112 C 109/2022-60 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou dne 18. 11. 2020 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 42 000 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdce žalobce se žalovaným uzavřel 22. 4. 2016 smlouvu o půjčce na částku 25 000 Kč s tím, že tuto částku včetně úroku ve výši 3 500 Kč a poplatku za administrativní činnost a hotovostní inkaso ve výši 15 000 Kč splatí v 58 týdenních splátkách po 750 Kč. Dále byla 25. 1. 2016 uzavřena smlouva o půjčce na částku 15 000 Kč, která měla být uhrazena spolu s úrokem ve výši 2 100 Kč a zmiňovaným poplatkem ve výši 9 000 Kč v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalobce požaduje z první smlouvy jistinu ve výši 24 412,58 Kč, dlužný poplatek za hotovostní inkaso ve výši 7 287,42 Kč a příslušenství ve výši 14 750,11 Kč, resp. 4 967,62 Kč. Ze druhé smlouvy pak požaduje částku 7 932,24 Kč na jistině, 2 367,76 Kč na poplatku za hotovostní inkaso a 5 252,60 Kč, resp. 1 770,19 Kč na úrocích. K oběma smlouvám současně požaduje uhrazení nadále běžících příslušenství. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud příslušný podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady č. 1215/2012 podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), rozhodl ve věci bez jednání vycházeje z listinných důkazů, z nichž zjistil, že žaloba je důvodná pouze zčásti. 3. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 22. 4. 2016 uzavřena smlouva o půjčce na částku 25 000 Kč v 58 týdenních splátkách po 750 Kč s roční úrokovou sazbou 23,72 %. Kromě jistiny byl žalovaný povinen uhradit poplatek za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč, úrok ve výši 3 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 10 000 Kč. Dle karty zákazníka z 22. 4. 2016 měl žalovaný příjem v podobě mzdy 10 300 Kč, platby dávek a příspěvků na děti ve výši 10 300 Kč a další nespecifikovaný příjem 10 000 Kč. Výdaje pak činily 20 500 Kč zahrnující nájem, inkaso a domácnost, 3 000 Kč splátky jiných úvěrů a 200 Kč dalších výdajů. Disponibilní částka měla činit 6 900 Kč. Dne 25. 1. 2016 měla být uzavřena rovněž smlouva o půjčce na částku 15 000 Kč s tím, že žalovaný měl uhradit poplatek za administrativní činnost 3 000 Kč a dále úrok 2 100 Kč a poplatek za hotovostní inkaso 6 000 Kč. Částka měla být vrácena v 58 splátkách po 450 Kč. Dle karty zákazníka z 25. 1. 2016 smlouvě o půjčce (v pořadí první) uvedl žalovaný příjmy ze mzdy 15 000 Kč (včetně brigády), 5 800 Kč v podobě dávek státní sociální podpory a příspěvků na děti a 12 000 Kč blíže nespecifikovaného příjmu. Výdaje pak činily 17 500 Kč na domácnost včetně nájmu, 3 000 Kč dalších půjček a 300 Kč výdajů na telefon apod. Disponibilní příjem měl činit 12 000 Kč. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaným byla celkem uhrazena částka 27 600 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobce postoupena smlouvou z 6. 12. 2019, což bylo žalovanému oznámeno téhož dne (přílohy žalobce). Dlužná částka nebyla dosud zcela uhrazena, přestože byl žalovaný o platbu opakovaně upomenut (11. 5. 2020). Ze sdělení žalobce vyplynulo, že shora uvedené blíže nespecifikované příjmy žalovaného měly být ze zdroje typu výživné, příjmy z podnikání, alimenty apod. 4. S ohledem na vymezení vzájemných práv a povinností (závazek předchůdce žalobce zněl nikoli, že peníze poskytne na požádání žalovaného) se mezi účastníky jednalo o smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Současně je třeba na dobu uzavření smlouvy a postavení žalovaného aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Podle § 9 odst. 1 posledně citovaného zákona pak k platnosti smlouva se spotřebitelem vyžadovala, aby před poskytnutím půjčky byla prověřena úvěryschopnost žadatele. Dle karty klienta dotyčný potvrdil jednak výši příjmu doklady v podobě pracovní smlouvy, výplatních