112 C 103/2022-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 15. 3. 2022 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 6 000 Kč z titulu jistiny dluhu na smlouvě o zápůjčce uzavřené předchůdcem žalobce a žalovaným 13. 3. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalovaný dluh neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud s ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), nenařizoval jednání a rozhodl na základě listinných důkazů, z nichž vyplynulo, že žaloba je nedůvodná. 3. Z listin bylo zjištěno, že mezi předchůdcem žalobce a žalovaným měla být dne 13. 3. 2014 uzavřena elektronickou formou smlouva o zápůjčce, na jejímž základě bylo žalovanému zasláno 6 000 Kč se splatností 34 dnů. Prostředky byly zaslány na účet uvedený ve smlouvě (potvrzení o provedené platbě z ledna 2014), přičemž tento účet je veden na jméno [jméno] [příjmení], bytem [ulice a číslo] v [obec] (sdělení banky z 19. 7. 2022). Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvou z 21. 12. 2017 a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem z 18. 1. 2018 spolu s výzvou k úhradě. Znovu byl vyzván k úhradě 5. 6. 2020 (zásilka se dle sdělení České pošty vrátila odesílateli 23. 6. 2020). 4. Na shora zjištěný skutkový stav aplikoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle uvedeného ustanovení přenechá-li vypůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V daném případě předchůdce žalobce měl přenechat žalovanému peněžní prostředky a dotyčný se měl zavázat tyto vrátit ve stanovené lhůtě. Nejednalo se o závazek žalobce na požádání žalovaného tyto prostředky poskytnout, čímž by vznikla smlouva o úvěru. K tomu, aby smlouva byla platná, je třeba v prvé řadě prokázat, došlo k prověření úvěryschopnosti vydlužitele. Samotný žalobce počítá v žalobě s tím, že břemeno tvrzení a důkazu v této otázce neunese, neboť materiály od předchůdce žalobce nedisponuje. Je tak možné bez bližšího citování právní úpravy i judikatury konstatovat, že žalobce nemohl prokázat splnění svých povinností plynoucích pro něj z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., pročež je smlouva neplatná. Toto právní posouzení by nicméně nemuselo být problémem u požadavku na vrácení samotné částky jistiny, neboť v takovém případě by se jednalo na straně„ vydlužitele“ o bezdůvodné obohacení, jež by byl povinen podle § 2991 občanského zákoníku vrátit. K tomu by nicméně muselo být prokázáno, že to byl právě žalovaný, kdo se uzavřením takové neplatné smlouvy a zejména následným poskytnutím plnění dle ní obohatil. To bylo dotazy soudu vyvráceno. Bylo zjištěno, že tím, komu byly poukázány prostředky, byla osoba [jméno] [příjmení], [datum narození]. Skutečnost, zda to byla skutečně tato osoba, jež se pomocí odcizeného či žalovaným poskytnutého identifikačního průkazu uvedeného v elektronické formě smlouvy, nebo jen uvedením jí známých informací vydávala za žalovaného s úmyslem se obohatit, není podstatné. Podstatné je, že k obohacení nedošlo na straně žalovaného. Nebyla tak naplněna pasivní legitimace, pročež soud žalobu zamítl. 5. V této souvislosti soud poukazuje i na žalobcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 (publikované mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD28885CZ), jež v případech, kdy není unášeno buď břemeno tvrzení či důkazní, konstatoval, nelze rozhodnout ve věci bez jednání. Pro tento případ rovněž žalobce požádal o výzvu k doplnění tvrzení. Soud má za to, že uvedený postup v projednávané věci nebyl na místě. V prvé řadě bylo zřejmé, že žalobce neunese břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran otázky prověření úvěryschopnosti, pročež přišlo do úvahy posouzení otázky bezdůvodného obohacení. Tato otázka a totožnost obohaceného pak byla soudem vyřešena dotazem na banku vedoucí účet, na který byly prostředky poskytnuty. Sdělení informací o totožnosti takové osoby žalobci by s ohledem na průběh řízení neměl prakticky žádné dopady. V projednávané věci by se sice žalobci nabízel institut záměny účastníků řízení v intencích § 92 odst. 2 OSŘ, což by však nutně vyžadovalo vyjádření souhlasu dosavadního žalovaného s takovým postupem. K tomu by nicméně těžko došlo s ohledem na absenci jakékoli procesní aktivity z jeho strany. Nevyjádřil-li se k samotné žalobě a podstatě sporu, nelze příliš očekávat, že by se aktivně stavěl k návrhu, který se ho de facto nemůže nijak negativně meritorně dotknout. Souhlas by nebylo možné obejít ani výzvou podle § 101 odst. 4 OSŘ, neboť se nejedná o pouhý procesní postup soudu nebo vedení řízení, ale o úkon fakticky ukončující účast jednoho z účastníků v něm. Žalobci by tedy nezbývalo nic jiného než zpětvzetí žaloby, což by na jeho procesním postavení ani běhu lhůt s ohledem na skutkový základ věci ničeho nezměnilo. Uvedený postup nicméně nebrání, aby byla žaloba podána proti skutečně obohacené osobě. 6. Výrok pod bodem II. je odůvodněn tím, že žalobce byl ve věci neúspěšný, na druhou stranu žalovanému nevznikly žádné náklady (§ 142 odst. 1 OSŘ a contrario).