložených výplatních pásek. Žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení zejména výdajové stránky žalovaného vycházela pouze z ústních informací žalovaného. Předestřené informace nijak neověřovala. Zejména nebyly nijak ověřeny tvrzené výdaje na bydlení ani jejich výše. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalovaného nevyžádala nájemní smlouvu či jiný dokad o výši hrazeného nájemného, nepožadovala ani doložení výše plateb za spotřebu energií v bytě a dalších plateb souvisejících s nájmem bytu. Částka výdajů na bydlení ve výši 4 200 Kč měsíčně se soudu jeví jako nereálná při vývoji cen nájmů městě Brně. Pokud pak žalovaný jako další měsíční výdaje (včetně výdajů na jídlo, oblečení, dopravu, atp.) uváděla částku 3 800 Kč, jde o další údaj, který si právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Soud poukazuje na to, že právní předchůdkyně žalobkyně neměla k dispozici žádný výpis z bankovního účtu žalovaného, ve kterém by byly rozepsány jednotlivé transakce, na základě kterého by mohl posoudit, zda žalovanému měsíčně zůstane dostatek finančních prostředků k úhradě splátek úvěru. Soud proto uzavírá, že právní předchůdce žalobce nepostupoval s odbornou péčí, když nijak neověřoval žalovaným uváděné údaje o jeho příjmech ani výdajích. Právní předchůdce žalobce měl přitom povinnost řádně zkoumat