lístků, dokladů o dávkách a státní sociální podpoře, jednak náklady dokládané nejspíše nájemní smlouvou, částečně odhadem, výše dalších splátek byla buď interní záležitostí žalobce, nebo dle sdělení žalovaného. Současně byl u obou smluv uveden blíže nespecifikovaný příjem, a to ve výši 10 000 Kč, resp. 12 000 Kč. Soud je toho názoru, že u úvěru spláceného v relativně menších splátkách není třeba klást takové nároky na ověřování rozhodných skutečností, jako je tomu u úvěrů s vyšším plněním, nicméně v situaci, kdy dlužník evidentně nežádá o první půjčku, je třeba přistupovat k prověření úvěryschopnosti obezřetněji. V projednávané věci, oproti jiným žalobám téhož žalobce, má soud za to, že úvěryschopnost nebyla prověřena dostatečně. Zvlášť pochybné se soudu zdá obecné a zcela neurčité vymezení dalších příjmů, které zcela náhodou svojí výší umožňují žalovaného posoudit jako osobu s existujícím disponibilním zdrojem pro poskytnutí další půjčky či úvěru a jeho schopnosti jej splácet. 5. Letmé nahlédnutí do přehledu plateb žalovaného naznačí, že žalovaný se dostal do prodlení s plněním svého závazku (menšího – 15 000 Kč) již u druhé splátky a stalo se tak opakovaně ještě předtím, než byla dotyčnému poskytnuta další půjčka. Přestože je zčásti i na žalovaném, aby uvedl v kartě zákazníka pravdivé údaje, jak zmiňuje žalobce, nelze zcela na spotřebitele přenést povinnosti plynoucí ze zákona č. 145/2010 Sb. úvěrujícímu v podobě prověření úvěryschopnosti. Zejména v situaci, kdy další nejasné příjmy – kolonky jsou v obou kartách zákazníka začerněny, pročež ze sdělení žalobce je zřejmé, že ani on sám neví, jaké měly být další zdroje prostředků žalovaného nutné v tomto případě k vytvoření disponibilní rezervy, měly zintenzivnit snahu žalobce resp. jeho předchůdce hodnověrně ověřit majetkovou situaci žalovaného. K uvedeným nejasným příjmům však nejsou ani v kartě zákazníka uváděny žádné doklady, z nichž by byly příjmy ověřeny – doklady o státní sociální podpoře a přídavcích se zjevně týkají příjmů zahrnutých již v jiných kolonkách, výpis z účtu pak směřuje zcela zřejmě k příjmu z brigády realizované nikoli na základě pracovní smlouvy. Dle názoru soudu tedy nebyla úvěryschopnost žalovaného prověřena dostatečně na to, aby smlouvy bylo možné posoudit jako platně sjednané v intencích rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD424006CZ). Přicházela tak v úvahu pouze otázka potenciálního bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 OZ, na jehož vrácení by měl jinak samozřejmě žalobce právo. V projednávané věci pak při absenci jakékoli jiné výzvy k plnění, resp. doručení takové výzvy, neboť domněnka doby dojití podle § 573 občanského zákoníku má smysl jen u zásilky došlé nejen pouze odeslané, bylo možné za okamžik sesplatnění dluhu považovat doručení žaloby, k čemuž došlo 2. 4. 2021. Povinnost plnit měl žalovaný bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, tedy 3. 4. 2021, pročež se do prodlení dostal podle § 1968 občanského zákoníku 4. 4. 2021. Od daného data je možné požadovat úrok z prodlení v zákonné výši podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výše dluhu však není dána požadavkem žalobce, a to s ohledem na neplatnost obou smluv o půjčce. Věřitel takto neplatné smlouvy má právo pouze na jistinu samotného dluhu, která byla poskytnuta v částce 40 000 Kč. Je však třeba zohlednit částečné platby žalovaného ve výši plynoucí z přehledu plateb v částce 27 600 Kč. K úhradě tak žalovanému zbývá částka 12 400 Kč. Ostatní zbylé požadované částky a příslušenství soud zamítl, lhůtu k plnění přiznané částky s příslušenstvím pak stanovil podle § 160 odst. 1 OSŘ. 6. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn skutečností, že převážně úspěšným byl v projednávané věci žalovaný (§ 142 odst. 2 OSŘ), jemuž však žádné náklady řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.